Vím, jaké to je, stát se zlatou medailí na krku před desítkami tisíc lidí na Staroměstském náměstí. Znám ten úžasný pocit vracet se na konci května do České republiky po těžké sezoně jako mistr světa. Vychutnal jsem si ho dokonce dvakrát a ani jednou mi na celé té radosti nic neubral fakt, že jsem tam pokaždé hrál „jen“ třetí nebo čtvrtou lajnu.
Moc dobře totiž vím, že jsem k oběma zlatům pomohl. Že jsem na žádném z těch turnajů nebyl jen tak do počtu. A rozhodně ne jenom zásluhou toho, že jsem byl hráčem NHL. Sice jsem na šampionátech neodehrál dvacet minut za zápas jako jiní, ale během každého střídání jsem udělal maximum pro to, abych splnil úkoly svých trenérů, byl připraven a pomohl týmu uspět za každou cenu. Dal jsem tomu všechno.
Kousek toho ega v sobě máme úplně všichni. Nebudu říkat, že by se mi nelíbilo, kdyby mi visely medaile na krku a lidi by mě doma plácali po ramenou, jak skvělý jsem byl a kolik gólů dal, jenže… Ještě v nějakých osmnácti letech jsem to takhle asi měl. Snil jsem o tom, že mé týmy budou vyhrávat pořád a já budu hvězdou. Až v průběhu své hráčské kariéry jsem ale pochopil, že takhle snadná cesta k žádnému úspěchu nevede. Protože jednotlivci bez těch, o kterých se na konci tolik nemluví, stejně nezmůžou vůbec nic…
Odmala jsem snil o tom, že se budu v NHL předhánět s Waynem Gretzkym. Věřím tomu, že i ten mé jméno nakonec dobře znal. Na tehdejší dobu urostlých chlapů s velkými rameny byl subtilnější postavy, ale já ho hodil do stejného pytle k ostatním. Byl jsem svým způsobem neřízená střela. Nebál jsem se dohrát ani jeho, i když se v NHL tenkrát nepsaným pravidlem měla absence hry do těla hráče s číslem 99 dodržovat. Většina ostatních ho jen stínovala, já šel po něm napřímo.
Taky jsem si kvůli tomu pěkně zavařil. V jednom zápase dala naše formace té jeho tři branky a já pak reportérům v emocích spokojeně a směle vykládal, že bránit nejlepšího hráče v historii zas tak těžké nebylo, protože celý zápas jen tak bloudil ve středním pásmu. Je pravda, že v tom utkání Gretzky vůbec nevystřelil na branku. Celou jeho lajnu jsme herně z ledu úplně vymazali.
I Lindy Ruff mi tehdy žertovně naznačil, že jsem to malinko přehnal. V médiích se totiž následující den psalo, že si podobné výroky mladý Evropan nesmí dovolit. Když pak Rangers přijeli o měsíc později do Buffala znovu, byl kolem zápasu nebývalý poprask. Trenér Rangers dal k Waynovi do formace Todda Harveyho, který za mnou celý zápas jezdil a řval, že mě zabije.
Stejně jsem si Gretzkého našel a zase ho trefil tak, že se z ledu zvedal jen hodně těžce.
Vyhráli jsme tenkrát 2:0. Na první gól jsem dvě minuty před koncem asistoval, druhý do prázdné pak v závěru sám dal…
I takový byl můj život hokejisty. Vzpomínky, které jste právě četli, pocházejí z rozhovoru projektu Bez Frází, díky kterému se mi dočkalo další velké pocty, že se i já se svým příběhem objevím vedle našich úspěšných Českých sportovců a sportovkyň. Hokej je krásná hra a já si při povídání znovu prožil všechny ty okamžiky a situace, které mě udělaly tím, kým jsem jako člověk. A možná i proto se už asi nikdy nezbavím nálepky Buldoka, jak mne i samotný článek tituluje. S odstupem času a životních zkušeností ale vím, že právě tyto vlastnosti odhodlání, urputnosti a odříkání, mi dovolily prožít hokejový život, jaký jsem si vždy přál a snil! A díky velké podpoře fanoušků a lidí v Třinci a celém kraji, můžu pokračovat.
Pokud vás mé vzpomínání nahoře zajímalo, celý rozhovor si můžete přečíst na stránce Bez Frází.
