Za tréninkem třineckých Ocelářů nestojím jen já sám. Mám kolem sebe realizační tým schopných lidí, kteří mi umožňují dělat mou práci opravdu svědomitě. V tomto článku se ponoříme hlouběji do tréninku profesionálního hokeje, dozvíte se, jak se připravujeme na konkrétního soupeře i to, proč já sám už hokej nehraju ani pro zábavu.
Víc hlav víc ví
K ruce mám už tři sezóny asistenta trenéra, Marka Zadinu, se kterým se mi skvěle spolupracuje. Po prvním společném roce jsme do týmu přibrali ještě trenéra z mládežnické kategorie dorostu HC Oceláři Třinec, Jiřího Raszku. Po dvou letech spolupráce bude v nové sezóně 2020/21 Jiří nově působit v našem partnerském klubu ve Frýdku-Místku jako asistent trenéra, kde tvoříme podhoubí hlavně pro třinecké áčko. Jirka během našich společných sezón nasbíral hromadu zkušeností, naučil se, jak správně pracovat s mladými hráči a v neposlední řadě prohloubil své trenérské schopnosti.
S Markem máme dále k ruce zkušeného trenéra brankářů, Jaroslava Kameše, se kterým brankáři pilují techniku brankářských stylů, práci s holí a další specifické dovednosti. Pro mě jako hlavního trenéra je u tréninku a přípravy brankářů důležitá ne jejich technika, styl nebo práce s holí… já po nich chci “pouze” to, aby nepustili žádný gól 🙂
Dalším neodmyslitelným členem našeho týmu je kondiční trenér Marek Gryc, který je společně s námi zodpovědný za tréninky v rámci letní přípravy, sezónní tréninky mimo led a celkový monitoring výkonnosti a úrovně kondiční připravenosti hráčů. V neposlední řadě je zapotřebí zmínit i video trenéra Dalibora Paila, který umí připravit skvělou analýzu našich a soupeřových odehraných utkání.
Dva týdny maximální dřiny
Trénink profesionálního hokejisty je pestrý napříč celým rokem. Na konci dubna nám končí sezóna na ledě (tedy za předpokladu, že hrajeme až do medaile), následuje 4-6 týdnů relaxačního volna. V polovině května se opět scházíme a začínáme trénovat v takzvané letní přípravě, která trvá 8-10 týdnů cca do srpna. Po létě mají hráči 3 týdny volno, po kterých se konečně vrací na led. První dva týdny jsou asi nejtvrdší z celého roku, hráči podstupují fyzické testy připravenosti, a navíc mají dva až tři tréninky za den. Taková intenzita má za úkol jediné: vybudovat si opět návyk na tvrdou práci na ledě 🙂
Začínáme zpravidla v osm ráno, v létě je obecně lepší začínat dřív kvůli kvalitnějšímu ledu. Dvacet minut se hráči důkladně rozvičují formou atletické abecedy, intenzivního skákání, žebříku nebo vyválcování se. Někdy zařadíme krátký fotbal nebo basket, zkrátka aby se svaly aktivovaly a na tréninku se eliminovalo riziko poranění.
Hráče většinou dělíme na tréninkové jednotky – obránce a útočníky. První skupina jde ráno po rozcvičce do posilovny s kondičním trenérem, druhá na led. Po 45 minutách se vymění. Tréninky následující po posilovně jsou specifické v tom, že jsou spíš silové. Na hráčích jde na ledě vidět, že mají tvrdé ruce, jsou plní hrubé síly, a proto děláme spíš jednoduchá cvičení zaměřená na situace v rovnovážném stavu: jeden na jednoho, dva na dva nebo tři na tři, kde nám jde primárně o budování vůle dostat se přes soupeře. Chceme, aby hráči zatnuli zuby, bojovali přes úporné bránění a prosadili se do zakončení.
Po dopoledním bloku následuje oběd, krátké volno a opětovný trénink okolo páté odpoledne. Většinou jde celý tým na led, kde děláme herní, kombinační a transition cvičení typu dva na jednoho, tři na dva nebo další nerovnovážné stavy. Ke konci tréninku následuje kondiční vsuvka v podobě bruslení.
Běžící metráček
Jestli si hráči něco opravdu neužívají, tak jsou to kondiční tréninky v letní přípravě, na kterých musí běhat. Tahat s sebou 85 až 100 kilogramů vlastní váhy není snadné, běh není pro hokejisty přirozený pohyb a spousta z nich se vyloženě trápí. Mám v kádru pár kluků, kteří se stylem běhu podobají profesionálním atletům, ale většina spíš technicky pokulhává, musí se “kousnout” a mnohdy si i sáhnout na dno.
