Hokej se hraje na spoustě míst ve světě, ale přitom je hokejový svět malý. Hráči, trenéři, fanoušci, novináři a agenti se často mezi sebou znají. Moc mi nerozumíte? Ve svém dalším článku se zamýšlím nad důležitostí toho, jak se kdo v hokejové říši vyjadřuje, chová nebo přistupuje k práci. V branži se nic neutají a může to dost zásadně ovlivnit i budoucnost trenéra, manažera, ale především hráče.
Vzhledem k tomu, že hokej má oproti některým jiným sportům základnu užší, vazby a kontakty mezi lidmi v hokeji jsou velmi silné. Hráči často začínají společně v mládežnických kategoriích, postupně se poznávají, rostou a vyvíjí společně. Pokud se někdo dostane „na vrchol“ profesionálního hokeje, snadno se stane, že se s některými lidmi opětovně setká, ať už v jiném týmu jako spoluhráč nebo v roli trenéra či manažera.
Poznal jsem to například před mnoha lety při mé výměně do Ottawy. Přicházel jsem do zcela nové organizace NHL, ale spoluhráči, a především lidé z vedení Senators, moc dobře věděli, jaký jsem a co mohu týmu a organizaci nabídnout. Přivedl si mě generální manažer John Muckler, který mě znal z minulosti, stál za mou výměnou do organizace Buffala Sabres ze San Jose Sharks, které mne draftovalo. V podstatě taková důvěra následně pomáhá hráčům k novému angažmá. A kdyby přeci jen zájemce o hráčovy služby neměl žádné osobní zkušenost, vždy se o něm něco dozví.
Trenéři nebo funkcionáři, tedy většina z nich, si o budoucí posile často shánějí reference. Zjišťují si, jak pracuje nebo jak se chová, zda má či nemá problémy a jaký má charakter. Takhle funguji v roli trenéra i já. Před angažováním hráče se snažím o vytvoření celistvého obrázku, který mi v rozhodovacím procesu ulehčí finální rozhodnutí. Kontaktuji známé nebo i bývalé spoluhráče. A někdy při rozhodování jednoduše řeknete ne. Hráč se možná o tom ani nedozví, ale i takové odmítnutí může být důsledek toho, že je hokejový rybníček malý. Nic se v něm neututlá. Snad každý zná jméno, příjmení, styl nebo aspoň nějakou historku o každém hráči.
K tomu mám i jeden příběh, ať pochopíte, že vše není černobílé a může se vyvíjet…
V minulosti se ke mně jako k trenérovi dostalo, že je po odchodu z ciziny volný jistý hráč. Informoval jsem se, jakou má povahu. Trochu se mi příčila jeho lenivost k práci, jeho cíle a motivace také nebyla nejlepší. Váhal jsem a necítil jsem, že by to bylo vhodné spojení v daný čas. Na druhou stranu jsem hráče bedlivě sledoval následující sezonu v jiném týmu, po které jsem usoudil, že bych ho rád do svého týmu získal, dokonale ho tam adaptoval a pomohl mu se neustále zlepšovat a hokejově a lidsky vyspět. Hráč může mít určité nedostatky, problémy nebo se mu nedaří. Vy mu ale dáte příležitost, protože v něj věříte a víte, co dokáže. Stejně se v rozhodující chvíli řídíte instinktem, kterému já naslouchám. Přirovnal bych to, když vám při zápase z tribuny do sluchátka doporučuje videokouč, zda si máte vzít trenérskou výzvu. Slyšíte nějaký názor, ale ve finále záleží na vašem rozhodnutí a citu pro danou situaci.
Možná jsem trochu odbočil, ale chci tím říct, že vždy záleží na aktuálním rozhodnutí v daný moment. Minulost ji ale může hodně ovlivňovat. Teď to myslím pozitivně. Třeba jste určitého hráče trénoval a naskytne-li se příležitost, budete ho chtít do svého nového týmu. Anebo ho prostě chtít trénovat nebudete. Jsou hráči, kterým dodnes herně a lidsky důvěřuji, ačkoli například zrovna neprožívají dobré sezony či období. Vždy však věřím, že je v hráčích něco víc.
