Po dvanácti letech se na zimní olympijské hry vrátili hokejisté z NHL. V Miláně vznikl naprosto jedinečný turnaj, který mě bavil i inspiroval. Ve svém dalším textu se k zápolení na ledě s pěti propletenými kruhy ještě rád vracím.
Úchvatné finále mezi Kanadou a USA
Přiznám se, že jsem čekal malinko jiný výsledek. Myslel jsem, že si zlaté medaile odvezou Kanaďané. V každém zápase vyřazovací fáze se ocitli na hraně vyřazení, což je ale zároveň posilovalo. Možná Kanadu ve finále pohltila tíha zodpovědnosti, což poznala na olympiádě třeba i česká snowboardistka Ester Ledecká. Kanadu ve finále proti Američanům nalomil brzký inkasovaný gól, přitom měli daleko víc střel a vytvořili si víc šancí. Dovedli duel sice prodloužení, ale v něm zůstali těmi smutnějšími.
Osobnosti, které mě zaujaly
Americký brankář Helleybuck chytal skvěle. V souboji o zlato podržel tým ve chvíli, kdy to potřeboval. Spojené státy měly potřebné štěstí, ale nesmíme zapomínat, že disponují kvalitními hráči, kteří nastupující v předních útocích NHL. Rozhodl útočník Jack Hughes, kterého jsem poznal při stážích v New Jersey Devils. Líbil se mi Matt Boldy, urostlý Tage Thompson nebo šikovný Jack Eichel.
Samotnou kapitolu tvoří zámořští obránci. Samozřejmě každému jako první v mysli vyskočí Cale Makar, ale z kanadských beků se mi zamlouvala i hra Sanheima, Harleyho nebo Toewse. Na americké straně bych ocenil hráče jako Zach Werenski nebo Quinn Hughes, kterého jsem si pamatoval ze soubojů v reprezentační kategorii do 18 let. Američanům se možná přiklonilo ve finále trochu štěstí, ale měli také ohromnou kvalitu.
Nešťastné prodloužení tři na tři
Přijde mi až moc přísné, že takové finále a takový turnaj rozhoduje prodloužení tři na tři. Nebudu lhát, sám jsem se domníval, že se v prodloužení při finále bude pokračovat ve hře pět proti pěti. Dokázal bych si to představit, byl by to totální vrchol.
Hra tři na tři je se špičkovými hráči ovšem dechberoucí. Víte, že každou chvíli přijde šance, což se v zápase o zlato jen potvrdilo.
Skvělá reklama pro celý hokej
Trenéři a manažeři týmů z NHL se asi modlili, aby se někdo z hráčů nevrátil za oceán se zraněním, což se určitě nepovedlo. V divácích zanechal turnaj jiný dojem. Hráčská asociace vyjednala dobré podmínky s vedením NHL a vznikl fantastický turnaj, kterého se všichni chtějí zúčastnit. Byl to svátek celého sportu, který rozvoji hokeje může jen pomoct.
Bylo také vidět, kam se posouvá světový hokej. U některých týmů jako například Dánů jsme pozorovali, že turnaj pojali defenzivněji. Částečně i Slováci sázeli na poctivý hokej a nedemolovali soupeře, přesto ale dokázali uhrát spoustu bodů. U většiny týmů byla k vidění obrovská kvalita. Rozdíloví hráči dokázali pozvednout celé týmy.
Od koho jsem čekal víc
Trochu mě zklamali Švédové. Jejich styl se mi nezamlouval, přestože měli skvělé hráče jako Dahlin, Ekman-Larsson nebo Hedman. Malinko proplouval turnajem William Nylander, což je ale jinak skvostný útočník. Turnaj jemu i jeho spoluhráčům moc nesedl.
Jakou stopu zanechali Češi
Zápasy ve skupině se klukům moc nevydařily, v některých fázích utkáních jsme měli výpadky. Kdybychom Švýcary porazili, narazili bychom v play-off na přijatelnější soupeře. Do cesty se našim klukům už ve čtvrtfinále postavila Kanada, se kterou sehráli dechberoucí partii.
Kluci v sobě našli sílu, sedlo jim to, notně top favorita celého turnaje potrápili a málem vzniklo celosvětové překvapení. V závěru utkání a prodloužení jsme měli nějaké šance, ale projevila se kvalita Kanady. Vyřazení mě mrzí o to víc, protože na příští hry se spousta starších českých kluků už zřejmě znova nepodívá.
Čím může olympiáda inspirovat
Olympiádu jsem nesledoval jen jako fanoušek. Jako trenéři jsme určitě sledovali provedení určitých herních situací nebo speciální formace. Třeba založení přesilové hry je ve většině případů velice podobné. Často se po vytažení puk shodí zadním hráčům, kteří se v plné rychlosti pokouší překonat střední pásmo. Jde také o práci v předbrankovém prostoru, pohyb v útočném pásmu, výměnu pozic a improvizaci.
Je asi zbytečné zacházet do detailů. Můžeme si představovat, že budeme nějak hrát, ale hráči mají jinou kvalitu než největší hvězdy z NHL. Také je rozdíl, když se na olympiádě hrálo na ledě se zámořskými rozměry, zatímco ve Vítkovicích máme obrovské hřiště.
Spíš lze převzít určité drobnosti. Pokusit se přiblížit světové kvalitě.
A když to nepůjde, půjdeme vlastní cestou.
