Cukr, nebo bič? Chvála, nebo konstruktivní kritika? Ve svém dalším článku se zabývám tím, kdy a jak by se mělo komunikovat na trase mezi hokejistou a trenérem.
Znám spoustu hokejistů, kteří tvrdí, že nemají rádi chválu, že je to pro ně zavádějící, pro další hru moc uspokojující a že nevyhledávají místa, kde ji uslyší. Myslím, že neříkají zcela pravdu. Domnívám se, že každý v nitru chce být hlazen a veleben, chválen. Je jedno, jestli vás chválí veřejně trenér, vedení nebo fanoušci. A už vůbec nezáleží na tom, zda jde o povedenou akci, herní projev či tréninkovou morálku.
Určitě je ale důležité jako trenér najít balanc, zda se hodí v konkrétní situaci použít pochvalu, nebo užitečnou výtku. I v tom spočívá kouzlo hokeje. Věřím, že to podobně vnímají i hráči. Alespoň já jsem to tak v aktivní kariéře cítil.
Spoustu situací jsem si uvědomoval až zpětně. V dané chvíli jsem mnohdy cítil křivdu při skládání nebo nasazování útoků. Měl jsem pocit, že bych si zasloužil větší porci času na ledě, větší herní vytížení. Chtěl jsem například dostat šanci v přesilových hrách, věřil jsem, že si zasloužím svou šanci a adekvátní prostor. V danou chvíli jsem to cítil jako nespravedlnost, ale s odstupem času jsem pochopil, že trenér měl dobré oko a v týmu byli zkrátka na danou činnost lepší spoluhráči.
Stává se mi, že když se s některými bývalými trenéry naše cesty znovu potkaly, diskutovali jsme o životě, svých zážitcích a společně stráveném čase. Zpětně jsem jim sdělil, že jejich reakce nebo volby byly v danou chvíli správné a že naopak já jsem nereagoval adekvátně na kritiku nebo mé upozadění v týmu. Byly to například debaty s Lindy Ruffem nebo Johnem Tortorellou, který mě vedl dvě sezony v mým začátcích fungování na farmě Buffalo Sabres v Rochesteru.
Vzpomínám i na mého juniorského kouče v Kelowně Rockets, Marcela Comeau. Tehdy se do všeho značně promítala i jazyková bariéra, kterou jsem zpočátku jako mladý hráč stěží překonával. Sám si uvědomuji, že jsem nedokázal vystihnout a přesně formulovat svůj názor nebo až tak pochopit myšlenku trenérů, jejich reakci anebo další kroky.
Když hovořím o svých zkušenostech, často slýchám od současných hráčů, že se v zámořském hokeji až přehnaně chválí, což může mít souvislost s kanadskou a americkou pozitivní mentalitou a jejich sebevědomím.
Vybavuji si období na farmě, v němž se mi dařilo herně i bodově. Cítil jsem, že bych měl dostat šanci v prvním týmu, ale donekonečna jsem od nadřízených slyšel věty: „Výkony jsou dobré. Jsme spokojení. Věříme ti. Pracuj dál a stane se z tebe kvalitní hráč.“ Hokejista postupně vnímá, že něco slyší, ale skutečnost vypadá jinak. A na to se snažím myslet i ve své trenérské praxi.
Musím ale říct, že neupřímné zacházení jsem zažíval při některých štacích v evropských soutěžích, a to i v extralize. Od trenéra jsem například slyšel, že se mnou nemá žádný problém a je spokojený s mou hrou. Jenže vzápětí zjišťoval od mých spoluhráčů během několika minut po sdělení: „Nevíte, co se děje s Vencou? A proč hraje tužku?“ Sám upřímně nevím, zda si trenér doopravdy myslel, že si podobné věci hráči mezi sebou neříkají. Vnímám, že v tomhle je české prostředí jiné. A já se i v něm snažím ctít své zásady, jako je férovost, upřímnost a poctivost.
Na opačném břehu
Postupně jsem v hokejovém životě přeplul na opačný břeh. A jako trenér si mnohdy hrajete s tím, kdy a jaká slova použít. Hodně mi záleží na individuálních pohovorech s hráči nebo interních debatách s trenéry nebo členy realizačního týmu. Chci vyvažovat, kdy je dobré chválit, ale kdy je nutné říct pravdu do očí, jak vidím hru nebo chování daného hráče. Jednotlivce je dobré udržet ve správném a zdravém napětí s ohledem na tým a výhled na další vývoj sezony.
Také je nutné mít na paměti, že každý hráč je jedinečný. Má určitou povahu, věk nebo rozpoložení v konkrétní fázi sezony. Trenérovi někdy déle zabere, aby poznal, jak s ním správně zacházet a komunikovat. Někdy trenérovi trvá třeba několik měsíců, aby rozpoznal chování hráče v letní přípravě, na ledě nebo ve fázích sezony, kdy se daří, nebo naopak nedaří.
S každou další zkušeností se trenérovi rozkrývá u daných hráčů i jejich charakter.
Do toho všeho zasahuje i další významný faktor. Mění se hokejisté i samotná hra, stejně jako se mění komunikace i celá společnost. Vidíme obrovské rozdíly oproti časům, ve kterých jsem s profesionálním hokejem začínal já sám.
Doba i hra byly daleko drsnější. České prostředí se dlouhodobě potýká s nedostatkem hokejistů a stávají se také případy, kdy trenéři pro hráče nemají ani kam sáhnout. Zatímco v mých časech se mnohdy kluby nebo trenéři s hráči vůbec nemazali, teď se s nimi komunikuje trochu jinak.
