Za nejlepšími světovými velmocemi zaostáváme nejen v úrovni technických dovedností nebo ve schopnosti vše dělat v nejvyšší rychlosti, ale také v míře zarputilosti, chtíče něco dokázat a také nižším sebevědomím. Kdo nemá chuť vyhrávat, navíc tomu podřídit úplně vše, se nemůže ve světě velkého hokeje prosadit.
Sebevědomí ovlivňuje charakter hráče a opačně. Tohle jsou neoddiskutovatelně spojené nádoby. Stejně jako fakt, že míra důvěry ve vlastní schopnosti se postupně zvyšuje s přibývajícími herními dovednostmi. Ale primární základ problému je takový, že hráč musí mít chtíč být nejlepší, toužit vyhrávat a jít do každého zápasu naplno. Jedině tak se může prosadit.
„ Toxická kritika „ ničemu neprospěje
Se sebevědomím úzce také souvisí obecně i psychika hráče. A zde se dostáváme k poměrně ožehavému tématu míry kritiky. Na ni totiž každý hráč může reagovat úplně jinak. V minulých dnech jsme se setkávali s typem kritiky, kterou nazývám jako „toxická“. To znamená, že je buď nad rámec snesitelného ( jak jsme se z médií mohli v nedávné době často dočíst ) nebo zase příliš chabá, nad kterou daný hráč může třeba jen mávnout rukou a dál si na ledě dělat, co sám uzná za vhodné. A to je taky špatně.
Jako trenér razím filozofii, že je potřeba kritizovanému hráči situaci ukázat, rozebrat ji s ním a optimálně mu ji znázornit přímo na ledě. Obecně by trenéři a rodiče se měli vždy snažit najít správnou mez toho, kdy by měl být každý hráč pochválen a kdy naopak ne. V době, když jsem byl ještě aktivním hráčem, tak jsem se vždy těšil na to, až mě trenér pochválí v kabině, na tréninku nebo před nastoupeným týmem. U nás se ale podobných věcí děje v poslední době hrozně málo. Kolikrát dá hráč gól, sedne si na lavičku a takové to pro nás dříve typické poplácání po helmě nebo po zadku už prakticky neexistuje. A přitom to jsou nenápadné věci, které sebevědomí každého hráče mohou jedině posílit.
Už v předchozím odstavci jsem naťukl jednu důležitou věc. Trenéři musí v mládežnických výběrech spolupracovat s rodiči. To je naprosto zásadní věc a přes to nejede vlak. Neexistuje situace, kdy si nějaký trenér řekne, že je bude ignorovat. My trenéři vychováváme děti po sportovní stránce. Ale rodiče hrají nezastupitelnou roli v jejich běžném životě. Budují jejich charakter, podílí se na tvorbě jejich zdravého sebevědomí, odolnosti a vytrvalosti. A pokud chci některému mladému hráči něco zásadního vytknout, co až tak s hokejem není úzce spjato, mělo by se to odehrávat zase společně s rodiči tak, aby posléze nedošlo ke zkreslení informací a postupné ztrátě důvěry u rodičů samotných nebo hráčských agentů.
Jestli je důležitější mít zdravé sebevědomí nebo výborný charakter, se nedá přesně říci. Jsou to dvě věci neodmyslitelně tvořící jeden celek. Na trenérech pak je, aby tyto dvě složky dokázali správně vybalancovat. Klíčovým věkem každého hráče je rozmezí od 15 do 19 let. Přesně v tomto věku se totiž každý jedinec projevuje nejvíce. Charakter budujeme tím, že svěřence stavíme do určitých rolí na ledě anebo i mimo led. A na tom se opět podílí jak trenéři, tak rodiče. Český hokej nyní potřebuje mít hráče v tomto věku dokonale psychicky a mentálně připravené. Díky tomu se pak mohou snáze přemisťovat do větších měst, třeba i do spádových extraligových klubů, kde je lepší zázemí, lepší tréninkové možnosti, dobrá škola a kde mohou obecně ideálně dospívat.
