Jak je časově a psychicky náročná role hokejového trenéra

Václav Varaďa blog vytížení práce trenéra

Každý jejich práci rozumí a pravidelně každý květen během MS se z celé republiky stává země hokejových trenérů. Málokdo už ale odhalí, jakou časovou náročnost, denní rutinu a ohromnou zodpovědnost obnáší tahle nádherná profese.

Leckdo si myslí, že v tréninkový den stráví trenér profesionálního týmu na zimáku dvě hodiny. A pak zmizí domů. Musím vás vyvést z omylu. Osobně mám ve zvyku dorazit na zimní stadion po šesté hodině ranní, ač je třeba začátek tréninku stanoven až na deset dopoledne.

Člověk si dochystá s kolegy tréninkovou jednotku, má prostor sednout si v klidu k počítači, vyřídit korespondenci a resty, uvařit si kávu. Postupně se trousí do zázemí stadionu hráči a členové realizačního týmu. Po osmé hodině ranní se začínají řešit různé záležitosti, buď s kondičním trenérem, nebo s asistenty, a plynule se přesouváme po rozcvičení hráčů na tréninkovou jednotku na ledě.

Před polednem končí společná část tréninku, ale já vždy zůstávám s kolegy trenéry na ledě déle s hráči, kteří potřebují něco navíc. Odcházíte z ledu mezi posledními a diskutuje se o jeho úrovni, hodnotí se výkony hráčů a dotahujete společně další organizační věci na následující den. Řešíte a komunikujete s nadřízenými, sportovním úsekem, podílíte se na tvorbě kádru, dohlížíte na nastavenou koncepci a rázem odcházíte ze stadionu odpoledne, mezi posledními.

A stejně i po odchodu domů na hokej neustále myslíte.

A vážně je u nějakého trenéra norma dvě hodiny na zimáku denně? Možná jsem měl štěstí, ale sám jsem v kariéře podobné trenéry nepotkal. Jen jsem o takových slyšel, když jsem trénoval mládežnické reprezentace. Od mladých hráčů jsem se dozvídal historky, že někteří jejich trenéři hned po tréninku „mizí“, což pro mě bylo až zarážející. Věřím, že není správné, aby hráči odešli po tréninku do sprchy, ale jakmile z ní vylezou, trenéra už nepotkají, protože má nastartované auto a rozmrazuje okna před odjezdem domů.

S tímhle přístupem nesouhlasím. I kdyby se trenér měl procházet po chodbách, měl by být v určitou chvíli přístupný hráčům. Někdo může potřebovat radu, další zase například potřebuje vysvětlení, proč nedostává tolik příležitostí a co by pro zlepšení měl udělat.

Chápu, že někdo má nastavení jiné. Trenér by ale podle mého názoru měl jít příkladem. Když hokeji neodevzdává maximum, nemůže to vyžadovat po ostatních. Pozor, někdo také razí filozofii, že jako hlavní trenér spoustu úkolů, jako komunikaci s hráči, deleguje na asistenty. Respektuji každého trenéra, ale já zastávám názor, že bychom pro tým měli být nápomocni společně jako celý realizační tým.

 

Výsledky jsou v profi hokeji, vždy až na prvním místě

Věřím, že každý trenér chce vyhrávat, někdy třeba i více než hráči samotní, což je smutné. Je ale složité, když trenéři odvádějí maximum, jenže výsledky týmu se nedostavují nebo se neshodují s očekáváními, se kterými se do sezón vstupuje. Ve výsledkově špatných obdobích se stalo zvykem, že je nejjednodušší odvolat trenéra než řešit úpravy v kádru, investovat do posílení konkurenceschopnosti týmu nebo třeba řešit výměny několika hráčů pro okysličení sestavy.

Vše také závisí na požadavcích vedení, majitele klubu nebo důležitých postav v něm. Je nutné si uvědomovat nejen klubové ambice, ale také plány s jednotlivými hráči, které by se při určitých výsledcích mohly zohledňovat. Nikdo nechce být neúspěšný. Záleží na vizích a krocích, které se v klubech podnikají. To je dobré si při hodnocení vyložit na stůl.

Samozřejmě se zabývám trenérskou profesí v profesionálním hokeji. Uvědomuji si, že jiné fungování je v poloprofesionálním, amatérském, nebo i mládežnickém hokeji. Na druhou stranu A-tým udává trend a směr, je vlajkovou lodí celé organizace. Když se výsledky nedostaví, roste na trenéry tlak.

Nároky na hokejové kouče nejsou malé. Pro hokejového trenéra v podstatě půl roku neexistuje volný nebo prodloužený víkend spojený s rodinným výletem. Deset měsíců včetně letní přípravy stejně jede v zápřahu a nemůže si namyslet týdenní dovolenou, při které ho v práci zastoupí kolega. Hokejisté to mají hodně podobně. Není to prostě klasické zaměstnání, do něhož se chodí na šestou, sedmou hodinu ranní a ve dvě nebo tři odpoledne se odchází pryč. Vše se velice komplikovaně kloubí s rodinnými aktivitami.

Přepracování i celková náročnost mohou mít za následek, že hokejový trenér pocítí profesní vyhoření. Je to mnohdy psychická i fyzická nálož obnášející pravidelné změny prostředí – kancelář, kabina, posilovna a led, do toho mnoho cestování. Správný trenér by měl být v určitém smyslu slova hráčům i psychologem. Bere to ovšem spoustu energie a stejně jako hráči po výkonu musí i trenéři odpočívat a dobíjet baterky. Závěry sezón, ať skončí jakkoli, jsou mnohdy okysličující pro další fungování.

Přiznám se, že mě vždy nabíjely a nabíjí chvíle s rodinou a blízkými, uklidnění u běhu nebo četby knih. Společně strávený čas na výletech a dovolených je ten nejcennější. I to mě drží u práce, která mě nesmírně baví a které si vážím.