Můžete se na to dlouho chystat, ale ten krok stejně není nikdy jednoduchý. V dalším článku se budu věnovat hokejovým veteránům, odchodům do sportovního důchodu a také faktorům, které natahují nebo naopak zkracují kariéry.
Brusle a hokejku jsem pověsil na hřebík v nějakých 37 letech. S odstupem času se musím přiznat, že jsem měl s profesionálním hokejem asi skončit malinko dřív. Jenže jsem ho natolik miloval, že jsem led nedokázal opustit a věřil, že je ve mně stále sportovní a výkonnostní jiskra.
Nyní si uvědomuji, že se začal vytrácet hlavně motivační faktor. Tělo nedokázalo regenerovat po těžkých zápasech, po spoustě operačních zákroků kolen mi to už ani moc „nejezdilo“. Proto taky výkonnost začala stagnovat a nebyla taková, na jakou jsem byl sám od sebe zvyklý dříve. Navíc v klubu jsem ve své poslední sezoně zastával pozici hrajícího asistenta trenéra, což rovněž nebylo zcela ideální. Dozrál jsem k názoru, že mám aktivní činnost ukončit.
Každý k němu musí dospět. Je to stejné jako s odchodem z toho světa. Určitě vás nemine.
Každý to má ale v hokejové kariéře jinak, příběhy a případy se liší. Záleží například, zda hráč obléká dres mateřského celku. Někomu i v pokročilém věku zůstává hlad po úspěchu a hokeji. Jako ukázkové příklady v současné sezoně poslouží Jarda Jágr, Martin Růžička, Viktor Hübl, Petr Vrána nebo Milan Gulaš. Nedávno při výpravě na Slovensko jsem naživo viděl i Braňa Mezeie, který si to svoje v dresu Nitry, ve 44 letech, stále odehrál.
Ano, někteří ze jmenovaných pánů kariéru ukončili, další k tomu mají velmi blízko. Vsaďte se, že všem se podobné myšlenky už honily hlavou nebo stále honí.
Přeje současný hokej veteránům?
Od mých hráčských let se výrazně proměnil servis pro hokejisty. Oni sami se o sebe lépe starají. Pečují o ně více i kluby a nebudeme si nic nalhávat. Zapadá do toho i finanční ohodnocení.
Dřív bylo nižší, nyní dovedou kluby ocenit hráče, kterých si váží. A jsou to propojené nádoby. Spokojenější hráč déle vydrží, má o důvod méně odcházet do hokejové penze.
V mém případě to tehdy v mé závěrečné sezoně už skutečně nešlo. Hlavně scházela motivace. Musel jsem ledovat kolena, dvakrát do týdne jsem z nich tahal vodu. Cítil jsem, že v takovém podobě mi už ten hokej za to nestojí. Někomu podobné rozhodování trvá déle, uvědomění nepřichází hned.
Je nesporné, že s přibývajícím věkem hráč nezrychluje. Některý se i hůř adaptuje. Starší hráči mohou mít zažité rituály nebo určitý tréninkový proces, který se ale v čase mění. Co stačilo dříve, nemusí stačit teď. Pokud se v tomto nepřizpůsobujete, ujíždí vám vlak a vaše kariéra spěje do ztracena.
Nezapomeňme na skutečnost, že poslední dobou stoupá kvalita extraligy. Mám z toho radost a o to víc je obdivuhodné, že existují Jágrové a Růžičkové, kteří dovedou být na ledě platnými členy týmu nebo dokonce lídry.
Můj trenérský pohled
Vidíme však v extralize i případy, kdy jsou hokejisté ve velmi pokročilém věku dobře fyzicky připraveni, ale dostávají se do stadia, že se ocitají na hraně sestavy. V takové chvíli musíte zohledňovat další faktory.
Veterán může mít výborný charakter i vztah k mladším hráčům, kterým dovede pomáhat. Taky přispívá k pozitivní atmosféře na střídačce nebo v šatně. A když je to stále podpořeno výbornou výkonností, není pochyb, že jako trenér pro chod kabiny podobné hráče potřebujete. Bez pomoci veteránů se kolikrát i tým těžko kočíruje.
Podobný hráč určitě nebere malé peníze a pokud herně strádá, je důležitá komunikace a citlivá debata s ním. Myslím, že v tom by se české organizace mohly obecně zlepšit. Vždy neučiní zcela šťastná rozhodnutí. O tom se ale možná rozepíšu až příště.
Když ale budu mluvit za sebe, ke konci kariéry jsem v určitou chvíli ani nepřemýšlel, že se přesunu na pozici asistenta a později i hlavního trenéra. Cítil jsem ale zájem třinecké organizace, abych i po hráčské kariéře zůstal týmu nápomocen a v kabině byl prospěšný. Nakonec se mi objevila nová životní cesta a role, ve které se cítím komfortně a naplňuje mne. Trénování mám rád a zůstal jsem tím u hokeje, který miluji od malička.
Trochu jsem odběhl od matadorů. Jak to s nimi bude dál? Myslím, že jejich počty v extralize zůstanou podobné. Odhaduji, že mladší a perspektivnější hráči ale budou dostávat čím dál větší příležitost. Obzvlášť v týmech, které nepomýšlejí na ty úplně nejvyšší mety.
K úspěchu ale stejně vede ideálně namixovaný tým, kde budou své místo stále mít i veteráni.