Škola je důležitá
Ano, už jsem to opět naťukl výše. Škola. Další oblast, kde bychom mohli učinit věci směrem k lepšímu. V naší třinecké akademii máme svůj systém nastavený tak, že pokud je nějaký mladý hokejista, který má zrovna problémy se svým prospěchem nebo povinnou školní docházkou, nemůžeme ho jako trenéři nasadit do utkání. Je zkrátka potřeba být jak dobrý v hokeji, ale také v prospěchu. K oběma cílům vede opět tvrdá dřina. Na druhou stranu je ale potřeba si uvědomit, několik důležitých věcí. Například hráč juniorského týmu má tréninky, vždy spojené s fyzickou posilovnou, ve svém týmu v klubu od pondělí do čtvrtka. K tomu má ještě dopoledne od pondělí do středy hodinové tréninky dovednostní, kde se snaží zlepšovat ve svých individuálních činnostech, v bruslení nevyjímaje. V pátek a v sobotu se obvykle hrají utkání a neděle je pro něj volná. Ale kde má vzít více času k tomu, aby více chodil do školy, dokázal se na ni svědomitě připravit a ještě tomu odváděl maximum na všech tréninkových jednotkách? Mít školní individuální plán není to samé jako prezenčně navštěvovat školu a potkávat se zde s kamarády, socializovat se. Musíme se zamyslet nad tím, jak tento systém zdokonalit.
Hodně se mluví o tom, že hokejisté z jiných zemí světa jsou daleko sebevědomější. A k tomu můžu přidat i svůj vlastní postřeh. V roce 2016 jsem coby hlavní trenér českého mládežnického týmu, ČR U18, absolvoval Memoriál Ivana Hlinky v Břeclavi. V posledním utkání základní skupiny jsme vyzvali Američany. Postup do vyzařovací fáze turnaje, jsme měli v té době již jistý a šli jsme na dvacetiminutové předzápasové rozbruslení. Zatímco se naši hráči na ledě protahovali, bylo vidět, že druhá strana ledu je až na pár poházených puků úplně prázdná. Uběhlo pět minut z dvacetiminutového rozbruslení a soupeř stále nikde. Zničehonic se ale otevřela dvířka střídačky týmu USA a na led v bruslích doslova „běželo“ dvacet Američanů za doprovodu hurónského řevu. Šli na led s obrovskou vervou a touhou uspět za každou cenu. Snažil jsem se to porovnat s naším týmem. Viděl jsem pohledy a řeč těla svých kluků a cítil, jak si v duchu říkají: vždyť oni jsou tak velcí, silní, brusliví, proti nim vůbec nemáme šanci! Přitom stačil jeden takový moment, aby v nás ten pocit vyvolali. To mě tehdy hrozně nadchlo.
A tím se plynule dostáváme k otázce zarputilosti a touhy vítězit. Čeští hráči si podle mne dostatečně nevěří. Přijedou někam na mezinárodní turnaj, dva nebo tři dny sledují, jak ostatní trénují, vidí jejich úroveň individuálních dovedností a bruslení, říkají si, že chtějí být jako ten nebo ten. V tu chvíli už daný hráč cítí, že na to, soupeře porazit zřejmě nebude stačit to co má on sám. Dostáváme se tím pádem k hlavnímu kameni úrazu. Kde je ten problém? Proč k němu dochází? Už jsem mnohokrát řekl, že je v nastavení našich soutěží a nedostatečnou konkurencí v nich. Samozřejmě, vždy se taky musí začít u sebe samých, jestli já tomu dávám jako hráč vše..
Ale nesmíme tuto příležitost promarnit! Ono se řekne, tak zúžíme soutěže a bude hej. Ale to nestačí. Jako trenéři musíme i po reorganizaci pracovat s hráči po individuální a dovednostní stránce. Zúžené soutěže nám v tomto směru mohou pomoci, ale bez tvrdé práce se nikam nedostaneme. Bez kompletně zlepšeného přístupu k hráčům je nebudeme posouvat a nebudeme z nich dělat odolné lídry. Je potřeba pracovat více, to se musí, poctivě.
Trenér musí být i psycholog
V módě jsou sportovní psychologové. Ještě než se k nim dostanu, chtěl bych říci, že každý trenér musí být také i psycholog. Jedná se o dlouhodobou titěrnou práci, kdy postupnými krůčky budujete charaktery každého hráče, zkrátka je v přeneseném významu modelujete do určitých rolí v týmu. Na druhé straně tady ale pochopitelně je i externí pomoc. Náš klub v Třinci nabízí pro mládež sportovního psychologa. Toho mohou využívat jak děti, tak i rodiče. Důležitá je ale samozřejmě také konzultace na ose trenér – psycholog tak, bez které se neobejdete. Je však potřeba zdůraznit, že požádat o pomoc není v žádném případě ostuda.
