V dnešním příspěvku se podíváme zblízka na hru jednotlivých hokejových velmocí.
Rusové
Pohledem odborníka je ruský hokej velmi technický. Jednotliví hráči jsou navíc velmi dobře vybavení individuálně. Rusové jsou skvělí bruslaři, mají propracované a koordinované pohyby, perfektní styl bruslení – a všechno navíc k vidění i u jejich mladých hráčů. Trenér očekává od převážné většiny z nich bodové přírůstky – góly a nahrávky, a přesně podle toho se většinou jejich hra prezentuje. Co jim moc nejde, je sladit jejich herní projev do stylu týmové hry. Pro ruského hráče býval obvykle na prvním místě on sám, ne jeho tým. Ze zkušenosti ale můžu říct, že tento jejich herní projev a hráčské nastavení (hlavně v mládežnických reprezentacích, proti kterým jsem měl možnost hrát s týmem ČR U20), se výrazně zlepšily. Během utkání bývají jejich hráči hodně podráždění, špatně reagují na krizové situace a negativní průběh utkání, často na mě také působí až nadřazeným dojmem. Občas je tady ta jejich arogance dožene, zvlášť pokud narazí na takticky dobře vybavený tým, nevědí, co mají dělat. Nám se na loňském MS U20 v Ostravě povedlo přesně to, co jsme chtěli, a takticky utkání zvládli. Papírově by v dané kategorii měli Rusové vyhrát každý zápas, ale jak všichni víme, realita je někdy jinde a jen kvalita většinou nepřebije touhu a víru ve vítězství.
Nábor ruských talentů je extrémně pečlivou záležitostí a probíhá tak, že si některý z velkých klubů KHL pozve třeba 200 nejlepších dětí v rámci jednoho regionu a kraje, a z nich následně tvoří podhoubí své hokejové budoucnosti.
Sám jsem jako hráč ruský hokej na dennodenní bázi nezažil, ale mí ruští spoluhráči v NHL mi vždy přišli charakterově celkem v pohodě. Hrdost a ruské vlastenectví je z nich cítit na sto honů, přesto dokázali vždy velmi rychle zapadnout do našeho týmu.
Švédové
Techničtější než Finové, velmi dobří bruslaři a především jsou extrémně dobře vybavení individuálními dovednostmi. Hokej hrají hodně technicky a kombinačně, dovedou udávat a hrát si s tempem hry a utkání. Co se týká úrovně vybavenosti, jdou občas až na hranu risku. Puku se nezbavují lacino, nechtějí ho odevzdat soupeři. Vyhovuje jim převážně olympijská (evropská) velikost ledu – tam mají víc prostoru a jejich herní projev ještě vzroste. Když se hraje ve Švédsku na jejich královském území, jde dobře vidět, jak si věří a jsou mimořádně silní na holi a s kotoučem. Umí si velmi dobře poradit v těžkých situacích, třeba na modré čáře nebo pod brankovou čárou si toho v držení puku a rozehrávce švédští obránci dovolí mnohem víc než hráči jiných národností.
Finové
Velmi dobře organizovaní hráči, kteří by nikdy nic neošidili. Podle mě ani nechápou princip šizení, absolutně to nemají v nátuře. Finům vůbec neleze do hlavy, jak se takto někdo vůbec může chovat. Když trenér řekne, že se po tréninku poběží 5 km, tak všichni bez keců běží. Jsou pověstní tím, že trénují intenzivně a nad rámec běžného tréninku. Mají v sobě zakódované, že se práce dělá poctivě.
Ne jednou jsem od svých finských kolegů slyšel kritiku na české spoluhráče. Běžnou praxí je „očurávání“ tréninku – hráči běží současně, ale ti čeští si úsek výrazně zkrátí a hledají způsob, jak toho naběhat méně. Finům to hlava nebere a musejí si Čechy v týmu srovnat a říct jim, že v jejich týmu se opravdu dělá to, co řekne trenér.
Když poslouchám podobné historky, tak je mi za nás někdy dost stydno… hlavně proto, že šizení tréninku není nic jiného než prachsprostý podvod, sebe a týmu. Jsem na to nesmírně háklivý a nechápu, že to někdo dělá. Hrát profesionální hokej je privilegium, kterého se nedostane každému, který o něm sní.
Zpět k hokejové hře, Finové jsou v porovnání s jejich dalšími severskými kolegy přímočařejší, hrají jednodušší hokej. Jsou velmi silní v držení kotouče. Zároveň velmi důrazně a často chodí do těla a do branky. Hrají hokej plný bruslení a osobních soubojů. Obecně se dá říct, že jsou velmi nepříjemným soupeřem :-). Když jsme s nimi hráli v mládežnických reprezentacích, tak bylo vidět, že je inkasovaný gól okamžitě vykolejí, dostane je z jejich komfortní zóny, přestanou si v hlavě věřit a neumí se následně herně přizpůsobit.
Kanaďani a Američani
Ne náhodou se NHL, nejlepší hokejová soutěž světa, hraje právě na americkém kontinentě. Američané a Kanaďané mají neskutečné sebevědomí, jsou jako závodní koně, výborně trénování a fyzicky připravení. Kluci, kteří mezi sebou výborně komunikují – na ledě i v kabině, a navzájem se neustále podporují a hecují. Když jsem je viděl na mistrovství dvacítek, říkal jsem si v duchu, že my máme v týmu kluky, zatímco oni mají chlapy. Navíc věřím, že to nadšení pro tým a pro vzájemnou sounáležitost myslí většina jejich hráčů zcela upřímně. Všichni nejsou až tak dobře vybavení individuálně jako třeba top hráči evropských velmocí, ale jako tým jsou topka a prezentují se tak. Poctiví hokejisté, kteří udělají pro úspěch týmu to, co po nich trenér chce a navíc jdou do absolutně každého zápasu přesvědčení, že jsou a musí být nejlepší.
Vzpomínám na Memoriál Ivana Hlinky v Břeclavi (2016) s mým týmem ČR U18, kde jsme proti Američanům sehráli dvě utkání. Jedno ve skupině, a následně pak ve finále. V tom prvním jsme tradičně byli už 40 minut před zápasem na rozbruslení, zatímco druhá půlka ledu zela prázdnotou. Američani nikde, sám jsem netušil, co se děje, byl to můj první kontakt s nimi v roli trenéra. Po pěti minutách pořád nic, když v tom se najednou rozrazily dveře od šatny jejich střídačky a oni na ten led doslova vběhli. K tomu přidali bojový pokřik a na mě to tehdy opravdu udělalo velký dojem. V tu chvíli dostalo sebevědomí mého týmu pořádnou “pecku” a nabourané šlo ke dnu. Ale Američani… ti se cítili maximálně silní. Na zápasovou rozcvičku jim stačilo jen 15 minut.
Takové sebevědomí se snažím budovat i u svých hráčů v ocelářském dresu. Chci totiž, aby si druhý tým říkal od prvního kontaktu s mým týmem, že je dnes čeká soupeř nad jejich síly.
Pozn. Ve skupinovém utkání proti americkému týmu jsme se na začátku možná trochu zalekli při prohře 2:4, přesto jim to nakonec k ničemu nebylo. Ve finále jsme jim porážku ze skupiny vrátili při výhře 4:3 a radovali se z vůbec prvního titulu pro Českou republiku v historii Turnaje Ivana Hlinky v Břeclavi.
