Sport je něco úžasného. A teď nemyslím takové ty obecné pravdy jako že jsme díky sportu zdraví a mentálně v pohodě. Myslím tím to, že sport spojuje. Spojuje rodinu, spojuje národ. Čím to je?
Proč se rádi díváme na sport
V tuto chvíli mě napadá jeden hodně starý, ale hodně dobrý vtip: „Miluju práci. Dokážu se na ni dívat celé hodiny.“ Podobně to má hodně lidí se sportem. Možná to dokonce máme v genech, touhu chtít se dívat na lidské soupeření. Ostatně už před dvěma tisíci lety se dokázalo v římském Koloseu sejít na 50 tisíc diváků s cílem přihlížet krvavým soubojům mezi gladiátory.
Společný nepřítel totiž dokáže vyburcovat davy a vzbudit v nás pocit sounáležitosti. Není překvapením, že se v dobách turnajů (ať už hokejového nebo třeba fotbalového) umějí lidé semknout dohromady. Hokej je navíc specifický v tom, že má v Česku dlouhou tradici. V roce 1969 porazili českoslovenští hokejisté 2x Sovětský svaz – rok poté, co k nám samozvaně vrazily sovětské tanky. Hokej tehdy nebyl jenom sport, ale symbolika odporu proti Sovětskému svazu.
Když brečí celá hospoda
Fandění je do určité míry otázkou národního cítění. Když vyhrajeme v hokeji, jakoby všechny ty moderní trendy podporující individualitu jedince šly na malý okamžik do háje. Okamžik, ve kterém je pro nás mnohem důležitější, že jsme součástí celku. Přímo na stadionu, v hospodách a kavárnách slavíme s úplně cizími lidmi a při poslechu hymny pláčeme a necháváme volný průchod emocím. Takovým emocím, které v běžném životě držíme na uzdě – pláč, radostný pokřik, zklamání nebo vztek.
Kdykoliv si vzpomenu na českou hymnu po vítězství reprezentace, vybaví se mi pocit obrovského štěstí, které jsem cítil. A stejné to mám u jiných sportů, na které občas kouknu – atletiku, tenis nebo fotbal. Kde domov můj ve mně pravidelně probouzí hrdost na naše sportovce, na to, čeho dosáhli, protože si umím živě představit, jaké obrovské úsilí za jejich úspěchem stojí.
Za vším hledej chemii
Zúčastnit se sportovního utkání nebo jej aspoň sledovat z pohodlí gauče je zárukou chemického happy mealu uvnitř našeho těla. Za počáteční pocity štěstí a radosti z toho, že máme možnost dívat se na něco, co nás baví, může hormon oxytocin tvořící se v našem mozku. Jakmile dáme gól, nastupuje do krve dopamin. Na ten naše buňky reagují tehdy, když se děje něco nepředvídaného, což je pro sportovní utkání typické. A protože náš mozek rád opakuje euforii a pocity štěstí, začně brzy toužit po další dávce. V případě, že náš tým zápas vyhraje, vystřelí nám do krve pořádná porce testosteronu. Proto se po zápase cítíme silní, nepřekonatelní, pyšní a mnohdy bohužel i agresivní.
My jsme vyhráli, vy jste prohráli
Jeden z nejcitovanějších sociálních psychologů současnosti, profesor Robert Cialdini, přišel v 70. letech minulého století s poměrně neotřelou teorií, která později vešla do dějin pod zkratkou BIRG. Plné znění je Basking in Reflected Glory a v překladu znamená slunění se v odrazu slávy. K tomuto fenoménu dochází tehdy, kdy náš oblíbený tým vyhraje. Ještě druhý den po zápase se cítíme lépe a o vítězství mluvíme jako o nás – to my jsme vyhráli. Opačný fenomén nese název CORF – Cut Off Reflected Failure, tedy odříznutí se od odrazu selhání. Pokud náš milovaný tým prohraje, nejenže je každý druhý chytrý jako rádio a spolehlivě ví, kde se stala chyba. Navíc se s prohrou neztotožňujeme, protože to vy, hokejisti, jste přece prohráli.
Domácí fanoušci ženou tým za góly a dokáží i vytvářet tlak na rozhodčí, aby pomohli jejich milovanému týmu. Zažil jsem stadiony, kde byli fanoušci domácího týmu natolik stmelení, že hráče maximálně podporovali i ve chvílích, kdy se jim zrovna nedařilo. Žádné pískání, pokřikování a zklamané vzdechy. Věřím, že takoví fanouškové, ti, kteří se nad chyby na ledě dokážou povznést, přispívají nejvíc k souznění týmu na ledě a fandící komunity okolo.
Co se týká negativních výlevů publika, ty jsem si svým způsobem celkem užíval. Moje pojetí hry bylo pro hostující fanoušky vždycky poměrně popudlivé, ale já jsem nikdy neuhnul ani o píď, nenechal jsem se vykolejit od své hry a popravdě jsem se i docela těšil na nenávistnou atmosféru na venkovních stadionech. Vžijte se na chvíli do kůže hokejisty obklopeného tisíci lidmi, kteří fandí tomu druhému týmu. Buď se z té nenávisti kolem sesypete, nebo… vás naopak vyhecuje a namotivuje k super výkonu. A to druhé byl přesně můj případ.
Iluzorní dokonalost
Lidé se rádi dívají na dokonalost. V muzeích obdivujeme umělecká díla, v cukrárnách pestrobarevné zákusky a na sportovních utkáních souhru ladnosti, dravosti a talentu. Já obdivuji hlavně tu dřinu, protože jako bývalý profesionální sportovec vím, že talent je fajn, ale dřina a odříkání je to, co vás posunuje k vítězství. Proto bych vás, fanoušky hokeje, v závěru dnešního příspěvku rád poprosil o shovívanost. Vězte, že pro sportovce není nic víc než skandující publikum a aplaudující dav. Bez vás bychom naši vášeň nikdy nemohli proměnit ve vysněné povolání. Jenže ne vždy se to povede. Pravdou totiž zůstává, že ať se snažíme vyhrát sebevíc, při práci nám to pořádně klouže J
