Mládežnický hokej je v Česku velmi oblíbené téma. Vedl jsem několik let reprezentační i klubové juniorské výběry a měl tak možnost být u všeho trochu blíž. Je to oblast, o níž se hodně mluví a spekuluje. Klademe si otázky, proč zaostáváme za světovou špičkou, proč už není tolik českých hráčů v NHL a hledáme změny..
Porazit, ne ale porážet
Zásadní problém je ve špatné struktuře českých soutěží. Aktuálně je totiž situace taková, že ve výběrech do 16 nebo 17 let jsme schopni naprosto rovnocenně konkurovat v podstatě všem hokejovým velmocem. V kategoriích do 18 nebo do 20 let je už můžeme porazit jen při souběhu několika okolností, jako například výborného výkonu brankáře, dobré momentální formy či slabšího výkonu soupeře. Tyto týmy už navíc můžeme navíc jen porazit, nikoliv však porážet.
Formát juniorských soutěží se neustále mění. Zdejšímu systému tak přestávají věřit rodiče, agenti i samotní hráči. Mnoho z nich hledá rychlou cestu ven. Nevěří tomu, že je zdejší mládežnické soutěže dokáží připravit na rozhodující krok úspěšného přechodu do dospělého hokeje. Je proto potřeba rozsáhlá restrukturalizace, která by opět pomohla zvýšit důvěru. Každý rok je situace jiná. Jednou se padá, pak zase ne, mění se počty týmů. Dvacet účastníků v lize akademií je opravdu příliš.
V čem konkrétně zaostáváme? Zejména je to až na výjimky bruslení, kondice, síla, práce s holí, držení kotouče, schopnost pracovat s ním v maximální rychlosti. Tady výrazně pokulháváme a právě v kategoriích od osmnácti let výš nás to postupně dohání. Zatímco my máme často na velkých turnajích k dispozici juniory, v Kanadě už to jsou z velké části hotoví hráči, kteří mohou hrát pravidelně v NHL.
Máme tu projekt akademií. Na jednu stranu je to skvělá věc. Talentovaní hráči mají možnost dostávat tréninky navíc, více se tu žije hokejem a kluby dostávají od svazu finanční prostředky na svůj rozvoj. Ve finále je ale realita jiná. Klubů se statusem akademie je v Česku strašně moc a hráčů, kteří by třeba mohli mít reprezentační potenciál, je v nich naopak hodně málo. Až na výjimky jsou výsledky z těchto klubů mizivé.
V minulých letech jsme taky zažili pokusy o povinné zařazování juniorských hráčů do dospělých soutěží. Ani tady to nebylo příliš efektivní. Několik let zpátky zde byla povinnost nasazovat do zápisu o utkání alespoň tři až pět mladých hokejistů. Ti však často na zápasy jezdili pouze jako bagáž a ve výsledku třeba zabírali místo těm, kterým se dařilo více a vysedávali spíše na střídačce.
Litoměřice jsou sympatické, ale….
Určitou šanci by mohlo přinést výrazné omlazení první ligy tedy druhé nejvyšší české soutěže. Sympatický je mi třeba projekt Litoměřic. Je zde krásný stadion, výborné zázemí i kvalitní ubytování pro hráče. Když jsem vedl českou dvacítku, měl jsem tu tradičně celkem dost hráčů ze širšího seznamu hráčů na MS, kteří tu byli na rozehrání. Co se mi ale nelíbilo, byla zdejší spolupráce s extraligovými kluby. Ty sem někdy poslaly hráče na jeden nebo na dva dny a pak je opět stahovaly zpět pro potřebu svých dospělých týmů. A neprospělo to nikomu. Hráči vypadávali z rytmu, kondice a herní praxe u nich byla mizivá, neměli čas zapadnout do zdejšího systému dvacítky, následně posedávali na střídačce a spíše než hráli – moc nehráli.
V kádru na domácí světový šampionát dvacítek jsem měl vloni z Litoměřic tři, možná čtyři hráče. Nehráli v týmu nějakou zásadní roli, protože ti ostatní už předtím zvolili jinou cestu a vydali se do zahraničí. Opět se tak vracíme k předem vyřčenému, že většina mladých hráčů, jejich rodičů a agentů, českému systému nevěří.
Rozhodně to není tak, jak je prezentováno v médiích, že jsem zápasy Litoměřic v minulé sezoně nesledoval naživo. Viděl jsem jich hodně osobně, jak jejich domácí nebo venkovní duely, kam jsem cestoval vozem, následně po utkání večer přejížděl do destinací soupeřů svých třineckých ocelářů, pro extraligové utkání následujícího dne. Nicméně to, že je někdo součástí tohoto projektu a litoměřického týmu, ještě automaticky neznamená, že má jisté místo nebo šanci být v nominaci na mistrovství světa. Je třeba to brát jako možnou cestu, ale úspěch to nezaručuje. Záleží hlavně na daném hráči , jeho formě a výkonnosti , nastavení, vůli a ctižádosti, něco dokázat. Aby se těch hráčů rodilo ve zdejším prostředí více, toho bych se chtěl jednou dočkat.
Méně hokejistů a menší chtíč
Hokej to v současné době nemá jednoduché. Škála sportů je totiž v dnešní době velmi široká. Vyvstal navíc sport podobný hokeji – tedy florbal. Rodiče koupí svému dítěti hokejku, míček, dres, obuv a ve výsledku je to vyjde finančně mnohonásobně lépe než třeba v hokeji. Zde jen kvalitní brusle často přijdou i na dvacet tisíc korun a přitom je to důležitý faktor, který může výrazně pomoci vašemu výkonu. Fotbal je v Česku určitě dominantní, ale já přesto věřím, že i v dnešní situaci je hokej alespoň na druhém místě.
