Hrají ve stejné soutěži, ale určitě se všichni nenacházejí na stejné startovní finanční čáře. Ve svém dalším článku bych se rád zamyslel nad současnou hokejovou ekonomikou a nad tím, kam by se český hokej mohl v budoucnu posouvat.
Věřím, že džungle divokých devadesátých let minulého století i její pozůstatky jsou pryč. Hokejové organizace v Česku jsou čím dál stabilnější. Jejich majitelé a manažeři si ve většině uvědomují, co si mohou a nemohou finančně dovolit. Na organizacích ELH je mi sympatické, že všichni chtějí v extraligové soutěži vítězit, dělají ve svých možnostech maximum, ačkoli mají například naprosto odlišné rozpočty na klub nebo platy hráčů.
Vnímám, že v extralize jsou týmy, které si mohou dovolit rozdílové hráče a velice pečlivě tyto rozhodnutí směrem do sezony dělají. Soupeří ale s těmi týmy, které naopak čekají, až se špička „pelotonu“ rozhodne a následně ztratí zájem, vymění nebo pustí do oběhu kvalitní hráče. Nemusí se jednat zrovna o reprezentanty, ale mohou být velmi kvalitními extraligovými hráči nebo třeba hráči, kteří teprve stabilitu ve svých rolích a výkonnosti snaží v Extralize trvale nalézt.
Klubový rozpočet ovlivňuje spousta záležitostí. Mnohdy záleží na lokalitě, na velikosti města nebo také stadionu, fanouškovské základně, počtu prodaných permanentek, ale i síle a množství sponzorů. Existují kluby, které už před startem sezony prodají spoustu permanentních vstupenek, majitelé klubů tím následně už rovnou mohou počítat s jistým obnosem financí a předsezonními nákupy hráčů s vysokým potenciálem hrát v týmech důležitou roli. Lze také pozorovat, že ekonomicky silnější kluby mohou hokejisty i lépe ohodnotit.
Není důležitá jen výše platu, ale také to, zda výplata chodí včas. Často při jejím zpoždění nastávají komplikované situace, kdy může mít hokejista různé závazky jako hypotéky nebo splátky auta. Stává se, že si hráči navzájem půjčují. Někdy drobná opoždění v platební morálce kluby řeší tak, že odešlou hráčům pouze část výplaty s příslibem pozdějšího doplacení, což se nakonec i stane. Všechny podobné chvíle ale nevnášejí moc pozitivní atmosféry do kabiny. Hlavně v sezonách, které třeba nevycházejí podle přestav a svou formu s body do tabulky se jim nedaří nalézt.
Vždy by měl fungovat vzájemný respekt, souznění mezi všemi klubovými strukturami a při dobré komunikaci mezi kabinou a vedením klubu lze všechno vyřešit. Psal jsem o tom i ve svých předchozích článcích a tady to zmiňuji proto, abych vysvětlil, že se podobné situace mohou projevovat i ve výsledcích týmu nebo jeho herním projevu. V globálu se ale manažeři snaží být zodpovědnější, nechtějí přešvihnout schválené rozpočty, aby se následně nedostaly do finančních problémů.
Každý fanoušek a lidé v hokejovém dění musí vnímat finanční zázemí a silnější marketingovou pozici některých klubů. Určitě také dlouhodobě registrují týmy, které hrají rok co rok na hraně barážových příček v tabulce. Ty tím navíc finanční kondici a možnosti vyšplhat se na platy silných extraligových organizací nemají.
Vedení Extraligy také nastavuje klubům určitá finanční pravidla. Jde o dohodnutý obnos peněz, které kluby před sezonou skládají jako jistinu, kdyby jim zůstaly nějaké nesplacené závazky. Možná se někdy v budoucnu dočkáme i dalších detailů či posunu v nastavení bezproblémového fungování. Například platového stropu, ale především platového dna. Vznikla by finanční hranice platů, pod kterou by nikdo z klubů nesměl klesnout. Musel by se pohybovat s výdaji na chod klubu, týmu a organizace v dohodnutých parametrech. Pro zachování kvality a konkurenceschopnosti to považuji za podstatné. Dost věcí by se odvíjelo od transparentního informování řídících orgánů a jejich činnosti. Účetnictví klubů by muselo být pod důslednější kontrolou řídícího orgánu.
Třeba i tohle jednou dopadne a my se toho dočkáme. Stále však v Extralize platí a letos speciálně, že každý tým může porazit každého. Spousta výsledků je velmi těsných, ale to nemusí platit i do budoucna. Pokud by vzniklo platové dno a strop, je logické, že by mohlo dojít i k zveřejňování platů hráčů. Nevím také, jestli je naše společnost již připravená na to, aby věděla, jaké má hráč platové ohodnocení, nebo bonusy za vstřelené góly. Jsem zvědavý, jestli se za mého života vůbec něco takového stane a vše se posune.
Extraliga se marketingově výrazně posunuje, návštěvnost fanoušků na stadionech roste a cítím, že zdárně konkuruje českému fotbalu. Stává se pomalu sportem číslo 1. Nejvyšší hokejová soutěž by ale neměla ustrnout, uspokojit se a měla by se rozvíjet i dále. Jsem zvědavý, jakým to bude směrem.
Jak však pozoruji, český hokej a prostředí okolo něj potřebuje ujít ještě velký kus cesty, aby se postupně a částečně stal jednou z nejtransparentnějších a nejstabilnějších elitních soutěží ve světě. Známe to z NHL, nejkvalitnější hokejové soutěže světa, kde zveřejnění informací o ohodnocení hráčů a trenérů je naprosto zažité a v hokejové společnosti automatické. Hráči a jejich agenti využívají možnosti srovnat platovou a výkonnostní složku hráčů a následně, když hráči končí kontrakt, se jeho hráčské statistiky odráží v požadavcích a nabízených nových smlouvách.
Řeknu příklad, kdy útočník s patnácti góly za sezonu si může sáhnout například na smlouvu okolo 2,5 milionu dolarů, zatímco ten s pěti góly bude rád za nabídku pohybující se kolem milionu dolarů. Podobný přístup je spravedlivější a transparentnější. A pokud jste na tom výkonnostně dobře, lze si na živobytí a pro rodinný život vydělat hezkou sumu.
V tomto ohledu se nesledují pouze jen statistiky jednotlivců. Týmy mohou svou nabídku také upravovat s ohledem na celkový hráčský balíček. To záleží ale především na manažerech týmů NHL a jejich zkušenostech, schopnostech rozlišit kvalitu, charakter a důležitost hráče pro tým. V těchto případech vždy záleží na každé jednotlivé situaci zvlášť. I tohle je však velice podstatným bodem, který může hráčům dopomoci k nalezení dlouhé a sportovně i lidsky spokojené kariéry.
