Každé hokejové angažmá má svůj začátek, ale také konec. Ten nebývá pro žádnou stranu nikdy snadný. Někdy je i nečekaný, nebo unáhlený a předčasný, což zákonitě vyvolává dohady, emoce a rozdílné pohledy. V mém dalším článku se zaměřuji na to, jak český „profi hokej“, zvládá oznamování ukončení vzájemné spolupráce. I taková maličkost může hodně vypovídat o celém hokejovém prostředí a společnosti.
Základní část extraligy se nachází zhruba v polovině a už několik klubů se rozloučilo s některými hráči, třeba formou výměny nebo ukončení či vypovězení jejich kontraktu. Zastávám názor, že při ukončení angažmá by si obě strany měly navzájem poděkovat. Je to velké gesto v situaci, která nebývá ani pro jednu ze stran hezká, příjemná.
Samozřejmě by vše při oznamování takovýchto zpráv mělo být slazené mezi oběma tábory, mediálně odsouhlaseno. Jde o nalezení kompromisu, ačkoli je logické, že konec je vyústěním nenaplněných očekávání nebo nespokojenosti jedné, nebo druhé strany.
Poděkování a vkusné informování hokejové veřejnosti a fanoušků považuji za jednoznačně nejkorektnější řešení, i když jedna ze stran může cítit i nadále určitou trpkost. Ta by se však neměla dostat nad rámec vzájemného respektu.
Je jasné, že hokejové prostředí je malé a mezi hráči, kluby nebo hokejovými agenty zcela jistě kolují zákulisní informace. Lze se dopídit a získat i ucelený obrázek, co za jednotlivými konci doopravdy stojí. Rozloučit se s bývalým hráčem nebo svým zaměstnancem je základní slušnost a projev vzájemného respektu. Pokud se vyskytují nebo vyskytovaly vážnější problémy, které stály za koncem, už záleží na jednotlivých klubech a jednotlivých případech, jak se k tomu mediálně postaví.
Každý klub už má také své tiskové mluvčí nebo mediální poradce, který má v popisu práce starat se například o sociální sítě, spolupracuje s médii na udržování pozitivní popularity a pověsti klubu v rámci všech oficiálních klubových vyjádření. Klub by měl z určitého pohledu dbát i na zájem hráče. Pokud chce nadále působit v profesionálním hokeji a chce získat nové angažmá, zavádějící nebo dokonce i negativní informace mu můžou v budoucnu uškodit.
Nezapomeňme také na velmi důležitou věc, a to že „hokejový svět“ je malý, osudy hráčů, trenérů, agentů nebo organizací, jejich fungování a chování ve stavech dobrých i zlých, se mohou všem vrátit zpět při jejich novém kariérním propojení nebo dalších budoucích životních směrech.
Celkově ale pozoruji, že komunikace odchodů se v českém prostředí posouvá k profesionálnější úrovni, i když pořád je co zlepšovat.
Doba vše mění, hráči i organizace to určitě vnímají. Někdo navštěvuje kurzy, nechává se školit, jak fungovat, jak se vyjadřovat, k čemu nevyjadřovat a čemu se radši vyhnout. Je to součást tohoto světa, ve kterém stoupá obliba hokeje a zájem o něj. Bylo by chybou se jen uzavírat před okolním světem a nerespektovat současné potřeby a trendy společnosti.
Vzájemné ticho
Jsem rád, že zase po čase začínáme být úspěšnější i na mezinárodní scéně. Věřím, že se náš hokej posouvá i v oblasti komunikace. Líbí se mi, že se to některé organizace v Česku snaží zvedat a komunikují směrem zevnitř nadstandardně. Jsou ale i takové, o kterých se vůbec nemluví, Není to něco, v čem se chtějí vyvíjet, a komunikaci docela zanedbávají. Věřím, že i fanoušci ocení upřímné vysvětlení ne úplně příjemných věcí. Zároveň nejen v předchozích článcích zdůrazňuji, že by nikdy v hokeji i životě neměl scházet vzájemný respekt, úcta a férovost. I přestože chcete něco někomu vytýkat nebo oznamovat něco negativního, vše lze podat taktně a s grácií.
Nesmíme také zapomenout na jeden důležitý faktor. Hráči, trenéři nebo kluboví činovníci mívají často ve smlouvách zakotveno, že se v době svého angažmá nebo i určitou dobu po jeho konci nesmí vyjadřovat nikterak hanlivě o bývalém společném propojení, navzájem si oboustranně nepoškozovat, ničit reputaci a dobré jméno směrem k veřejnosti a médiím.
Zakomponováno jsem to měl i já, jak ve svých hráčských nebo trenérských smlouvách, věřím, že to i nadále v současných kontraktech přetrvává. Při předčasném ukončení může nastat i delší období, ve kterém se pod hrozbou sankce negativní vyjadřování jakéhokoliv subjektu zcela vylučuje. Já osobně smlouvy dodržuji, ctím je. Stále ale zastávám názor, že by se měly strany rozloučit s taktem, na rovinu a férově, pohledem do očí, podáním si ruky a poděkováním. V hokejovém prostředí se oficiálně nevyřčené věci stejně neututlají a lidé se je ve střípcích dozví. Jak se vše odehrálo a co za tím vším doopravdy stálo.
Vybavuji si nedávný případ mezi jedním prvoligovým klubem a jejich hráčem, který se přesunul v rámci dané soutěže do jiného klubu. Majitel bývalého klubu mu veřejně konec vytýkal a vyjadřoval se netaktně, hráč na to reagoval zpětně ve sdělovacích prostředcích, jak s ním bylo zacházeno a jak se věci doopravdy měly. V podstatě se to zvrhlo v mediální přestřelku, nepěknou kaňku na společném konci, který mohl být pro obě strany na úrovni.
Vnímám, že takhle by konce neměly vypadat.
I ukončení spolupráce ve sportovním prostředí nemusí nutně vést k negativnímu závěru, lze to řešit v klidu a s respektem, je třeba k řešení přistoupit s porozuměním, úctou a taktem.
