Je to splněný cíl. Po dvou letech jsme společně s Oceláři opět vystoupali až na extraligový vrchol a několik dnů po posledním zápase ve mně pomalu začínají uzrávat emoce. Byla to skvělá sezona. Jen škoda, že s námi nemohli být také všichni naši úžasní diváci.
Výhře ve finále, i když jsme se tak prezentovali po celou sezonu, jsme šli naproti a měli jsme dostatek sebevědomí k tomu, že titul získáme právě my! Je to neskutečné a osobně si toho moc vážím. Kdy jsem cítil, že bychom to mohli dotáhnout? Určitě to bylo po čtvrtém zápase v Liberci, kde jsme v prodloužení dokázali urvat vítězství 1:0. Tušil jsem, že toto už nepustíme. Utkání číslo pět u nás posléze bylo velmi dobré. Hlavně v první třetině jsme si vytvořili spoustu šancí, zůstali trpěliví a odměnou nám bylo sladké vítězství.
Rozhodlo se ve čtvrtém zápase
Jak už jsme naznačil výše, rozhodlo se zejména ve druhém libereckém zápase. V něm jsme oproti čtvrtečnímu duelu udělali nějaké korektury týkající se systémové hry. Chtěli jsme se vrátit k našemu nepříjemnému, urputnému hokeji. V době, kdy jsme neměli kotouč, jsme agresivním forčekingem chtěli na soupeře zatlačit více než ten den předtím, v opačném případě jsme zase chtěli být na holi s ním hodně aktivní. Od druhé třetiny jsme začali domácí mačkat v jejich pásmu a začali naznačovat, že máme více sil. Výsledek byl sice dlouho 0:0, což ale byla zásluha především libereckého brankáře Petra Kváči, který odchytal vynikající sérii.
Na druhou stranu však musím vyzdvihnout také výkon našeho gólmana Ondřeje Kacetla. Měl skvělé play-off a ve čtvrtém utkání demonstroval své sebevědomí, kdy se na něj patnáct vteřin před koncem řítil soupeřův hráč sám. Ondra to zneškodnil velmi lehce a dal tím najevo, jak to chce za každou cenu chytit a soupeři nedat šanci. Po té sezoně, která z jeho pohledu nebyla zas tak vydařená – tedy některé zápasy chytal skvěle, jiné mu tolik nevyšly, chytil během play-off neuvěřitelnou formu. Pracovali jsme s ním na jeho důvěře a motivaci neustále se zlepšovat, což nakonec ve vyřazovacích bojích prokázal bezezbytku.
Liberečtí přešli přes Hradec Králové i Spartu bez Tomáše Filippiho a Ladislava Šmída. Avšak i bez nich ukázali obrovskou sílu a myslím, že to na jejich hru nějaký zásadní vliv nemělo. Srazilo je naopak to, že se jim postupně vyoutovali Adam Musil nebo Petr Jelínek. I tak ale hráli Tygři v těchto utkáních nad svůj potenciál. Bylo na nich znát, že hodně chtějí uspět, leč kvalita byla přece jenom na naší straně. V situaci, kdy hrajete bez kapitána a tahouna týmu v play-off to měli velmi složité. Kdyby oba dva mohli nastoupit, bylo by to určitě vyrovnanější.
Smekám před naším kapitánem
Když jsem ale zmiňoval Adama Musila, musím se zastavit na chvíli i u Davida. Byl to pro oba kluky hodně pikantní bratrský souboj. Zaregistroval jsem článek, v němž jejich tatínek říkal, že se u Musilů bude slavit. Oba dva měli skvělou sezonu, ale jeden z nich musel prohrát. Rozdali si to férově. Na Adama zřejmě takový úspěch ještě čeká, David potvrdil jakou formu má a je neskutečně váženým hráčem naší sestavy.
Musím smeknout před naším kapitánem Petrem Vránou. Byl skvělý. Ani jsem to osobně nečekal. Před začátkem v play-off jsem byl v rozpacích s tím, jak bude jeho hra vypadat vzhledem k té neskutečné tragédii, která ho zasáhla. Tím, jak do toho vletěl, překvapil nejenom mě, ale i celý náš tým. Odvděčil se nám všem skvělými výkony a přístupem, který byl od něj v tomto play-off naprosto výjimečný.
Závěr sezony jsme odehráli alespoň před některými diváky. Bylo to výborné. Moc jsem naše fanoušky i hráče litoval. Hrát bez nich je nesmírně komplikované a nikdo nepochybuje o tom, že jsou nedílnou součástí každého zápasu. Kluci si jejich přítomnosti ve finále neskutečně vážili. Slavit titul společně s nimi bylo naprosto speciální. Byli jsme za to vděční a snad už podobné restrikce zažíváme naposledy.
