Týmová chemie je nepochybně základem úspěchu. K čemu budete mít v sestavě tři špičkové útočníky, když vám žádný z nich nebude bránit. Jedině správné vyvážení každé formace vám zaručí naději na úspěch. Mým úkolem jako trenéra je dát to vše dohromady a vytěžit z každého hráče maximum.
Každý je jiný
V týmu máte okolo pětadvaceti hráčů, ale každý je zkrátka jiný. Někdo je více výřečný, jiný zase má větší úroveň dovedností než jeho spoluhráč, který však zase může být daleko houževnatější, jít přes bolest a nic ho nezlomí. Jsou zase hráči, které lze charakterizovat jako hračičky, ale ti zase jsou choulostivější na zranění. Zkrátka jak se říká, vše má své pro a proti. Ideální situace vzniká tehdy, pokud si trenér správně vybere tým podle sebe a hledal hráče přesně na danou pozici.
Ať chceme nebo ne, konkurence v České republice je v posledních letech slabší a často se stává, že trenér musí brát do týmu kohokoliv, neboť nemá z čeho vybírat. Pamatuji si na své působení u třinecké juniorky, s níž jsme posléze vybojovali titul. Někdy se nám přitom stávalo, že jsme odjížděli na utkání a bylo nás třeba čtrnáct nebo patnáct. Byl jsem proto rád, že jsem vůbec dal dohromady sestavu na zápas. Vlastně jsem vůbec byl rád za to, že ti kluci na utkání přišli. Kdybych si mohl vybírat a pasovat hráče do určitých rolí v sestavě, možná by se polovina kluků do mého výběru nedostala. To je svým způsobem šílené.
V extraligovém Třinci je pochopitelně situace jiná. Snažím se do svého týmu dávat takové hráče, u nichž jsem přesvědčen, že ví, jakou má roli a kde třeba má své přednosti. Tým posléze doplňuji dle aktuální situace. Když potřebuji hráče na bránění, sáhnu třeba i do juniorky nebo do prvoligového Frýdku-Místku. Je to proto, že od něj v danou chvíli takovýto um nebo dovednost vyžaduji pro výkon týmu. To, co k tomu dá pak navíc už je jenom plus. Postupem se z něj může stát komplexní hokejista a dát tomu i něco navíc.
Ať už jako hráč nebo jako trenér se držím jasného motta: tým na prvním místě. Musím to z těch hráčů cítit, přes to nejede vlak! Musí tam být touha něco dokázat. Pochopitelně ne všichni mají podobnou úroveň dovedností, ale všichni musí dělat to, v čem jsou silní na sto procent. Někdo umí lépe s kotoučem, někdo výborně nastavuje tělo do střel (nejen brankáři chytají puky, spoustu toho zablokují i sami obránci či útočníci) a jiní zase skvěle bruslí. Jenže chuť vyhrávat a udělat pro to cokoliv, se do nitra hráčů těžko vštěpuje. Proto hledám ty z nich, kteří tyto vlastnosti mají a když cítím, že právě oni jsou ti správní, už je posléze jen ladím do rolí a tím pádem se snažím zlepšovat úroveň jejich dovedností.
Ne každý může hrát první nebo druhý útok, nebo být součástí naší přesilovkové formace. Ale tyto hráče zase potřebuji do oslabení, kde je třeba většího důrazu a schopnosti dobře blokovat střely. Opět zdůrazňuji, že všichni by měli mít v týmu svou roli. Já se ji poté snažím budovat podle prostoru na ledě v dané situaci tak, abych z něj dostal jen to nejlepší.
Rozložení hřiště na tři části
Zároveň vnímám jako nezbytné, aby měl trenér jasně stanovené zásady, jak se chovat v útočném pásmu, v obranné třetině nebo jaké držet posty. Příkladem by zde měly jít ostatním dvě výrazné osobnosti – největší ofenzivní hvězda a největší defenzivní dříč. Nastavení systému přitom musí být jasně dané a platit pro všechny. Ale jakmile se ho nebudou držet klíčové postavy mé sestavy, může to týmovou chemii ohrozit.