Poznat neupřímnost. Kouzlo trenérské práce
Jako krásný příklad mě napadá i nedávná situace okolo českého útočníka Jakuba Vrány v NHL. Měl za sebou docela divoké a rozporuplné sezony. Ze zámoří o něm nechodily příznivé zprávy, ale v létě mu dala šanci organizace Washington Capitals. Za klub hrál v minulosti, lidé z organizace ho dobře znají, důvěřují mu. Jakub na zkoušce uspěl, ve Washingtonu se za něj postavili, i když měl předtím na jiných adresách průšvihy, problémy a herní výkyvy.
V průběhu kariéry poznáte i typy hokejistů, kteří jsou před trenéry s prominutím „vlezdoprdelky“. Zkrátka říkají nebo se chovají tak, jak chce trenér, ale přitom to nemyslí upřímně. A každý trenér takovému hráči nesmí skočit na špek. Hráč může povídat, že bude něco dělat nebo něco dodržovat, přitom moc dobře cítíte, že si myslí a je přesvědčen o něčem jiném. I v tom spočívá kouzlo trenérské práce, aby tohle byl schopen správně rozpoznat. Pokud to nepozná, v týmu to následně nedělá dobrotu. I hráči sami vycítí podobné chování, zda se někdo z nich před trenéry přetvařuje, chodí za nimi a pokouší se je nejrůzněji ovlivňovat ve svůj prospěch, nad rámec respektovaného profesionálního vztahu hráč–trenér. Samozřejmě to také nedělá dobrou krev a atmosféru v kabině, mezi ostatními. I to může stát za dalšími interními problémy v týmu.
Je to také něco, co se danému hokejistovi může v budoucnu vymstít. Třeba až zase jednou bude shánět nové angažmá, jeho budoucí zaměstnavatel zaslechne něco, co se mu nebude líbit. Anebo nedostane dobré reference od lidí, kteří s hráčem v minulosti pracovali. Ti pak upřímně vyjádří své pocity, dojmy a zážitky.
Na druhou stranu výběr hokejistů, trenérů, ale i manažerů není nekonečný. Každý z nich by ale měl mít na paměti, že je nejdůležitější, abyste zůstali sami sebou. Jen se v průběhu kariéry přizpůsobujete novým situacím, místům, týmům nebo spoluhráčům. V globálu ale nelze být falešný.
Mysli na to, co a kde říkáš veřejně
K celému tématu mě napadá ještě jedna záležitost. Ono v branži nezáleží, jak se projevujete uvnitř týmu, ale jak se vyjadřujete také i navenek.
Různá prohlášení a rozhovory do médií během probíhající sezony mohou posloužit opačné straně, soupeřům, jako motivační prvek. Nejsem zastánce mediálních přestřelek mezi dvěma týmy. Existují ale roztržky, při kterých se do sebe pustí lidé, kteří hájí stejnou organizaci. Třeba před startem aktuální sezony NHL bylo nešťastné, když se vedení Boston Bruins veřejně dohadovalo o smlouvě s brankářskou jedničkou, Swaymanem.
Také mohou nastat situace, kdy se nejrůznější vyjádření obrátí proti vám. Napadá mě případ mého buffalského spoluhráče Dominika Haška, který si v létě v rozhovoru s českými novináři postěžoval na přístup a chování trenéra Buffala Teda Nolana. V Americe si ale vše přeložili a po příletu to Dominik od něj i vedení dostával dost a dlouho „sežrat“.
Nešťastným vyjádřením si před nějakým rokem moc v očích zámořských organizací nepomohl také například Martin Kaut, který mimochodem hlavně v letošní sezoně předvádí vynikající hru a výsledky. Gestem v zápase, které v Americe označili za rasistické, si kdysi také v NHL uškodil i jeho vrstevník Kryštof Hrabík, kterému to mimochodem taktéž letos „hraje“ a oba si budou zaslouženě užívat možnosti navléknout národní dres a reprezentovat ČR na listopadovém turnaji Karjala ve Finsku.
Oba hráče jsem vedl v reprezentačních výběrech, znám je a jsou to dobří hokejisté. Nejen oni by si ale měli být vědomi, že každé slovo, čin nebo vyjádření může mít v profesionálním sportu následky. Proto razím, že by se každý člověk nejen v hokejovém světě měl chovat s respektem, zodpovědně, férově a loajálně. A zopakuji, že do hráčské, trenérské nebo manažerské profese by vždy měl dát maximální úsilí. Ono se mu to určitě jednou vrátí, hokejový svět je malý.