Pro mě to byl už třetí třinecký titul. Jeden jsem vybojoval jako hráč, dva už v roli trenéra. Nejvíce si cením asi toho před dvěma lety. Liberecký tým měl tehdy skvělý vyvážený kádr plný zdravých hokejistů v čele s Markem Kvapilem. Měli za sebou vynikající sezonu, našlapaný manšaft, výborného brankáře Willa. Vítězství zde bylo hodně speciální. Byla to vyrovnaná série a rozhodla maličkost v pátém zápase, kdy jsme zmrazili libereckou arénu vítěznou brankou v prodloužení. Zopakovat úspěch nebo obhájit titul ale i tak není snadné. V tomto finále jsem každopádně cítil, že se musí projevit naše síla a vyrovnanost jednotlivých pětek. Důležité bylo, že jsme vyjma Honzy Jaroměřského, který byl po operaci se zlomeným prstem, neměli v týmu nějaký vážnější zdravotní problém. Soupeř si naopak prošel tím, že klíčoví hráči byli zranění a další se vyřadili. To byl nepochybně rozhodující faktor.
Celkově hodnotím minulou sezonu velmi kladně. Přesto jsme se i v ní museli vypořádat s nepříjemným momentem, kdy se nám nepovedlo několik zápasů v řadě vyhrát. I přes celosvětově komplikovanou situaci jsme ale byli schopni pracovat s nastavením hlav všech hráčů. Hnali jsme je za touhou vyhrát ligu a podřídili jsme tomu všechno. Hráli jsme velmi pohledný hokej, dávali jsme hodně branek. Někdy sice prohrajete, ale vždy si z toho musíte vzít ponaučení. V play-off jsme i navzdory těžké sérii s Mladou Boleslaví jsme potvrzovali, že jsme jedním z hlavních aspirantů na titul. Ano, měli jsme i štěstí. Vyhýbala se nám zranění, ale musíte k tomu jít naproti. Jediným mínusem je jen to, že se toho nemohli účastnit naši příznivci. Hráčům ale za jejich přístup i v komorní atmosféře děkuji. V každém duelu chtěli vyhrát a dělali pro to maximum.
Teď už zasloužená dovolená
Nejhůř po těle nám bylo na přelomu prosince a ledna. V celé řadě po sobě jdoucích zápasů se nám nepovedlo urvat tři body. Nicméně i přesto to byly zápasy, kdy jsme uhráli aspoň remízu, sem tam vyhráli po prodloužení nebo po nájezdech. Moc se nám nedařilo dávat branky. Sami jsme si tak nepomohli, byť byl náš herní projev v těchto zápasech pořád dobrý. Věřil jsem, že se do toho zase zpátky dostaneme. Poctivě jsme trénovali, nic nevypouštěli a ono to najednou přišlo. Štěstí se pak obrátilo zase k nám. Druhé těžké období bylo pochopitelně okolo rodinné tragédie kapitána Petra Vrána. Museli jsme na to Petra připravit psychologicky, pracovat s ním i na individuální bázi, ale jak ukázaly minulé dny, i to se nakonec povedlo.
Nyní si užíváme první dny zasloužené dovolené. Krátce po titulu jsem slavil jen chvíli v pondělí. Od úterý jsem zase musel být v provozním režimu. Poté následovaly pohovory se mnou a s managementem klubu o jejich představách a celkovém hodnocení sezony. Absolvovali jsme také krátký oběd se šéfy a majiteli našeho klubu. Nechybělo také poděkování fanoušků formou výjezdového zážitku na otevřeném autobuse včetně zastávky v třineckých Železárnách. Tímto způsobem tady tradičně zakončujeme úspěšnou sezonu a poté začíná několikatýdenní dovolená. Příprava na další sezonu pak startuje zhruba v prvních týdnech června. Hráči samozřejmě sami od sebe najedou na nějaký režim udržování se v kondici a budou dělat vše proto, aby do přípravy vstoupili v dobré kondici.
Konec sezony to ale pochopitelně nemusí být pro všechny. Po roční přestávce je před námi zase turnaj mistrovství světa. Pozvánku do reprezentace dostali z našeho týmu David Musil, Matěj Stránský a Michael Špaček. Ti se poperou o čest zahrát si na mistrovství světa a věříme, že nám třeba i někdo z nich udělá v Lotyšsku radost.
Ještě jednou bych vám všem chtěl za celý náš tým poděkovat za podporu, kterou jste nám během uplynulé sezony vysílali a pevně věřím tomu, že se v novém ročníku všichni společně potkáme opět na tribuně – Václav Varaďa
