Moje pojetí hokeje bylo vždy, řekněme… velmi důrazné. Nepříjemné pro soupeře. Měl jsem na starosti hrát proti top hráčům z protivníkova týmu, být jim doslova osinou v zadku, která odvádí jejich pozornost od hry. Proto jsem nebyl u soupeřů moc populární 🙂 Hlavně u těch řadových hráčů, kteří měli za úkol zabezpečit, aby nikdo během hry neotravoval top hráče v jejich týmu. Měl jsem to těžké, uznávám, ale role hokejového bojovníka mě strašně bavila a sedla mi na tělo jako ulitá. Slovních přestřelek, zákeřných a škaredých úderů, které rozhodčí neviděli… těch jsem schytal a bylo jich nespočet. A já jsem se vždycky maximálně snažil nedat na sobě znát, že mě něco bolí. To všechno jen proto, abych soupeře vyprovokoval ještě o kousek víc, on na mě udělal faul, oslabil svůj tým a já pro nás vynutil přesilovou hru, ve které jsme mohli dát branku.
Jekyll a Hyde
Hodněkrát se mi stalo, že jsem v zápasech nastupoval proti bývalým spoluhráčům. Jednu dobu jsme hráli za stejný tým, potom se naše cesty rozešly a potkaly se zase na ledě, ale každý v jiném dresu. Jaké to je hrát proti kamarádovi? Pro mě v tom není rozdíl, občas jsem si dokonce připadal až jako Jekyll a Hyde. Den před zápasem jsme normálně zašli na oběd, pokecali nebo si dali kafe před zápasem, ale jakmile jsem vstoupil na led, byl to můj soupeř. A mojí prací bylo soupeře porazit. Během utkání jsem mezi jednotlivými hráči protivníkova týmu neviděl rozdíl. Cítil jsem, že nějaké klábosení nebo žertování na střídačce by mě odvádělo od mého vnitřního herního nastavení, a proto jsem se do přátelského módu přepnul zase až po zápase. Ne všichni na tom byli stejně… zvlášť, když jsme zápas vyhráli my, to už se pak pokec se mnou u autobusu mnohdy vůbec nekonal 🙂
Porazit se dá každý
Lidé se mě občas ptají, jestli jsem někdy už před utkáním tušil, že prohrajeme. Určitě jsem vždy o soupeři přemýšlel, ale vzhledem k tomu, že se celý život držím kréda, že porazit se dá opravdu každý, prohru jsem si předem nikdy nepřipouštěl. Teď jako trenér to vnímám stejně, soupeř může „papírově“ vypadat jako jasný vítěz, ale pro mě to nic neznamená. V NHL nebo české Extralize je spousta týmů velmi vyrovnaná a o vítězství toho rozhoduje spousta. I favorit sezóny má totiž dny, kdy mu to takzvaně nelepí, kotouče mu odskakují a ve vzduchu není cítit soulad týmu. A jakmile se tady těch negativních drobností sejde víc, projede to i jasný favorit.
Když jsem trénoval reprezentační dvacítku, cítil jsem, že papírově kvalitnějšího soupeře můžeme porazit. Zároveň jsem však věděl, že by nám toho ten den muselo hrát do karet hodně – skvělý výkon brankáře, neforma soupeřova týmu, zbytečná vyloučení a oslabení na straně soupeře. Na ledě tu šanci vždy vycítíte – to, že protivník nemá svůj den. A stejně tak poměrně rychle vycítíte, že svůj den nemáte vy sami. Štěstí ke sportu prostě patří.
Nejlepší soupeř?
Nejvíc jsem si užíval soupeře z kanadských týmů. Mekka hokeje, kde navíc hrajete ve fantastických podmínkách. Vancouver, Toronto, Ottawa, Montréal… a nejlepší led na světě uměli v Edmontonu! Tam jsme si to užívali, i když se nám zrovna nedařilo. Mezi klukama jsme si vždycky říkali, že led je tam suverénně nejtvrdší a nejrychlejší. Ne jako v jiných multifunkčních halách, kde se na ploše střídá led s palubkami třeba pro koncerty.
Kapku divné mi naopak přišlo hrávat hokej v tropech. Když jsem hrával za Ottawa Senators, měli jsme tam přes zimu běžně -20 °C, takže do letadla jsme nastupovali zabalení v kabátech jak tučňáci. A na Floridě (kde jsme hrávali proti Tampa Bay Lightning nebo Florida Panthers) jsme ven vystupovali v kraťasech. Já jsem kluk od ledu, mám rád všechno chlazené. A jít na trénink v ťapkách mi zpočátku přišlo na hlavu. Ale kamarádi z Floridy si v tom našli to svoje, většina si pořídila nějaký svižný kabriolet a z tréninku mířili přímo na pláž. Z tohohle pohledu ta Florida nezní zas tak špatně 😉
Pachuť prohry
Život sportovce je jako horská dráha, na které jezdíte nahoru a dolů od vítězství k prohrám a zase zpátky. Jaká byla ta nejhorší prohra? Samozřejmě se mi vybaví finále Stanley Cupu z roku 1999. To byl neskutečný pocit prázdnoty umocněný tím, že jsme prohráli díky gólu, který neměl být uznán. Byli jsme tak blízko! A popravdě si občas vzpomenu i na finále Extraligy s Litvínovem z roku 2015, byl jsem tehdy asistentem trenéra a my jsme sedmý zápas finále prohráli na domácím ledě. Dostat se tak daleko, to už nám opravdu chyběl jen krůček k titulu! Živě si pamatuju, jak jsme byli po šestém utkání plní energie a říkali si, že doma to zvládneme. No a vidíte, jak to dopadlo… evidentně jsme neměli svůj den.
