Je to něco, co se většinou běžný fanoušek nedozví. Hokejisté často do zápasů nastupují s menšími či většími zdravotními obtížemi, obzvlášť to platí pro play-off, které se již hraje. V mém dalším článku dávám trochu nahlédnout pod pokličku, co také obnáší hokejová profese.
Když se ohlédnu za svými hráčskými časy, měl jsem docela kliku. Většinu kariéry se mi vyhýbala vážnější zranění, se kterými bych nastupoval do zápasů. Samozřejmě nepočítám tržné rány na obličeji, drobné prasklinky kostí, různé modřiny nebo naraženiny. Dokázal jsem jít přes bolest, snažil jsem se udržet si místo v sestavě a chtěl jsem nadále zůstat pro tým prospěšný.
Snad jen na mistrovství světa mě trochu limitoval zlomený malíček na levé ruce. Tehdy podobné zranění shodou okolností řešil i Jarda Jágr coby největší hvězda týmu. Z jeho prstu se stalo celonárodní téma, zatímco já bez většího povyku s podobnou nepříjemností také pokračoval turnajem, ale na mou hru to nemělo pražádný vliv. 🙂
Asi víte, jak turnaj dopadl. Stali jsme se mistry světa, byli jsme zlatí.
Dodnes si také vybavím třeba Vlada Draveckého, jehož jsem vedl před lety coby trenér třineckých Ocelářů. Vlado se nebál zblokovat jakoukoli střelu, neustále pracoval pro tým a často jsme ho využívali ve hře v oslabení. Jenže při něm ho nešťastně trefil puk do brusle. Vlado utkání dohrál, následný den kulhal, ale další zápasy v sérii s vypětí všech sil a charakterovým nastavením, úspěšně dohrál.
I když rentgen následující den odhalil prasklinu kosti na noze, s trenéry jsme v naší kanceláři řešili, jak jej do zbytku play-off nahradíme. Dorazil za námi i sám Vlado, prohlédli jsme si jeho nohu a politovali jsme, jak nás jeho absence mrzí a bude mrzet. On na to ale opáčil: „Však čo? Je to iba zlomené, ja iděm hrať.“
Zraněnou nohu nasoukal do brusle, dostal do ní i speciální kryt a pomohl nám k úspěchu.
Ve Vítkovicích zase koluje historka s Romanem Polákem, který se po dlouhých sezonách v NHL vrátil do mateřského klubu dohrát úspěšnou kariéru. V play-off si ovšem nepříjemně poranil nohu. Přestože mimo zimák nemohl pořádně chodit, v bruslích ho zranění nelimitovalo. Proto každé ráno zaparkoval u zimáku, vystoupil z auta, s berlemi doskákal do kabiny a oblékl se do výstroje.
Podobných příhod existuje spoustu. Nastávají v průběhu sezony a zejména v jejím závěru, kdy se hraje play-off. Většina týmů podobné záležitosti drží pod pokličkou, nechce zbytečně před soupeřem odhalovat karty. Proto se ani nedostanou na veřejnost.
Velké množství hráčů hraje pod obstřiky na tišení bolesti. Kluci také nastupují pod prášky, kterými srážejí teploty. Když jim dá doktor zelenou a není to stav, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje jejich zdraví, stejně sami kluci chtějí hrát a týmu pomoci.
Často je to o vůli, hokejisté se dostávají na hranici morálu. V hráčích lze tuhle nezdolnost částečně s dobrým trenérským vedením probudit. Pokud to ale v sobě nemají, nedá se to natrénovat. A hráčům to nelze mít za zlé. Každý nedokáže v play-off přepnout na vyšší obrátky a do zcela jiného nastavení, při němž ani prakticky necítí bolest. Někteří hráči jsou dobří v základní části, vedou vás za umístěním po základní části soutěže v tabulce, ale následně jsou převálcováni výkony ostatních hráčů, kteří v play-off hrají o level výše.
Je samozřejmé, že se zdravotní handicap ve výkonu hráče musí nějakým způsobem projevit. Záleží, jaký je to typ hráče a na jaké herní situace je určený. Už také trenér musí posoudit, zda hráč s omezením představuje pomoc týmu, nebo by týmu i jemu samotnému prospělo, aby si dal dva tři dny volno, aby načerpal síly a zlepšil se jeho zdravotní stav.
Jenže v play-off na nic takového není pořádný prostor.
Třeba v extraligovém předkole se první čtyři utkání zvládají v pěti dnech. V play-off dostává tělo zápřah i při sedmizápasových sériích. Kupí se únava, psychické vyčerpání, zranění, bolístky.
Věřím, že většina hokejistů má ale posunutý práh bolesti. Cítím, že všichni chtějí vyhrát, ale jsou hráči, u kterých se v play-off vůle, vášeň a motivace ještě zvyšují. Pro trenéra je sen mít v týmu takové hráče, kteří mají odhodlání týmu za každou cenu maximálně pomoct. I přes určité limity ukazují v tréninku nezdolnost a chtějí spoluhráčům i trenérům ukázat, že se neodevzdají lacino.
I tohle mám na hokeji rád. A věřím, že je to jeden ze základů k úspěchu.