Výrazně odlišná je ale také v dnešní době mentalita samotných hráčů. Pozoruji, jak se v současné době u některých vytrácí chtíč nebo vůle něco dokázat a obětovat. Jakmile se někdo z hráčů ocitne ve svých organizacích třeba na hraně sestavy nebo nedostává na ledě tolik prostoru, kolik by si přál, snaží se hledat okamžitě cestu úprku – pohodlné cesty. Chybí mi zde bojovnost, trpělivost a odhodlání hráče, přesvědčit svého trenéra o opaku.
I já jsem ve své kariéře kolikrát něco podobného zažil. Víte, ono je hrozně lehké to zabalit a nepracovat. Já měl ale štěstí i v přístupu svých rodičů. Neustále mě motivovali k tomu, abych na sobě pracoval a dosáhl na vytyčené cíle. Podporovali mě a tlačili mě vždy do toho, abych chtěl vždy vyhrávat a nevzdávat se. Jsem hrozně rád, že jsem vytrval a dodnes jsem za to vděčný.
Dnes naopak často mnozí cítí křivdu kvůli tomu, že jeden zápas stojí a hned utíkají pryč. Neuvědomují si ale přitom, že během přestupu do třeba 400 kilometrů vzdáleného klubu na ně nemusí čekat samá pozitiva. Přijde třeba zranění, stesk po domově a někteří mohou zákonitě zanedbávat školu, než kdyby ji měli pár metrů od baráku. To jsou věci, které vás jednou mohou doběhnout. Ne z každého se nám totiž povede vychovat hokejistu pro NHL nebo alespoň pro extraligu. Je to také výzva pro trenéry, aby ke všem hráčům přistupovali individuálně a snažili se je také podržet. Vysvětlit jim, že unáhlený odchod může třeba vést i ke konci jejich slibné kariéry. Často se navíc stává, že hráče chce spíš manažer než trenér a vaše angažmá v místě, kde vás neznají, je hned odsouzeno k nezdaru.
Chybí něco jako vojna
Jinak je to ale často otázka správného rozhodnutí. Já měl to štěstí, že jsem zvolil dobře. Chtěl jsem do Ameriky, do Kanady, protože jsem tušil, že mi tamní hokej bude sedět. Šel jsem do toho i navzdory těžkým okolnostem. Bylo jasné, že budu bez rodiny a mohu se s ní kontaktovat pouze jednou týdně prostřednictvím telefonu u sousedů svých rodičů. Vítkovické vedení mi tehdy říkalo, že pokud odejdu, ztratím šanci probojovat se do české dvacítky. Ano, kolikrát jsem volal domů, jak se mi stýská a chci zpět do Vítkovic, že tam třeba dostanu další šanci. Ale rodiče mě přesvědčovali ať tam zůstanu a bojuju dál. Teplé jídlo se v mé náhradní americké rodině vařilo třeba jen jednou týdně. Nebyl jsem na to zvyklý a často si ohříval pizzu před zápasy, protože nic jiného doma třeba nebylo. Prošel jsem si těžkými časy, ale moc mě to posílilo.
A to je další věc, o které se dost mluví. Mladí by podobnou vojnu potřebovali. Být hozeni do vody a učit se v ní plavat. Pokud přežijete, v budoucnu se vám to vrátí. Dnes je situace o poznání lehčí a pohodlnější. Jsou tu mobilní telefony, se všemi se můžete kontaktovat zdarma a kolikrát chcete. Možná proto je tady tak silná tendence to při prvním nezdaru hned vzdávat. Společnost a její možnosti jsou zkrátka jiné.
Přesto si myslím, že je český hokej na dobré cestě. Máme dobrou, zdravou generaci hráčů v NHL, kteří se pohybují mezi 20-25 lety. Když se podíváme na naše zlaté úspěchy z let 1998-2001, vždycky tvořili kostru týmu hráči nad 30 let doplnění o pár mladých. Když pět let vydržíme, tak myslím, že se dalších úspěchů a medailí se snad opět dočkáme.
Líbí se mi u nich postupně se měnící charakter, byť zatím jen u některých. Je na nich vidět odhodlání a obrovská vůle něco dokázat. V mládeži jsem vedl třeba Martina Nečase a Filipa Zadinu. Martin zvolil českou cestu v Kometě a Filip šel od mládí do zámoří. Není nikde předem jasně dáno, jaká cesta je správná, důležité je udělat klíčové rozhodnutí, které vám opravdu sedne na tělo. A pak už je to samozřejmě o tvrdé dřině. Oba dva ale mají obrovský potenciál a budou se ještě hodně zlepšovat, což je pro český národ jedině plus.
Podívejme se na Švédsko. To má dlouhodobě z evropských zemí nejvíce hráčů v NHL. Není to náhoda. Zdejší hráči totiž tamnímu systému plně důvěřují a ven často odchází jako hotoví hráči. A opět začíná to od rodičů, agentů a tak dále. Dokáží se díky své nátuře lépe přenést přes nepřízeň osudu. My se zkrátka až na výjimky nedokážeme správně zabejčit. Nehledá se zde lehká cesta ven, do jiného klubu. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Tím se oni řídí, a proto jsou v posledních letech tolik úspěšní.
Česká dvacítka každopádně nemá nyní situaci snadnou. Soutěže stojí, mnoho hráčů nehraje a šampionát je za dveřmi. Jako logický proto vnímám krok Rusů, kteří svou mládež poslali na Karjala Cup, aby se zde připravila. Soupeři jsou navíc silní a na náš tým nečeká v Kanadě nic jednoduchého.
Českému týmu ale moc věřím a držím palce!
