Vrcholící šampionát v České republice mě vzpomínkami vrací skoro o čtvrtstoletí zpátky. V mém dalším článku vám přiblížím, jak jsme v roce 2000 vyhráli mistrovství světa v Rusku. Z turnaje mám fantastické zážitky, které jsou možná ještě cennější než zlato.
Olympiáda v Naganu mě výkonnostně i nominačně minula, ještě jsem neměl na to, při tehdejší velké kvalitě ostatních našich kluků, být součástí národního týmu dospělých. O dva roky později se situace změnila. Měl za sebou několik plných sezon v NHL a pozvánka do reprezentace přišla. Tam jsem cítil velký zájem trenérů, s hrdostí ji přijal.
Zrovna to vyšlo na turnaj v Petrohradu. Rusko tehdy mezi hráči NHL nemělo moc dobrou pověst, jistěže vyjma ruských hráčů, převládal odpor k ruské federaci a ostatním našim klukům se na turnaj příliš nechtělo. Já ale vždycky tvrdil, že se pozvání do reprezentace neodmítá.
Z NHL jsme dorazili jenom čtyři hráči, přestože tou dobou v ní nastupovalo přes šedesát Čechů. Je to zajímavé srovnání se současností, kdy na začátku turnaje v Praze měl český tým 10 posil ze zámoří. Přitom v NHL se počet českých hráčů pohybuje už jen okolo dvaceti pěti a pouze několik z nich hraje v lize a ve svých týmech v top rolích.
Ale zpět k Petrohradu. Moc jsem si pozvání vážil a uvědomoval jsem si, že předchozí šampionát dopadl fantasticky. Přál jsem si odjíždět zpět do Česka se zlatou medailí na krku.
V Rusku to pro mě byl první kontakt s dospělým národním týmem. Poznával jsem sebevědomé spoluhráče, jejich hráčskou zkušenost, jak to v reprezentaci funguje nebo jaká je v ní hierarchie. I to je vždy důležité. Zároveň jsem cítil z týmu obrovské odhodlání a sebejistotu. Vždycky jsem věřil, že když odevzdáme maximum, můžeme v každém zápase uspět.
Cítil jsem, že soupěři z nás mají respekt, spousta z nich nás viděla jako kandidáta na medaili, ale největším esem byl domácí ruský výběr.
Rusům z Ameriky přiletěl Pavel Bure, Alexej Žitnik, Alexej Jašin nebo Alexej Žamnov, ale turnaj pro ně skončil obrovským zklamáním, možná až velkou ostudou. Rusko s hvězdnou soupiskou z NHL, nepostoupilo ani do čtvrtfinále.
Pouze jména úspěch nezaručí, v tom je náš sport nádherný. V našem týmu na mistrovství si to naopak všechno sedlo.
Co si vzpomínám, nastupoval jsem nejčastěji ve třetím útoku. Hrál jsem svůj styl hokeje plný důrazu a nasazení, plnil to, čím jsem si pozvánku zasloužil. Pro trenéry jsem byl před turnajem taková malá neznámá. Byl jsem relativně mladý kluk a čekalo se, co ukážu. V televizi se vysílaly pouze zápasy NHL ze závěru sezon a play-off, internet ještě nebyl tolik rozšířený, abych mohl být nějak extra vyskautován. Týmu Sabres, i mně osobně se ale dařilo. Občas mi tam také něco spadlo a byl jsem rád, že jsem přispíval nejen herně, ale i góly a přihrávkami.
Chytili jsme slinu a ve čtvrtfinále jsme narazili na Lotyšsko. Byli jsme favoriti, ale houževnatý soupeř v čele s Ozolinšem nebo Irbem v brance, nám nedal nic zadarmo. Podařilo se ale vyhrát 3:1 a v rozhodujících zápasech se potom sestava postupně redukovala do tří útoků.
Ve finále došlo na „bratrský“ souboj se Slováky, který jsme zvládli lépe a mohlo se slavit. Titulu jsem si neskutečně vážil.
Oslavy byly veliké, přesouvaly se do České republiky. Letělo se speciálem, nálada v letadle byla výborná. Vzpomínám si také na jízdu autobusem z letiště, kdy jsme vylézali postupně střešním okénkem na autobus, zdravili po cestě vítající fanoušky. Do Prahy za mnou navíc dorazili i mí blízcí, užíval jsem si chvíle s nimi i s celým týmem. Taky jsem toho tehdy i dost vypil. Nejen medaile je zlatá, ale i vzpomínky. 🙂
Tu, stejně jako dres, mám schovanou. Nic vám ale nevynahradí zážitky a přátelství, která jsem si v reprezentaci vybudovali. Občas o tom vyprávím při svých setkáních s Vámi, že nemusím být s mnohými spoluhráči dennodenně v kontaktu. Jakmile se však vidíme po nějaké době, stejně vždy krásně zavzpomínáme a popovídáme si, jako bychom spolu byli v dennodenním kontaktu. I tohle život přináší, i v tom je hokej krásný.
Z Petrohradu si vybavuji naši ohromnou sebedůvěru, která možná malinko současným generacím chybí. Vždycky jsme si věřili, že můžeme kohokoli porazit. Provázelo nás to celým turnajem, a i díky tomu jsme zvládali vyrovnané zápasy, překlopili je svou stranu. Bylo také nevídané, kolik hráčů jsme měli ve špičkových soutěžích, dnes se trenéři musí modlit za každého hráče z NHL.
Snad podobné krásné a zlaté časy český hokej zase někdy zažije.
