Moc mě baví, ale často na něj nemám čas. Ke čtení se občas dostanu k večeru, kdy už je ale člověk unavený a myšlenky mu těkají. Poslední týdny ale mám více prostoru, abych dohnal resty. Najde se i daleko víc času na čtení. Vnímám to i tak, že jako profi-trenér mám příležitost na sebezdokonalení. A věřím, že mi tahle knížka pomůže i v mé práci.
Napsal ji Tim Grover a jmenuje se: Vítězit, nemilosrdná cesta na vrchol. Už před několika lety jsem si ji pořídil, ale nemohl jsem se k přečtení, tak nějak dokopat.
Možná Vám jméno autora nic neříká, ale jde o kondičního trenéra, který měl veliký zápal a neuvěřitelnou vizi spojenou s vášní. Kdysi rozeslal svůj životopis s průvodním dopisech po klubech basketbalové NBA. Po kolečku pohovorů s představiteli vedení klubu a trenérů týmu, došlo ke spojení s Chicago Bulls, které mu dalo příležitost. Vznikla z toho báječná spolupráce, při níž pracoval i s Michaelem Jordanem. I jeho samotného zaujaly myšlenky, tréninkové zatížení a posun všech možných dovedností a charakteru hráčů, které Tim Grover už do životopisů a navržených tréninkových plánů podrobně zformuloval.
Ve své knížce popisuje, jak vnímal jednotlivé hráče. Zaujala mě jeho vůle, nasazení, obětování se pro hráče, míra a nastavení komunikace, příprava a „na míru“ propracované tréninkové jednotky a zatížení, individuální specializace jeden na jednoho. Líbilo se mi souznění mezi sportovcem a osobním trenérem. Skvělé bylo, že dovedl také zapadnout do fungování celého týmu.
Perfektně vystihl, že spousta sportovců by například chtěla trénovat jako Michael Jordan, ale nedokázala to. Jde o přístup, zdokonalování a detaily. Kdyby Michael netrénoval navíc, byl by stejně nejlepší na světě, ale on přesto chtěl být neustále lepším a v tréninku si přidával. To si myslím, že v našem sportu až na výjimky chybí.
Tim Grover se i hráčů v dotaznících jednoduše ptal, co si představují pod pojmem výhra. Uchvátilo mě, jak odpověděl například Kobe Bryant. Mnozí hráči volili slova jako touha, droga, radost, vášeň nebo jiné podobné výrazy, Kobe ale použil jediné slovo: Všechno. To mě upoutalo nejvíce. To je důvod, proč přece dělám sport, který miluji. Je potřebné a nevyhnutelné se mu totálně oddat a nezáleží, jestli jste trenér nebo hráč. Myslím, že v tomhle nás všechny čeká ještě dlouhá cesta.
Dočetl jsem se v knize i věci, u kterých pochybuji, zda k nim někdy dospějeme. Tim Grover například nařizoval tvrdé tréninky i v zápasové dny, což v hokeji není běžné. Hokejisté mají také vlastní individuální a dovednostní trenéry, se kterými ale přes sezonu na dennodenní bázi nespolupracují. Bulls se povedlo začlenit individuálního trenéra do fungování kompletního týmu, hráčů a realizačního týmu, což by bylo v Česku neslýchané.
Celou knihu jsem zhltl za několik dní. Práce Time Grovera zaujala i mnohé velké firmy, jejich manažeři si ho najímají jako motivačního řečníka. Pořádá i přednášky, na kterých popisuje překážky a výzvy, které leží před všemi vašimi sny.
Určitě bych publikaci doporučil hráčům i trenérům. Nemám na mysli jen kolegy z hokeje, je to uplatnitelné i pro ostatní sporty. Sám jsem si v ní vyznačil spoustu poznámek. Budu z ní čerpat dál, je pro mne velkou inspirací.
Na stolku mám teď rozečtenou i knihu profesora Koláře Posilování stresem – cesta k odolnosti. Pavla znám velmi dobře osobně. Vážím si toho, že mi knížku sám věnoval. Beru ho jako neskutečného odborníka a moc mě baví i kniha. Ale o ní vám povyprávím třeba zase někdy jindy.