Ledovou plochu mám rozdělenou na tři části. V obranném pásmu musí všichni jednoduše dělat to samé. Opět opakuji – přes to nejede vlak! Úkol je přitom jasný. Kotouč se nesmí za žádnou cenu dostat do naší branky a dodržují se zde věci, které jsou jasně dané.
Ve středním pásmu už to není tak striktní. Hra je zde naopak malinko volnější, může se zde improvizovat a je zde už určitá míra volnosti pro hráče, kteří zde mohou růst a projevit se. Nebo třeba ukázat, jak dobře bruslí nebo čtou herní situace.
Pak je útočné pásmo, odkud se střílí góly. Zde jako kouč vyžaduji už jen drobné nuance zásad, které chci, aby se dodržovaly. Jinak se ale všem snažím dávat volný prostor k tomu, aby se účinně mohli seberealizovat. Koneckonců se zde dostáváme k podstatě věci. Proč se hraje hokej? Aby se vyhrávalo a střílely se branky. Bránící hráči možná o sobe říkají, jak jim vyhovuje, že jen brání a snaží se plnit defenzivní povinnosti. Jenže každý chce v koutku duše střílet góly. I obránci. Ten pocit spokojenosti, kdy k vám všichni přijedou, pochválí vás, poplácají vás po helmě a společně se s nimi zaradujete je přesně ten pocit, proč to vše děláte.
Šikovnější hráči rozkvetou právě v útočné třetině. Mohou tak jít příkladem těm, kteří se to teprve učí a získávají zde díky tomu správné návyky. Proto je sestava provázaná. Vedle sebe nemůžete mít tři hráče, kteří hrají jen dopředu. Je potřeba to správně namíchat. Každá trojka by měla mít někoho, kdo umí bránit, někoho kdo skvěle nahrává a třetího, který dá gól. Naším gros je to takto přesně smíchat, vytvořit správnou chemii každé formace a určit tak prvek, který rozhoduje zápasy.
Jak do toho pasují brankáři?
Role brankářů je specifická. Já se jako trenér snažím komunikovat s každým z hráčů, ale u gólmanů je to poměrně specifické. Oni jsou obecně hodně zvláštní a jestli to je tím, že jsou od puků tolik obouchaní, to nevím. (smích) Jsou možná trochu jiní než ostatní, ale obecně jsou pro tým strašně důležití. Kluci je mají rádi, postarají se v kabině o dobrou atmosféru a především jim věří. Když totiž na ledě něco pokazí a soupeř se dostane do šance, pořád je tam ještě brankář, který může tu situaci ještě zachránit. Důvěra mezi hráči a gólmany je v mých týmech klíčová.
Osobně komunikuji především s naším trenérem brankářů Jaroslavem Kamešem, který jim rozumí jako bývalý vynikající gólman lépe než já. Důležité je, že naši brankáři mu stoprocentně důvěřují. Sděluje jim věci, které bych jim z pozice hlavního trenéra asi říci nedokázal. Vlastně od nich primárně požaduji jedinou věc. Aby je puky trefovaly. Je mi jedno, jak to chytí, ale ať to chytí. Jsou různé typy brankářů, někteří jsou rozlítaní, jiní drží pozici v brankovišti, ale jde mi o to, aby nedostávali góly.
Jako hlavní kouč potřebuji mít v toho brankáře důvěru. Jsou naopak dny, kdy cítím, že můj brankář není v optimálním rozpoložení nebo, že se něco děje. V tu chvíli dochází i ke komunikaci mezi mnou a samotným gólmanem nebo mezi mnou a trenérem brankářů a snažíme se to společně vyřešit.
Týmová chemie tedy spočívá především ve správném vytěžení předností daných hráčů a jejich dobrém nastavení do jednotlivých rolí v sestavě. Pokud si sedne tak jak má, je šance na vítězství v zápase daleko větší.