V minulosti jsem vedl třineckou juniorku. Pochopitelně musel jsem i zde řešit problémy, spojené s chováním hráčů a jejich rodičů. Ne na deno-denní bázi, ale někdy vyvstala nějaká situace, která potřebovala řešení. Pamatuji si na jednu úsměvnou historku (byť tehdy mi to tak úsměvné nepřišlo), kdy nás bylo v týmu málo a chystali jsme se zhruba v počtu 13 až 14 hráčů na zápas. A to se přitom jednalo o výběrový extraligový tým HC Oceláři Třinec, který později celou soutěž na konci roku vyhrál. Tým i já jsem potřeboval tehdy každého hráče, ale jeden z nich za mnou před odjezdem k utkání přišel a řekl, že nemůže přijít na zápas kvůli tomu, že se mu stěhuje babička a rodiče po něm chtějí, aby jim pomohl se stěhováním. Nakonec jsem hovořil i s jeho rodiči a nakonec ustoupil. Nechtěl jsem jít na „sílu“, situaci ještě více hrotit než byla, dělat zbytečně zle. Ten hráč nakonec do utkání nenastoupil, ale dodnes se nemůžu zbavit dojmu, že kdyby tam byla vůle s tím něco udělat, dalo by se určitě najít řešení, které by uspokojilo jak hráče, tým i rodiče.
Jsem parťák, partner, lídr
Považuji se určitě za empatického trenéra. Rozhodně nejsem herec, jak jsem nedávno slyšel v televizní debatě, že všichni trenéři jsou de facto herci. Naopak jsem parťák, partner a lídr svých hráčů. Mým úkolem je ukázat jim správnou cestu životem, hokejem. Pokud chcete být profesionálové, musíte dělat to a to, dát tomu maximum a úspěch se dostaví. Pokud se vám to daří, přichází respekt, přirozená autorita a důvěra. To je hlavní, co je třeba si uvědomit. Ke každému hráči se musíte snažit najít individuální přístup a podle toho s ním také pracovat.
Velkým fenoménem moderní doby jsou média a především sociální sítě. Zde jsou lidé velmi aktivní, mají potřebu vyjádřit se k celé řadě věcí často schovaní za nějakou fotkou nebo profilem, který ani neodpovídá jejich identitě. Já se je snažím nečíst a apeluji na své hráče, aby se komentářům na nich taky vyhnuli. Primární většina z nich je zde vedena v negativním duchu a i když se vyhraje, dočetli byste se, co jste ještě všechno mohli udělat lépe a že nestačí vlastně vyhrát…jen dva jedna, ale musíte vyhrát přeci minimálně šest jedna. Nicméně se tomu nevyhnete, hráči to jistě postřehnou nebo jim to někdo řekne. Můžete je upozorňovat na to, aby to nečetli, nezabývali se tím, ale stejně to někdy ze zvědavosti udělají a zcela jistě jim to v nastavení a jejich výkonu nepomůže.
Tlak je podle mého názoru více vyvíjen na dospělé než na juniorské hráče. Je tu tlak na výkon, výsledky, osobní ohodnocení, a tak dále. U juniorů je to především na velkých akcích typu světového šampionátu osmnáctek nebo dvacítek. Během podobných akcí potřebujete mít hráče po celou dobu v top formě a maximálně připravené. Jakákoliv špatná zmínka o jejich výkonu na ně může mít negativní vliv na jeho výkon nebo výkony týmu. Hráč nemusí pak dobře spát, hodně o tom přemýšlí a jeho hru to ještě více sráží dolů.
Mým úkolem v této situaci je říci svým hráčům: vždyť je to přece jenom hokej. Pojďte se přes to přenést, doma na vás čekají rodiny, vaše děti, kteří čekají, až se za nimi vrátíte s úsměvem a to je přece smysl života! Na druhou stranu je pro tu spokojenost také potřeba něco udělat. Zabrat, poctivě pracovat a fungovat tak, abyste se po fyzické i psychické stránce cítili spokojeni, ať je kritika nebo tlak jaký je.
Jak už jsem mnohokrát zmínil, jsem přesvědčený, že mám ve svém týmu charakterově výborné hráče. Odvádí to, co jsme od nich očekávali v době, kdy k nám přicházeli. Pokud se nám to bude dařit aplikovat českém hokeji i v dalších týmech a zejména těch mládežnických, mohli bychom se opět posouvat směrem vzhůru k TOP 5 světovým hokejovým velmocem.
