Mistrovství světa v ledním hokeji je tradičním kořením každé sezony. I vzhledem ke složité situaci, která panuje vzhledem k celosvětové pandemii, můžeme být rádi, že se turnaj nakonec uskutečnil.
I když tentokrát nestartovalo tolik hráčů z NHL jako v minulých letech, pořád je to turnaj, který nepochybně má svou hodnotu. Každá země se na něm snaží uspět a přivést domů nějaký cenný kov. Bylo to mistrovství světa, které mělo nepochybně spoustu plusových stránek. Z nich bych vypíchl zejména skutečnost, že prostor dostali i hráči, kteří by se třeba za jiných okolností patrně na takovém turnaji neobjevili.
Nemastné, neslané výkony Čechů
Zvědavý jsem byl pochopitelně i na výkony našeho českého týmu. Sledoval jsem všechny jeho zápasy, přičemž na mě největší dojem jednoznačně udělala závěrečné třetina souboje se Švédy, kdy se nám povedlo senzačně otočit z 0:2 na 4:2. V této pasáži hry bylo cítit, jak naši chlapci chtějí průběh utkání otočit a překlonit zpět na svou stranu.
Sám sebe se ptám, kde se stala chyba. Na soupisce rozhodně nebyli špatní hráči. Z NHL se nám povedlo získat Dominika Kubalíka, Filipa Hronka, Filipa Chytila, Filipa Zadinu, Libora Hájka nebo Jakuba Vránu. Měli jsme na turnaji poměrně mladý tým, který na sebe strhl velkou pozornost výbornými výkony tři týdny před MS na Českých hokejových hrách v Praze. Pak ale přišel výpadek formy a navíc nezvládnuté úvodní dva zápasy turnaje, které sebedůvěru našeho týmu výrazně nalomily.
Herní projev mužstva byl prakticky po celý průběh turnaje takový nemastný – neslaný. V důležitých soubojích proti týmům, které hrály ze zabezpečené obrany, jsme se do šancí dostávali velmi těžko. Obecně mi chybělo více tzv. druhých a třetích střel, tedy dorážek, které vznikají dobrou prací před brankou. Scházel nám větší tlak do brankoviště a někdy možná trochu větší snaha pohnout s vývojem utkání. Často jsme byli nuceni hrát po rozích a okrajích mantinelu. Velmi zřídka jsme zvládali také souboje jeden na jednoho, vinou čehož jsme se do šancí dostávali obtížně. Připočíst k tomu ostatně můžeme také spoustu inkasovaných branek při vlastním oslabení.
Neustálé změny ve složení formací neprospěly
Ožehavým tématem se během turnaje stalo i poměrně výrazné střídání jednotlivých útočných formací. Obecně se se sestavou hodně míchalo, což hráčům určitě nedodalo na klidu. Až tak jsme se nesehráli v útocích, tam nás možná tlačila bota. V klubu hodně sázím na to, že každý hráč musí mít přesně danou roli. Musí přesně vědět, co jsou jeho přednosti, co od něj já jako trenér očekávám a čím nejlépe týmu pomůže.
Důležité je stanovit si několik základních témat. Jaký jsem hráč? Do třetí pětky, do první? Mám dávat góly? Bránit? Hráči se s danou rolí musí sžít. Vzpomínám třeba na Vídeň 2005, kde jsem měl od trenéra našeho týmu jasně danou roli ve čtvrté pětce. Hrál jsem s Josefem Vašíčkem a věděl jsem, co je můj úkol a práce. A to jsem plnil na maximum. Hrál jsem okolo deseti minut za zápas, měl hrát nepříjemně pro soupeře a dobře bránit. Znal jsem svoji roli a v ní udělal maximum, abych týmu pomohl. Teď jsem to v našem týmu až tak moc neviděl. Výrazná herní chemie snad byla patrná pouze mezi Dominikem Kubalíkem a Janem Kovářem. Sám jako hráč vzpomínám na to, jak jsem nebyl moc rád za to, když jsem každý zápas musel hrát s někým jiným. Musíte na ledě vědět, co od vašeho kolegy čekat, jinak se vám nehraje dobře.
Nicméně proti papírově slabším a dobře bránícím týmům to měly těžké i ostatní týmy. Zpočátku se trápila Kanada, úplně optimální výkony dlouho nepředváděli ani Finové, kteří prohráli třeba s Kazachstánem nebo Švédové, kteří se posléze vůbec neprobojovali do čtvrtfinále turnaje. Problémy na turnaji měli i Rusové, v utkáních velmi často lacině inkasovali.
Chvíli se ještě zastavím u švédského týmu. V utkání s námi vedli 2:0, byli o chlup lepším týmem, hráli takticky velmi dobře, hlídali si vedení. Ale do kolen je poslaly dva zbytečné fauly na přelomu druhé a třetí třetiny, které postupně zápas naklonily na naši stranu. Určitě jim chybělo více hráčů z NHL a nejspíš na ně tíha z jejich prvních dvou ztracených zápasů dolehla ještě hůř, než na naše mužstvo.