S kolegy od nich od prvního tréninku chceme, aby makali naplno, žádné ulejvání. V začátku letní přípravy nepotřebuji vidět zářné výkony, ale úsilí, snahu a vůli, protože u mě na tréninku neexistuje, že někdo něco odflákne nebo vypustí.V průběhu letní přípravy se hráči postupně zlepšují, posouvají své limity a kondičně se neskutečně zvedají.
Když jsem byl sám aktivním hráčem, vážil jsem kolem 95 kilo a běh byl pro mě čirým utrpením. Ještě horší bylo stacionární kolo, nutné zlo, které jsem nenáviděl, ale věděl jsem, že ho musím přetrpět. Tak jako většinu ostatních hráčů mě vždycky bavila hlavně ta silová část tréninku – budování objemu.
Zápasový den
Na přelomu srpna a září začne tréninků ubývat, se začátkem extraligy se rozjíždí jeden zápas za druhým a my se začínáme soustředit na konkrétní soupeře. V praxi to funguje tak, že už dva dny před zápasem mám od video trenéra nachystané záznamy posledních dvou utkání soupeře plus záznam našeho posledního utkání s daným protivníkem. Celkem tedy analyzujeme tři zápasy, na základě kterých připravujeme nejen strategii, ale i trénink předcházející samotnému utkání. Snažíme se do něj vždy zakomponovat co nejvíc ze soupeřových taktických prvků a na soupeře se snažíme maximálně naladit.
Předzvěst toho, zdali utkání vyhrajeme, nebo ne, se ve vzduchu vznáší už na ranním tréninku těsně před utkáním. Na něm většinou vytuším, v jaké jsou hráči náladě, jestli mají chuť se o vítězství porvat, jestli jim jdou dobře kotouče z čepele na čepel, jestli vůbec přišli na led s tím, že chtějí zápas vyhrát za každou cenu. Někdo by to možná nazval hokejovým štěstíčkem, pro mě je to energie, kterou buď z hráčů cítím, nebo ne.
Hodinu až dvě po zápase jsem zpravidla plný emocí. Když zavřu oči, vidím před sebou jednotlivé situace. Většinou mi to nedá a už půl hodiny po zápase si pouštím záznam vybraných momentů, snažím se vcítit do hráčů, do jejich nasazení a zápalu v utkání. Přemýšlím, co je vedlo k tomu, že hráli tak či onak, jak řešili dané situace na ledě a proč.
Moc dobře znám i pocit, kdy mám dost, kdy vím, že nejdřív potřebuju trochu vychladnout, a proto si záznam pustím až druhý den ráno. Ráno totiž opravdu moudřejší večera. Někdy probereme víc momentů ze zápasu, někdy naopak méně, zaměřujeme se na předání správného signálu směrem k týmu, který třeba nepředvedl to, co by měl. Díváme se na záznam a otevřeně mluvíme o tom, kde se stala chyba s cílem ne se navzájem shazovat, ale poučit se ze svých chyb a zdokonalit se ve schopnosti řešení situací na ledě jednotně a systémově.
Ale někdy… někdy je prostě lepší hodit nepovedené utkání za hlavu, moc se v tom nešťourat, vzít si z něj ponaučení, jít dál a soustředit se na další zápas.
Jak trénuje Venca dnes
Možná vás to překvapí, ale bezprostředně po ukončení profesionální hokejové kariéry jsem přestal posilovat i hrát tenis, který patří mezi mé oblíbené sporty. Z pozice hráče jsem okamžitě přesedlal na trenéra, a tak na vlastní trénink nebyl ani čas, a abych byl upřímný, tak ani… chuť. Postupem času jsem se vrátil ke spinningovému kolu, ale především se snažím být aktivní na tréninku. Stojím si za tím, že trenér má být schopný hráčům ukázat, co po nich na ledě přesně chce, proto s nimi obouvám brusle a nestojím jen u mantinelu.
Občas se s nimi snažím během kondičních cvičení i lehce zasoupeřit, oni už za sebou mají výživných 45 minut na ledě, zatímco já si v těch chvílích připadám mimořádně čerstvý. I tak mám ovšem problém udržet s nimi krok, jsou jako závodní koně, skvěle kondičně připravení. A přesně tak to má být.
Proč nehraju hokej ani pro zábavu? V Kopřivnici jsou dvě ligy neregistrovaných klubů, kde bych mohl sem tam odehrát zápas, ale abych byl upřímný… nemám úplně zapotřebí nechat se zvalchovat nějakým “naspeedovaným” hobíkem, který si na mně chce dokazovat své ego. Hokej mě už několik let naplňuje úplně jinou formou. To radši párkrát týdně vlezu na to mé (dnes už celkem oblíbené) kolo a po cestě si opravdu důkladně pročistím hlavu.
