Mnoho z nás si klade následující otázku. Co dělat navíc mimo klasické tréninky a zápasy tak, aby to mému výkonu přineslo adekvátní účinek? Důležité je především mít správné nastavení, že vůbec chci udělat něco navíc. Ono zahrát si videohru nebo odpočívat doma je pohodlné, ale makat na sobě i mimo čas, kdy musím, vyžaduje určitou míru chuti a současně vůle.
Ve svých mladých letech jsem doplňkově k hokeji hrával ještě tenis. Dopoledne jsem měl trénink a po dobrém obědě jsem vyrazil na kurty. Hrával jsem „singla“ s různými kamarády nebo bývalými tenisty, kteří to uměli velmi dobře. Vždycky to byla zajímavá bitva a já se tím zároveň snažil kondičně připravovat. Nehrál jsem pochopitelně jenom tenis. Jezdil jsem i na kole, hrál fotbal, hodně posiloval a běhal. Naplňovalo mě, ať už jsem dělal cokoliv.
Příležitostí je habaděj
Možností je však pro dnešní mládež celá řada. Existuje mnoho doplňkových sportů, které vás mohou posouvat dál. Ať už je to basket, sálová kopaná, tenis nebo fotbal. Navíc i v hokejovém prostředí se jejich škála výrazně vyvíjí. Jsou tu trenažery, střílny, skatemilly a další věci zaměřené přímo na hokej. Trénink na nich ale musí mít hlavu a patu a takovým věcem se většinou věnujete v letní přípravě. Obecně si myslím, že v posledních letech se až příliš síly vydává na kempy a dovednostní tréninky, přičemž kouzlo ledu a chuť na něm trénovat pak mnohdy chybí.
Přidávat si tréninkové dávky samozřejmě můžete i v průběhu sezony, ale i tady to musí mít určitou návaznost. Pokud má třeba junior naplánované utkání na pátek, měl by se jim věnovat třeba v úterý nebo ve středu a ve čtvrtek už se věnovat komplexní přípravě na chystané utkání. Často se stává, že se u mladých hráčů kumuluje v případě špatného načasování těchto prvků i následná únava, která hrubě ovlivňuje jejich výkonnost v utkáních.
Obecně platí, že v dnešní době pohodlní hokejisté převládají nad těmi, kteří hokeji obětují prakticky celý svůj čas a nic jiného je nezajímá. Za nás samozřejmě ještě tolik možností nebylo. Přišli jsme ze školy, napsali si domácí úkoly a s rodiči se míjeli ve dveřích, když jsme běželi s hokejkou na rameni zahrát si hokej na hřišti mezi našimi panelovými domy. Maminky na nás pak z oken volaly, abychom šli na večeři a celá ta doba měla nepochybně svoje kouzlo. Tehdy jsem si nedovedl představit, že jen sedím doma a nedělám nic. Nicméně pokrok je dnes neskutečný a jak už jsem zmiňoval ve svých předchozích textech, hráčům zkrátka chybí určitá míra “vojny“.
Ve své trenérské kariéře jsem vedl několik reprezentačních mládežnických týmů a pár let také třineckou juniorku. Pohodlnost v českém prostředí určitě převládá, ale najdou se i tací, kteří hokeji obětují téměř vše. V týmu tyto hráče mnohdy spočítáte na prstech jedné ruky, ale bývají to kluci šikovní, ctižádostiví, kteří navíc disponují dobrou morálkou i charakterem. Ti se vydávají ke svému cíli těžší cestou podepřenou velkou pílí a odhodláním. V některých případech se pak dostávají do extraligy, zahraničí nebo dokonce do NHL.
Je ale pravdou, že řada mladých volí raději cestu “B“. Tu, která není tak kostrbatá a nejde do kopce, za svým cílem. Jakoby se v nich promítala trochu česká nátura, která z principu velí některé věci lehce očůrávat. Zkrátka nějak náročný trénink a situace s hokejem spojené ošidit a přelstít. Takových hráčů a i bývalých spoluhráčů jsem zažil z celkového počtu přece jenom o něco více, což se možná promítá i do stavu našeho mládežnického hokeje, který není dobrý a do místa, kde se aktuálně nachází oproti ostatním světovým hokejovým velmocem.