Nicméně navzdory horším výsledkům z poslední doby si nemyslím, že by se Švédové museli nějak strachovat o svou budoucnost. Je to země, která prakticky každý rok produkuje spousty draftovaných hokejistů do NHL a úspěch se u nich opět dříve nebo později dostaví. Navíc mají velmi kvalitní i svou domácí soutěž, kde mohou dostávat a dostávají prostor i mladí hráči. Jsem přesvědčen, že si z turnaje vezmou ponaučení a už na dalších juniorských či světových šampionátech budou vždy nepochybně patřit k hlavním adeptům na medaili.
Velkým příběhem šampionátu byl kanadský výběr. Po třech porážkách s Lotyšskem, USA a Německem byl prakticky na hraně vyřazení. Věděl, že už si žádné další klopýtnutí dovolit nemůže. V tu chvíli si řekli: „Vždyť jsme přece Kanada, to neexistuje, abychom dál prohráli. My musíme všem ukázat, že jsme nejlepší.“ Měli to neskutečně těžké. Dohromady postavili tým, který by v té hierarchii kanadských výběrů možná nebyl ani béčkem ani céčkem. Hráči se sešli na letišti, absolvovali spolu pět tréninků a šli do ostrých zápasů. Svůj vrchol jednoznačně prožili v semifinále, kdy po výborném výkonu přehráli Spojené státy americké. To už byli Kanaďané tak, jak je známe. Plní sebevědomí a s vědomím toho, že se vyhrabali z velkých potíží a jdou si za tím, na co je jejich země zvyklá, pro zlato.
Šampionát plný skvělých individualit
A kdo se mi líbil z individuálního hlediska? Doslova mě nadchnul ruský útočník Alexander Barabanov. Moc mě bavilo se na něj dívat. Byť je hráčem menšího vzrůstu, je individuálně nesmírně zdatný. Vždy, když se objevil na ledě, zavánělo to gólem nebo alespoň nějakou šancí pro jeho tým. Z výběru Kanady se mi moc líbil obránce Los Angeles Sean Walker, ze Švédska pak zase Viktor Olofsson. Američané byli obecně velmi živí a moc se mi líbilo jejich týmové pojetí hry. Němci se zase vyznačovali komplexní, defenzivní hrou a Švýcary táhli hokejisté jako Meier nebo Andrighetto. Jako trenér bych si dovedl představit, že bych s takovými hráči někdy spolupracoval. Posunuli by nepochybně mou práci zase o úroveň výš, to by byla „pecka“ :).
Z českého týmu mě mile překvapil David Sklenička, který měl za sebou dobrý turnaj. U ostatních hráčů, kterým byla přidělena určitá role, jsem ale také registroval dobré výkony. Zejména pak u Jiřího Smejkala. Své si odehrál také David Musil, Jan Kovář nebo Dominik Kubalík. Špatně nehrál ani Michael Špaček, který nasbíral dohromady pět bodů, i když nedostával tolik příležitostí na ledě, kolik bych mu třeba osobně dal já. U ostatních se pak výkony střídaly, jednou to bylo lepší, pak zase malinko horší.
Na medaili tak čekáme z velké akce už bezmála deset let. Nesouhlasím však s tím, že bychom v kádru neměli vítězné typy, hráče poctivé, pracující pro tým nebo hráče, kteří umějí připravovat nebo sami dávat góly. Vedl jsem náš reprezentační výběr U18 na Memoriálu Ivana Hlinky v roce 2016, který jsme předtím nikdy nedokázali opanovat. V týmu byli i Filip Chytil nebo Filip Zadina a dokázali jsme ho vyhrát, poprvé v jeho skoro 30leté historii. Jak už jsem zmínil výše, sám si proto kladu otázku, proč se to tentokrát „nesešlo“. Určitě jsme měli hrát lépe v oslabení, hráči se neměli možnost pořádně v turnaji sehrát, inkasovali jsme laciné branky, nehráli jsme v některých zápasech tzv. „od podlahy“. Náš herní projev nebyl ideální, někdy tomu scházelo více emocí a nasazení. Pokud by projev našeho týmu v utkáních byl jako ve třetí třetině utkání se Švédy a my třeba skončili před branami medailových bojů, neměl bych z turnaje „trpký“ pocit. Proto jsem v rozpacích. Papírově tým určitě na jednu z medailí měl, ale co je na papíře, nikdy samo úspěch negarantuje.
V únoru nás čeká Olympijský turnaj. Přál bych si, abychom se konečně prosadili třeba tam. Budeme tam sice mít asi to nejlepší, co máme, ale tím se budou moci pochlubit všichni naši soupeři, takže to bude i tak nepochybně nesmírně těžké. Na tomto MS byla ta šance na cenný kov určitě vyšší. Přál bych si každopádně, aby se český hokej opět vrátil až na vrchol. A snad budou jednou ostatní týmy velebit náš hokej stejně jako za časů naší zlaté generace.
