Před pár týdny jsem se zúčastnil stáže v NHL v klubu New Jersey Devils, která pro mě byla neuvěřitelně inspirativní a která mě jako trenéra posunula o velký kus kupředu.
Na kemp New Jersey Devils jsem vyrazil spolu s Patrikem Eliášem, kterému musím moc poděkovat, že mi tuto příležitost pomohl zprostředkovat a vše navíc ještě skvěle zorganizoval. Musím říct, že vidět, jak nyní NHL funguje, byl obrovský zážitek. Moc jsem si užil jak setkání s bývalými hráči, které jsem potkával už na ledě, tak i se současnými českými hráči a trenérem Lindy Ruffem. Tomu vděčím za mnohé nejen ohledně mé hráčské kariéry, velkou inspirací je pro mě ale i jako trenér. A tady je pět věcí, které mě na kempu překvapily.
1. Vřelost přijetí
Když jsme s Patrikem do New Jersey Devils přijížděli, měl jsem trochu obavy. Jako hráč jsem měl v NHL úlohu bourače a provokatéra a proti mnoha lidem, kteří jsou dneska v realizačním týmu Devils, jsem hrál. Šlo například o tehdejšího brankáře a dneska sportovního ředitele klubu Martina Brodeura, který na mě určitě nemá jenom pozitivní vzpomínky. Když jsem ho teď po letech potkal, musím přiznat, že jsem si nebyl jistý, jestli mi podá ruku, moje obavy ale byly úplně zbytečné. Všichni mě přijali opravdu vřele, s Patrikem jsme měli přístup všude, kam jsme chtěli, často se nás ptali, co si myslíme, a naše názory je zajímaly. Po celou dobu jsem se zkrátka cítil opravdu vítán.
2. Jak nám otevřeli dveře
V českém hokeji není příliš zvykem nechávat ostatní nahlížet pod pokličku. V NHL jde ale o přesný opak, alespoň co se týče naší stáže v New Jersey. Při trénincích jsem měl přístup na led, v rámci trenérského štábu jsem chodil na všechny individuální i týmové porady, měl jsem přístup do šatny. S realizačním týmem jsme také hodně mluvili o tréninkových metodách a velmi inspirativní pro mě bylo hovořit se skauty a dovednostními trenéry organizace. Zajímalo mě, jak se v nejlepší soutěži světa vybírají hráči, jaká je jejich práce přes rok a jak s kluky pracují mimo led. Dostal jsem odpovědi na všechny své otázky, čehož si moc vážím.
3. Velikost a kvalita realizačního týmu
Už když jsem byl v NHL jako aktivní hráč, byla podpora od realizačního týmu skvělá, teď je ale ještě mnohem dál. Na ledě bylo v době tréninku i dvanáct trenérů, já měl proti tomu k dispozici dva asistenty a jednoho trenéra brankářů, což je v českém hokeji zcela běžná praxe. V New Jersey ale měli navíc také hned několik fyzioterapeutů, masérů, dva video trenéry a je tam i široký tým analytiků. V praxi to znamená třeba i to, že jsou okamžitě po zápase k dispozici všechna možná data, která si od nich trenéři vyžádají. A královsky se tu samozřejmě mají i hráči. Přímo v hale mají neuvěřitelné vybavení – k dispozici tu jsou snídaně, kluci chodí na společné obědy a všude je navíc spousta kustodů. Hráči na stadionu mohou v podstatě bydlet a je tu o ně velmi dobře postaráno, což je jak pro jejich psychiku a nastavení, tak i pro co nejlepší výkony na ledě opravdu důležité.
4. Kvalita hráčů
NHL je nejlepší soutěž na světě a tomu pochopitelně odpovídá i kvalita hráčů. Na kempu bylo okolo šedesáti kluků, kteří bojovali o jedno, dvě volná místa v A týmu, už na začátku tedy bylo jasné, že většina z nich odjede zklamaná. Jejich úroveň, rychlost, síla i bruslení byly ale neskutečné. Z tribuny jsem třeba pozoroval jednoho hráče, který mi přišel zcela mimořádný. Proto jsem se zeptal skauta, který seděl vedle mě, o koho jde. Odpověděl
mi, že je to kluk, co hraje na farmě, který ale nemá šanci dostat se do áčka. Já si v tu chvíli říkal, co bych za aspoň jednoho takového hráče dal ve svém týmu já, že bych si jej dokázal představit ve svém týmu v jedné z nejdůležitějších rolích. A to podotýkám, že New Jersey Devils vnímám jako jeden z mladších týmů NHL, který se má pořád kam posouvat.
5. Kam se posunul Lindy Ruff
Za to, jak mě v Devils přijali, jistě z velké míry vděčím i jejich hlavnímu trenérovi Lindy Ruffovi, pod kterým jsem hrál v Sabres a který byl pro moji hokejovou kariéru zcela zásadní. V New Jersey mi nyní věnoval spoustu času, byl jsem s ním a jeho asistenty na ledě a mluvili jsme také o tréninkových metodách, které se od mého působení v NHL dost změnily. Posunul a hodně se zrychlil i samotný hokej a nemohl jsem si nevšimnout, že se posunuly i jeho metody. Třeba v přístupu k samotným hráčům – dřív na nás trenéři byli opravdu tvrdí, dneska to už v postatě neexistuje. A Lindy zavzpomínal i na jednu historku, kdy jsem za ním poslední rok v Sabres, co jsme nehráli nic moc, přišel a říkal, že mi připadá, že v utkáních hrajeme golf hokej, „chip it in – chip it out “. Tehdy mi ve hře scházelo, že jsme nehráli na puku a jen neustále chipovali kotouče dopředu. Překvapilo mě, že si tuhle historku pamatoval, já na ni už zapomněl. A musel jsem konstatovat, že se dneska jako trenér snažím o hru, která má podobné systémové nastavení a v utkáních vítězí.
