Aktuálně jsem ve fázi, kdy si užívám zaslouženého odpočinku. Nabírám síly a energii na novou sezónu a po očku pochopitelně sleduji také hokejové mistrovství světa. Ještě před jeho startem mě však potěšila zpráva o tom, že jsem byl podruhé v životě vyhlášen nejlepším trenérem extraligy.
Je to ocenění, kterého si pochopitelně moc vážím. Znamená to pro mě odměnu za odvedenou práci. Tady bych ale chtěl především podtrhnout to, že to není zdaleka pouze moje práce. Mám neskutečnou podporu v mé rodině, v realizačním týmu ocelářů, výborné kolegy s nimiž nám to společně šlape a nepochybně je to velká zásluha i hráčů na ledě. Samozřejmě, týmových ocenění si i nadále cením daleko více.
Když se daří týmu, jednotlivci vyniknou
Ale ony jsou to v zásadě spojené nádoby. Když se daří týmu, ruku v ruce jsou s tím spojeny i výkony jednotlivců, které tím pádem více vyniknou. Za všechno hovoří i další naši hráči, kteří si na zmiňovaném galavečeru odnesli další ocenění. Srovnat týmová ocenění s těmi individuálními tedy prakticky nejde, ale je to taková třešinka na dortu po velmi úspěšné sezoně. Nicméně už teď se snažím opět pracovat nad skladbou týmu, eventuálními změnami v týmovém projevu a vynasnažím se posouvat sebe i celý náš tým zase o kus dopředu.
Rozhovor na předávání cen Hokejista roku
Je to pro mě druhé ocenění v trenérské kariéře. To první v sezoně 2018/2019 shodou okolností taktéž přišlo po mistrovském titulu. Tehdy však situace byla o něco jiná. Kromě Ocelářů jsem tehdy vedl ještě českou reprezentaci do dvaceti let a celkově té práce bylo trochu více. Naštěstí jsem tehdy měl u dvacítky výborné asistenty, kteří mi se spoustou činností pomáhali, byli jsme sehraní a navzájem se skvěle doplňovali. Celkově to období bylo tehdy složitější a náročnější. Jakmile mi anabáze u ČRU20 skončila, hned jsem si říkal, jak to bude super, kolik budu mít volného času navíc, když se ale na to podívám ze všech úhlů, tak se volný čas zase rozložil do jiných sfér a je to ve výsledku hodně podobné 😊.
Jednou z forem vzdělávání se v této době je pochopitelně sledování zápasů na hokejovém světovém šampionátu. Bedlivě sleduji každý zápas, snažím se všímat, co týmy dělají lépe než my, jaké například mají založení útoku nebo jaký forčeking praktikují, snažím se vzít si z toho ponaučení, podněty a systémové detaily, které třeba zařadím do hry svého týmu v nadcházející sezoně. V třinecké organizaci máme aktuálně několik hráčů v českém i slovenském týmu a jejich hru sleduji trochu detailněji. Na některé zápasy se dívám i několikrát, abych si udělal detailní analýzu a vzal si z toho, přesně co je mi ve hře blízké, co se mi líbí a co vnímám, že by mých hráčům mohlo herně vyhovovat.
Dovolená u moře a odpočinek u hokeje
Jinak jsem se především snažil odpočívat a nabírat síly ke startu nového ročníku. První dny jsem tak trávil převážně doma ve společnosti mé milované rodiny. Na týden jsme se vydali také na dovolenou k moři a nyní se snažím „ odpočívat “ u hokeje. Příprava na novou sezonu se ale začíná pomalinku blížit a už druhý týden v červnu bychom se měli s hráči setkat, otestovat si jejich aktuální fyzickou zdatnost a připravenost formou zátěžového testu VO2max a interními silovými testy pro zjištění aktuálních silových schopností daného hráče.
Mnozí z vás se jistě ptají, jaký jsem vlastně trenér. Snažím se směrem k hráčům praktikovat přístup, který je založen na lidskosti, komunikace a férového vztahu. Sám jsem jako aktivní hráč působil pod celou řadou různých trenérů. Vždy jsem se z nich snažil vytáhnout jen to nejlepší. Vím, jaké to je, když se k vám člověk na lavičce nebo v hráčské kabině chová hezky nebo naopak velmi špatně. Ponaučil jsem se z toho, dodává mi to sebedůvěru do mých rozhodnutí a ulehčuje mi to některá, třeba i těžká rozhodnutí v rámci týmu.
