Hokej nepředstavují jen lesklá ledová jeviště v NHL nebo ostatních světových Top soutěží. Hokejová pyramida se skládá i z nižších pater. V mém dalším textu se chci více zaměřit na podmínky pod nejvyššími a nejsledovanějšími soutěžemi.
V mých hráčských časech v první lize nebyly tak dobré podmínky. V současnosti si lídři prvoligových týmů přijdou na pěkné peníze, je o ně dobře postaráno.
To souvisí s tím, že se vše v hokeji i společnosti zvedá. Nemám na mysli jen úroveň, ale jde i o inflaci a zdražování. Z toho vyplývá, že hokejisté mají vyšší nároky, což musí reflektovat i kluby v nižších soutěžích. Doba se také změnila v tom, že na českém trhu v globálu ubylo topových,kvalitních hráčů. Proto dochází k přeplácení a přetahování na všech úrovních včetně první ligy.
Do ní u nás zasahují převážně mladší hráči, ale objevují se v ní i ti starší, kteří mají podstatnou část kariér již za sebou. Na extraligové měřítko to už ale nestačí nebo se například svévolně rozhodují hrát za prvoligový klub, který mají blíž domovu.
Je důležité zmínit, že z první ligy také vede cesta do extraligy. Často záleží na výkonnosti jednotlivých hráčů, ale i dalších okolnostech, jako je kvalita spoluhráčů nebo fungování celé organizace. Může napomoct, že některé kluby z extraligy využívají prvoligové oddíly jako farmy, což znamená, že schopnějším hráčům schází do extraligy už jen opravdu malý kousek. Určitě na to někteří hráči při podpisech smluv s prvoligovými kluby, sázejí a doufají.
Myslím, že neexistuje žádná věková hranice, po níž se už z první ligy do extraligy nedá dostat. Z aktuální sezony si vybavuji příklad devětatřicetiletého obránce Lukáše Půlpána. Plzeň se na podzim dostala do problémů, chyběli jí obránci i body v tabulce. Půlpána si ale vytáhla z prvoligového Sokolova, on v první zápase dal dva góly a hned napomohl Plzni k výhře i tomu, že nastartovala cestu do klidných vod tabulky, kde již setrvala až do závěru základní části.
I takové příběhy se stávají. Každá cesta z nižších soutěžích mezi nejlepší se liší.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud se v mém týmu zraní nějaký hráč, jako extraligový trenér budu vyloženě pokukovat po podobném typu hráče. Když se zraní defenzivní obránce, budu se poohlížet po něm. Když vypadne produktivní hráč, na dočasnou výpomoc bych hledal prvoligového hráče obdobného ražení.
Každý takhle v českém prostředí nepřemýšlí. Je hodně lidí, se kterými jsem diskutoval o skladbě týmu na mistrovství světa do 20 let v Ostravě, ohledně vybrání a zkompletování soupisky hráčů s největšími hodnotami v kanadských bodech (branky, přihrávky) pro MSU20. Vysvětloval jsem jim, že přece takto se dobře fungující tým nestaví, jsem přesvědčen, že hráče je třeba vybrat přímo do adekvátních rolí v týmové struktuře, pro všechny herní situace vybrat ty nejlepší.
Nestavím přece nominaci z dvaceti nejlepších hráčů, ale skládám ji s vědomím, že ze všech dostupných hráčů postavím co nejlepší „Tým“.
Možná jsem malinko odbočil, ale i na klubové úrovni lpím na tom, aby se hráči do extraligy posouvali do určitých rolí.
Podmínky. Nejde jen o peníze
Obecně zastávám názor, že ve dvou nejvyšších soutěžích je až moc klubů. Dlouhodobě hovořím o tom, že nevidím potřebnou hráčskou konkurenci na současný počet profesionálních klubů. Při nižším počtu týmů by konkurence i kvalita dle mého názoru výrazně stoupala.
Není to moc dobře pro český hokej, ale je to dobře pro dané hráče. Jakmile prokážou určitou kvalitu, kluby si jich váží a dovedou je následně i patřičně ohodnotit. Manažeři si uvědomují, že na prvoligové poměry moc lepších hokejistů nenajdou.
Když půjdu o soutěž níž, dostáváme se k druhé lize, v níž se pravidelně objevují kluby s ambicemi postoupit výše. V končící sezoně se jednalo o Tábor nebo Havířov, v minulosti to byl například Chomutov nebo Znojmo. U podobných klubů bývá nastavení maličko jiné než u jejich konkurentů v jejich soutěžích. Snaží se hokej brát profesionálněji, co se týče fungování nebo podmínek. Hráči dostávají zaplaceno a nemusí si k hokeji hledat přivýdělek.
Druhá liga je ale ve většině případech soutěží, kde hráči souběžně s hokejem pracují nebo studují. Smekám klobouk, jak hokej milují, mají k němu velké pouto a většinu týdne stráví na zimáku, když trénují nebo hrají zápasy. Nehrají samozřejmě za pivo a párek, něco málo obdrží za vítězně odehraný zápas, ale druholigové podmínky se odrážejí také v materiálním vybavení a zabezpečení. Hráči například dostávají od klubu základní nebo nižší šarže hokejek a pokud chtějí novější nebo dražší, musí si až na výjimky, pořádnou hůl koupit sami.
Jak to chodí v zámoří
Podobně odstupňovanou výkonnostní a finanční pyramidu najdete i v zámoří. Platy NHL se nedají ani srovnat s odměnami v AHL. Podobně to bude platit, když půjdete ještě do nižších úrovní.
Každý hráč má jinou zámořskou cestu. Dost se odvíjí od draftu a následného dění. Záleží, zda si hokejistu podpisem smlouvy organizace NHL pojistí. V zámořském hokeji je podstatné, aby se hráč neustále posouval a vyvíjel. Stagnace nebo pokles není ani v zájmu klubu, protože tím pádem by na hráče vyplýtval výběr v draftu, ukázalo by se, že jejich původní volba nebyla správná.
Pokud hráč nenachází adekvátní prostor na farmě v AHL, hledá jinou cestu a nejspíš ho čeká sesun do nižší ECHL. Je to tvrdý střet s realitou, v níž se ve většině na zápasy jezdí dlouhatánské štreky autobusem. Místo kvalitnější stravy po utkáních spíš dostanete pizzu do autobusu a fičí se zase někam jinam. I v ECHL se ale vyskytují šikovní hokejisté, kteří ale možná nebyli připravení na vyšší soutěž nebo jim to v danou chvíli uteklo. Delší pobyt v East Coast ale znamená, že nahoru pyramidou to už půjde velice těžko, konkurence je obrovská a každoroční přísun hráčů směrem do draftu je veliký, do hokejového oběhu přichází zhruba dvě stovky talentovaných a draftovaných hráčů.
Někteří se prosadí, jiní ne. Je nutné si uvědomit, že NHL nemusí být jediný cíl a lze mít i hezkou kariéru i v Evropě.