(Trénink žáků v Berouně – 2019. Odkaz na celý článek najdete zde)
Klíčová role rodičů
Velkou roli ve výchově mladých hokejistů pochopitelně hrají vedle trenérů také rodiče. Právě zde je důležitá jejich komunikace s trenérem. Často se totiž stává, že jdou nad rámec správného rytmu nastavení svého syna nebo dcery a nerespektují, co je adekvátní pro daný věk a úměrnou míru hráčových dovedností a schopností. Neporadí se s trenérem, na jaký doplňující trénink své dítko umístit a nemusí to proto mít vždy správný efekt. Docházet pak může i k syndromu vyhoření, který plyne z nadměrné zahlcenosti hokejem a tréninkem.
Obecně se mi ale o roli rodičů při výchově mladých sportovců těžko mluví. Já osobně mám dvě dcery a ty se snažím podporovat prakticky ve všem, co dělají. Ať už se jedná o malování, gymnastiku nebo další koníčky, vždy je budu stoprocentně podporovat a stát za nimi. Cestou není někoho do něčeho tlačit. Dotyčný by si měl u všeho sám určit, zda ho daná činnost baví nebo ne a my rodiče, bychom jej měli vést k zodpovědnosti vůči danému sportu, dochvilnosti, dodržování pravidel a zásad s tím spojených.
Tyto myšlenky se snažím promítat i do své vlastní trenérské kariéry. Cítím, že jsem schopen ukazovat hráčům cestu, jak se stát špičkovými hráči, dobrými lidmi a být charakterově připravenými pro život. Oni zase té mé cestě potřebují věřit. Mají výhodu v tom, že mohou dělat co je baví a ještě se přitom dobře zabezpečit. Mě pochopitelně hokej naplňuje a spolu s tím mě posiluje i energie při sledování toho, jak hráči rostou a posouvají se, sami to vnímají. Chci, aby hráči i jejich rodiče byli přesvědčení o tom, že když dají své dítě do mé péče, budu se snažit dostat z nich maximum tak, abych je posouval dál. To bych si osobně moc přál.
O důvěře mezi rodiči a trenérem se však obecně hovoří velmi často. Přece jenom s dětmi pracujete třeba dvě tři hodiny denně, někdy i více. Musíte rodičům vysvětlit, ukázat a říci, co vlastně jste schopen dítěti nabídnout. Zaručit jim, že budou dobře trénovat, dobře se stravovat, naučíte je fungovat v kolektivu, pracovat na sebevědomí, zdokonalovat jejich dovednosti a hokejový um. Někdy se však stává, že rodiče necítí cestu, nastavenou pro jejich dítě od trenéra. Na hráčích se to pak pochopitelně podepisuje. Slyší negaci, zanechá to na nich určité stopy a chovají se poté lehce v afektu. Trenér je obecně důležitým aspektem při výchově hráčů, ale potřebuje také pomocnou ruku, která je doma s dětmi dalších patnáct hodin.
Důležitá je důvěra
Hokejoví trenéři na jednu stranu potřebují rodiče a jejich spolupráci, ale ti zase potřebují vidět tréninkový plán, koncepci, metody a radost samotného dítěte z toho, že ho to baví. Zkrátka, že svěřili svého potomka někomu, komu mohou stoprocentně důvěřovat. Protože pokud to dítě nebaví, rodiče to doma cítí. Vše dohromady se to pak bije a často může vyústit i v nějaká špatná rozhodnutí, která by rodiče s dětmi jinak neudělali (např. přestup do jiného klubu nebo taky konec s hokejem, apod.),
Opět se v tomto ohledu můžeme vrátit k mým osobním zkušenostem. Když jsem třeba měl správný herní prostor, jaký jsem si představoval a cítil jsem, že za mnou trenér stojí a důvěřuje mi, byl jsem spokojen. Naopak jsem zažil i trenéry, kteří mi moc nevěřili a nechovali se ke mně úplně hezky. Cítil jsem proto mnohdy křivdu a nebyl tak šťastný. S odstupem času mohu říci, že to ovlivňovalo i mé rodiče. Tuto situaci ale vnímám jako společenský koloběh, který se zkrátka nějak vyvine. Co bych ovšem podtrhl je skutečnost, že rodiče jsou nesmírně důležitou složkou při výchově mladých hráčů. Musí mít přesvědčení a věřit, že trenér udělá pro jejich dítě maximum.
V dnešní době se tedy dá pro kariéru dělat hodně. Možnosti jsou velmi rozšířené a pokrok oproti naší době je místy až neuvěřitelný. Do hry ale nevstupují jen prvky, které vaší hokejové kariéře mohou pomoci (střílny, trenažery,…), ale také věci, které vás mohou od hokeje rozptylovat, jako mobily, videohry, sociální sítě a tak dále. Pro úspěch proto potřebujete správnou míru chuti zvítězit nad vlastní pohodlností.