V žádném případě však nejsem neomylný. Chybuji jako každý člověk, ale takto se to snažím minimalizovat a těch „ chyb “ dělat co nejméně. Tady také musím poděkovat majitelům třineckých Ocelářů, kteří mi plně důvěřují a to se hned pracuje lépe. Cítím, že za mnou stojí, čehož si nesmírně vážím. Nicméně hokej je pořád jen sport. Jednou jste dole, podruhé zase nahoře, ale cílem nás všech je být více nahoře, než dole a navíc chci pořád hráče posouvat dopředu k dosažení svých limitů a snů.
Škola na třinecké lavičce
K trénování jsem se dostal postupně. Vlastně to přišlo už během poslední sezony, kdy jsem aktivně hrál. Byl z toho de facto přerod do pozice hrajícího asistenta. Sice bych asi ještě nějaký ten měsíc mohl na sílu hrát, zdravotně jsem na tom nebyl nejlépe, ozývaly se mi a zlobili mě mé operovaná kolena, proto mě hrát hokej už nenaplňovalo tak jako dříve. Začal jsem během sezony studovat školu, zpočátku trenérskou licenci „B“. Musím zmínit, že odborná nauka je tady nesmírně důležitá, pokud ji můžete spojit s praktickými zkušenostmi, můžete se stát úspěšným. A těch zkušeností jsem za celou kariéru nabral poměrně dost. I proto byl postupný přechod z lavičky, za lavičku, v mém podání velmi plynulý.
Byl jsem společně s Pavlem Markem, asistentem Jiřího Kalouse, hlavního trenéra tehdejších třineckých Ocelářů. Byla to pro mě opravdu velká škola. Oba kolegové mi ukázali, co trénování obnáší, co vlastně ještě neumím a co se nutně potřebuji naučit k tomu, abych byl v tomto řemesle úspěšný. Po několika letech u A-týmu, jsem dostal příležitost působit jako hlavní trenér u třinecké juniorky a vedl také mládežnické reprezentační výběry ČR U18,U19 a U20. Všechna angažmá mě nesmírně obohatila. Cítil jsem podporu a víru ve své schopnosti a taktéž důvěru, která je v naší práci nejdůležitější.
Jedním z mých velkým trenérských vzorů je John Tortorella. Je to muž, který se dá označit spojením “speciální trenér“. Je to v podstatě trenérská legenda amerického hokeje. Ten chlapík je zkrátka svůj. I já, jako jeho hráč ve dvou sezonách, jsem to měl pod ním nesmírně těžké, ale právě on mi ukázal tu správnou cestu, jak se stát profíkem se vším všudy. Byl příkladem trenéra, který se k hráčům choval na jednu stranu tvrdě, ale na druhou zase s obrovským respektem a věděl, co si může dovolit. V Buffalu Sabres mě následně vedl Lindy Ruff, i z jeho strany to pro mě byla obrovská škola. V Ottawě jsem zase poznal Jacquese Martina, který sice toho moc nemluvil, ale čišel z něj obrovský nadhled a rozvaha, nikdy se ničím nenechal překvapit. Tito slavní koučové formovali mou osobnost nejvíce.
Pochopitelně mě obohacovali i také mí čeští trenéři. Pod mnohými jsem působil v reprezentaci, pod jinými zase v klubech. Každý z nich mi něco dal, ať se choval jakkoliv. Pokud to třeba bylo negativní, řekl jsem si, že takto bych se například k hráčům chovat nemohl. A to mě zase posunulo dál. Nicméně tu základní formu, jak by mohl můj trenérský život a postoj vypadat, jsem nabral hlavně během své hráčské kariéry v NHL.
Dva roky jsem v Česku studoval trenérskou licenci „B“ a další tři roky jsem následně strávil studiem Trenérské licence „A“. Bylo to časově poměrně náročné, ale jak jsem se přitom zároveň přesunul na lavičku, začalo to pro mě být velmi obohacující. Lekce jsme měli zhruba jednou za měsíc na dva až tři dny. Ve třídě nás bylo kolem třiceti a jsem rád, že to mám v pořádku za sebou. Když se za tím dnes ohlédnu, v žádném případě bych za nějakou pohodlnější cestu neměnil. Pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte tomu pochopitelně také leccos podřídit.
Zároveň bych chtěl moc poděkovat za podporu našim skvělým divákům a nemohu se dočkat, až jim na ledě budeme moci vysílat radost přímo na tribunu. Snad to během příští sezony už bude konečně možné. Mějte se fajn a užívejte života.
