Nejsou to trenéři, spoluhráči funkcionáři nebo agenti. Přesto mají na cestě každého hokejisty přirozeně ohromný význam a vliv. Ve své další kapitole se budu věnovat rodičům. Milují, podporují, ale jejich chování může být i kontraproduktivní až škodlivé.
V Kopřivnici jsme mívali jako děti tréninky i brzo ráno. O víkendech jsme zase hráli zápasy nebo turnaje, které trvaly celý den. Rodiče mě pravidelně na zimák doprovázeli. Strávili tam se mnou spoustu hodin, i když svůj volný čas mohli využít úplně jinak. A v pondělí zase šli do práce.
Rodiče malých hokejistů se velice často obětují. Je ale krásné, když to dělají rádi. Prožívají vše dobré i špatné se svým potomkem, a nakonec se stane z hokeje i jejich zábava. Žijí tím. Věřím a jsem přesvědčen, že je naprosto normální podporovat své dítě v tom, co ho baví, z čeho má dobrý pocit, co buduje a současně tvaruje jeho charakter a osobnost.
Pro děti zase rodiče představují do osmnácti let někoho, kdo určuje jejich svět. Neznám moc případů, kdy rodiče po završení plnoletosti uslyší: „Mami, tati, mám už svůj názor. A jdu vlastní cestou.“ A i když kluci a holky vyrostou a stanou se z nich dospělí, stále v rodičích vidí a hledají oporu, věří jejich úsudku a životním zkušenostem.
Trochu jsem odběhl od hokeje, ale vnímám, že dnešní téma neohraničují mantinely. Když ale malý hokejista nebo hokejistka uvidí za sebou stát rodiče nebo blízké, může to pro ně posloužit jako dobrá motivace.
Zájem a vliv rodiče, ale může být i kontraproduktivní. Na stadionech vnímáme rodiče, kteří milují hokej, jenže ho kvůli zranění, studiu nebo jiným důvodům sami v mládí opustili. Přehnané ambice přenášejí na vlastní děti, což se na jejich vývoji projeví.
Moc péče a iniciativy někdy škodí
Ještě horší je, když se sami rodiče bez jakékoli konzultace snaží dětem určovat tréninkové dávky a zatížení. Mají například přesvědčení, že se v oddíle trénuje málo, moc nebo nevhodně. Proto dětem vytvářejí vlastní program a tréninky, přitom samotný proces neznají a nevědí, co je třeba vhodné pro danou kategorii, jaká je správná posloupnost herního učení a sportovního smýšlení.
Rodič může mít i někdy pocit, že když platí speciální trénink jako skate-mill, power-skating nebo třeba hokejovou střelnici, tak se to musí zákonitě projevit ve výkonech na ledě. Dítě podobnými nároky ale může svazovat a potomek si raději najde jiný svět, kde se cítí komfortněji.
Jako kluk si nevybavuji, že by naši na tribuně někdy křičeli, ať už na mě nebo na kohokoli dalšího. Oba již na tomto světě s námi nejsou, pamatuji si z mládí hlavně odměnu za své vstřelené branky v podobě coca-coly, ještě ve starých skleněných láhvích od maminky nebo pokyn mého taťky, kdy mě svou paží hnal k lepšímu nasazení a výkonu na ledě.J Slýchám ale historky, že se v mládežnickém hokeji hodně řve. Existují případy, kdy se něco i semele. Rodiče nadávají na rozhodčí, druhé hráče nebo mají konflikty mezi sebou či dokonce i s trenéry. Dětí nejsou hloupé, vše vnímají. A s odstupem času je takové chování může mrzet. Rodiče by měli myslet na to, že jsou neustále vzorem pro své děti.
Další stinná stránka bývá i protekční prostředí. Děje se to nejen v hokeji, ve sportu, ale v celé společnosti. Z mého pohledu to často vyplývá i z určité nedůvěry v trenéry. Rodiče by měli věřit trenérům, že se pro mladé hráče snaží dělat to nejlepší. Také pak jejich úsudku, pokud je spravedlivý a čestný, což by být měl vždy.
Když však na to rodiče mají odlišný pohled, stává se, že potomka vezmou, přehlásí do jiného klubu, řeší to cestou za „lepším“. Jenže když to nejde ani tam, vezmou ho zase jinam. Podobných případů a takových cestovatelů vídáme spoustu a nevěřím, že časté změny jsou vždy na popud samotného mladého hráče nebo se v důvodech odchodu opírají o reálné a správné posouzení komplexní situace.
Co ještě není dobré? Docela zajímavý jev je i takzvaný car coaching. Rodič po tréninku nebo zápase řídí. Veze dítě, kterému v autě vše důkladně vysvětluje. Myslím, že ani tohle není dobrý způsob. Určitě je skvělé, že má rodič zájem o hokej a s dítětem si o něm popovídá. Mělo by to být ale hlavně o pocitech a dojmech, co třeba dítě prožívalo na ledě, jestli mělo radost a jak vše vnímalo.
Můj pohled: Podporuj!
Vnímám, že nechci být extraligovým trenérem, který se zajímá pouze o A-tým a po jeho tréninku okamžitě mizí domů. Pořád jsem ve vítkovické organizaci částečně nový, ale budu se snažit apelovat na to, aby trenéři mládeže komunikovali s rodiči a organizovali schůzky, kde je možné se jich na cokoli zeptat. I když jsou rodiče laická veřejnost, fanouškové, je správné, aby věděli, co, kdy, jak a proč se trénuje.
Slyšel jsem pár názorů, kdy mládežničtí trenéři vykládají, že se nemá cenu s rodiči bavit, když tomu stejně nerozumí. Zastávám zcela opačný názor. Mělo by se komunikovat, čímž lze spoustě problémů předejít.
Život a rodičovství je nádherný a nevyzpytatelný. I když můžete dítěti nalajnovat cestu, ono si najde směr samo. Rodičovská láska znamená, že mu při něm vyjadřujete maximální podporu, ať už se jedná o hokej, nebo o cokoli jiného.
Když si zvolí hokej, je správné, že vezmete dítě na výšlap, cyklo-výlet nebo jiné doplňkové sporty. Je to částečně průprava pro hokej, ale taky zdravý pohyb, a především s dětmi aktivně trávíte čas. Rodič by si měl uvědomovat, že ze syna nebo dcery nemusí vyrůst hokejista/tka, ale společné zážitky si může nést do dalšího života.
Samozřejmě v dětství nastává období, kdy se mladý člověk rozhoduje, na jakou cestu se přikloní. Může pokračovat v hokeji, ale může dát přednost volnějšímu režimu puberťáka a vyhledávat různé partičky. Zákazy v takovém období nemají smysl. Spíš jde o otevřenost, porozumění a pobídky: Pojď, půjdeme si raději zasportovat. Jsi v tom dobrý!
Když tohle schází doma, má to vliv na to, že spousta teenagerů s hokejem skončí úplně. A tohle český hokej hodně trápí. Hodně záleží na komunikaci mezi dítětem a rodičem. Ta je při budování vztahů extrémně důležitá. A je jedno, jestli zrovna dítě nazouvá brusle a ohání se hokejkou.
