Je to věc, bez které se úspěch nedostaví. Tituly a medaile zpravidla nesbírají týmy, které se skládají jen z hvězdných hráčů. O mém pohledu a zkušenostech se rozepisuji v dalším článku.
Už je to docela dávno, ale ten turnaj si vybavuji poměrně dobře, protože jsem tehdy s českou reprezentací slavil jako hráč svůj první titul světových šampionů.
Přitom před turnajem byli za obří favority považováni Rusové. Hráli doma, v Rusku, v Petrohradu. O reprezentaci se jejich hráči z NHL přímo rvali, na soupisce byla jména jako Jašin, Bure, Zhitnik nebo Afinogenov, která měla v zámoří zvuk. Rusové poskládali našlapaný tým, ale nakonec se nedostali ani do čtvrtfinále. Jejich týmu se to v krátkodobém turnaji prostě nesešlo. Byl hvězdný, ale zcela nefunkční. Nikdo nechtěl v zápasech plnit úkoly, které jsou potřeba. Hráči po sobě spíš koukali: No, tak ty zblokuj střelu. Já hrát do těla nebudu, udělej to ty.
Je to krásný příklad, že jen hvězdní hokejisté týmový úspěch nezaručí. V týmu nemůže být patnáct hráčů, z nichž každý vstřelí třicet gólů za sezonu. Někdo taky musí umět hrát oslabení, někdo zase vyniká hrou v obranném pásmu, někdo zvládá buly, někdo hraje dobře v přesilovce a někdo se dokáže výborně pohybovat v předbrankovém prostoru, clonit a dorážet.
Hokejová angličtina pro takové hráče používá hezký termín „role players“. Hráči, kteří jsou určeni a potřební pro určitou roli na ledě.
O tom je alchymie při skladbě vhodného týmu. Věřím, že jedině s „role players“ se může dostavit úspěch v zápase, ale především v celé sezoně. Často jsem v hráčské i trenérské kariéře zažil, že samotné hvězdy někdy hůře chápou, že oni sami nedotáhnou tým ke kýženému výsledku.
Je to o komunikaci, nastavení a režimu. Hvězdní hráči musí vycítit, že jejich čas přijde a dostanou ho. Oni by si přáli samozřejmě hrát všechno, ale každý z nich nezblokuje puk a obětavě nelehne do soupeřovy střely. Ofenzivní hvězdy také odpočívají na střídačce při oslabení proto, aby nabraly síly pro rozhodující situace v útočném pásmu, dokázaly předčit svého soupeře a vstřelit branky, na které mají velké předpoklady.
Vše by mělo záviset také na trenérech, kteří by měli u hráčů rozlišit, v čem dokážou být pro tým prospěšní. Trenér by ovšem neměl jen vyřazovat hráče z herních situací, ve kterých má drobné nedostatky. Trenér by se měl naopak s hráčem snažit na nich pracovat, aby byli v případě nutnosti nebo s ohledem na nastalou situaci v utkání nebo sezoně připraveni. A stávají se případy, že se daný jedinec zlepší natolik, že předčí spoluhráče, kteří určité herní situace zastávali a uzme si pro sebe větší porci času na ledě.
Mohou se z pracantů stát hvězdy?
Je možné, že podobné věci lépe vnímám díky vlastní hráčské kariéře. Také mi šlo střílení gólů v juniorském věku nebo v farmářské AHL, ale v NHL se oceňovaly mé jiné přednosti. Podobné zkušenosti v trenérské profesi rozhodně pomáhají. Lépe se mi coby trenérovi také reaguje na momenty, při kterých hráč něco zkazí na ledě, nebo se mu naopak něco povede.
Dovedu si vžít do pocitů, když si hráč sedne na střídačku. Snažím se vycházet z vlastní zkušenosti. Vybavuji si, kdy jsem chtěl, aby se mnou trenér komunikoval nebo mě alespoň poklepal po ramenou. Zároveň si pamatuji chvíle, kdy jsem nechtěl nic slyšet a potřeboval být v klidu. Věřím, že takové zkušenosti se na ledě nebo v knize nenajdou. To je podle mne drobná výhoda trenérů, kteří hokej aktivně na profesionální úrovni hráli.
Trochu jsem tím odběhl od hlavního tématu. Souvisí ale s komunikací, která je potřebná.
Určitě vás někdy napadla i myšlenka, zda se z pracanta může stát hvězda a naopak. Určitě to lze. Daný hráč se může vymanit ze své škatulky, pokud například přestoupí do jiné organizace. Vidíme, že se to děje i v rámci domácí extraligy.
Může se stát, že hráč v průměrném týmu boduje, střílí branky a podává dobré výkony, následně přestoupí do ambicióznějšího klubu, kde třeba narazí na spoluhráče-reprezentanty a daleko větší a tvrdší konkurenci. Stane se, že se mu změní role, trochu v tom plave a hledá se, nedokáže se s tím sžít a možná i cítí trochu křivdu. Říká si: „Proč jste mě angažovali, když mi nedáváte pořádnou šanci v tom, v čem já vynikám? Vždyť jste viděli minulou sezonu, že jsem ty góly dával.“
Každý podobnou změnu nezvládne, vydrží třeba rok a vrátí se do klubu, z něhož odcházel a ve kterém měl prostor i určité postavení. Neznamená to, že je špatný hráč, ale že se zkrátka pro něj nenašla potřebná role. Samozřejmě se to děje i opačným směrem. Jsou hráči, kteří hrají v elitních týmech, ale pohybují se ve třetím nebo čtvrtém útoku. Místo toho raději přestoupí do týmu z dolní poloviny tabulky, který nemá ambice ani velký rozpočet, ale místo balíku peněz může hráči nabídnout výraznější roli a herní prostor v týmu.
V tom je hokej zajímavý, nenapodobitelný i proměnlivý. Nic se ale nemění na tom, že bez „role players“ hvězdy těžko získají týmový úspěch.
Zdroj fotografie: ČTK/Doležal Michal
