Českému hokeji se v posledních letech příliš nedaří. Jde hlavně o velké akce a jejich medailové stupínky. To, že to zrovna nevyjde, jde jednak na stranu hráčů a jejich výkonnosti, ale také i na stranu těch, kteří je dlouhodobě připravují nebo trénují. Zkrátka a dobře, v České republice je kvalitních trenérů nedostatek.
Jak se vlastně stát trenérem? Na to je poměrně jednoduchá odpověď. Stačí mít nadšení lásku k hokeji v srdci, přijít na zimní stadion, oslovit vedení klubu nebo jeho manažera, představit se a projevit svůj zájem. Pochopitelně ne všichni trenéři na úvod mají stejnou úroveň vědomostí, dovedností nebo zkušeností, ale primárním a důležitým faktorem je, aby měl dotyčný ke sportu kladný vztah. Vnímám, že takových trenérů tady aktuálně ale moc není.
Drtivá většina trenérů si následně také musí postupně projít studiem tak, aby získali licenci, která je a měla by být vedením klubu od trenérů vyžadována. Ty se následně dělí do několika kategorií. Známé jsou samozřejmě licence A nebo B, pak jsou tu ale také licence C+ nebo C-. Například na licenci C- nemusíte ani studovat za předpokladu, že jste odehrál minimálně 200 zápasů na úrovni extraligy v soutěžích účastníků mistrovství světa dospělých skupiny A. Na dosažení ostatních licencí už je ale potřeba dalšího studia.
Každý trenér se hodí pro něco jiného
Také já jsem ve svých začátcích v době, kdy jsem ještě byl aktivním hráčem, těžil z toho, že jsem odehrál v nejvyšších soutěžích spoustu utkání a mohl jsem vypomáhat při trénování mladých hokejistů. Postupně jak jsem se dál vzdělával a posouval, už ale bylo nutné si dodělat studium licence B a posléze i A, které bylo nejnáročnější. Je to něco, co by měl každý uchazeč zvládnout, pokud se chce trénování ve svém působišti věnovat naplno.
Každému trenérovi určitě sedí něco jiného. S mladšími hráči je trenérský začátek trochu jednodušší, i trenér musí získat zkušenosti. Někteří koučové poté u mladých vydrží na celý život, někteří se postupem času přesouvají do starších mládežnických nebo juniorských kategorií, směrem k dospělým. Některé organizace mají trenéry jen pro určité třídy, někdo naopak v jiném klubu prochází s danou kategorií třeba dvě nebo tři sezony a až poté, tým předá někomu dalšímu. Každý trenér by si však mládeží měl projít a na základě toho usoudit, jestli se chce v budoucnu věnovat dětem nebo dospělým.
Kvalitní trenéři jsou každopádně v českém hokeji vcelku nedostatkovým zbožím. Zpočátku jde především o elán a nadšení z hokeje. Pokud to dítě baví, jsou i jejich rodiče spokojeni. Od dorostu nebo juniorky se už ale začíná hrát na výsledky a v těchto kategoriích je proto důležité, aby trenér věděl, co dělá a rodiče hráčů také věděli, že je jejich dítě v dobrých rukou toho, který je zase hokejově posune. Přesně v těchto kategoriích, dorosteneckých/juniorských, ale začínáme se světem ztrácet kontakt a krok. Svou roli v tom má pochopitelně nastavení soutěží, které nenutí trenéry či hráče jít nadoraz a tím pádem se prakticky, nedá zlepšovat.
Hodně se také hovoří o tom, jestli by měl být dobrý trenér v minulosti kvalitním hokejistou nebo ne. Já tvrdím to, že by to takovému trenérovi mělo jedině pomoci. Jsou věci, které zkrátka nevyčtete z knížek. Jako hráč jste si často musel projít pozitivními či negativními hokejovými zkušenostmi a ty pak můžete ve své další funkci trenéra zúročit. Ale není to pochopitelně samozřejmostí. Ve finále to třeba ani takovému trenérovi nemusí vycházet, nedokáže třeba rozpoznat, co dělat v dané situaci tak nebo onak a jsou tím pádem i takové případy, kdy zkrátka úspěšný hráč nemusí být vždy dobrým trenérem.
Posunul jsem se metr za mantinel
Už v minulých článcích jsem naznačoval, jak jsem se postupně k práci trenéra dostal. Nicméně mým primárním cílem v tomto ohledu bylo, abych hrál co nejdéle. Chtěl jsem hrát déle, ale postupně se u mne objevovaly zdravotní lapálie. Nejprve s koleny, kde mám za sebou 5x operaci předních křížových vazů, posléze pak s bolavými zády a tak jsem pomalu musel začít přemýšlet, co bude dál. Už jsem se nechtěl dál lopotit kariérou, když jsem cítil, že na tom zdravotně nejsem stoprocentně. Hrát s bolavými koleny a ortézami na obou kolenech, už prostě nebylo ono.
Ale ještě předtím než jsem se stal trenérem, tak jsem se věnoval i jiným aktivitám. Třeba podnikání, neboť jsem v Kopřivnici vlastnil a provozoval fitness centrum. Na druhou stranu jsem ale také přemýšlel o tom, jak bych chtěl a mohl u hokeje dále zůstat. Miluji ho, hrál jsem ho třicet let a pořád mi hlodalo hlavou, že bych nabyté zkušenosti měl a mohl předat mladším hráčům, zasloužit se o jejich hokejový a lidský rozvoj. Začátek mi trochu otevřel oči, ale jsem rád, že jsem do toho šel a zkusil to. Vlastně jsem to vnímal, jako takový plynulý přesun metr dozadu od mantinelu. Zatímco coby aktivní hráč jsem byl „vevnitř“, seděl na lavičce, coby trenér jsem metr za ní, nad hráči. Pořád tak zůstávám v kontaktu s milovanou hrou 😊.
Mělo by trénovat více úspěšných ze zlaté generace?
Často se mluví i o tom, že moc hráčů úspěšné zlaté generace našeho hokeje se trénování už nevěnuje, mají své aktivity a většinou, když už u hokeje jsou, tak působí v jiných pozicích. Zde to rozhodně není o penězích, ale spíše chuti, o času nebo energii, kterou do toho dáváte nebo o chtíči tuhle práci dělat. Spousta mých bývalých spoluhráčů si proto řekne, zda to má vůbec zapotřebí. Mohou si v klidu pustit hokej v televizi, mají hokej rádi, ale vychutnávají si to už jen pasivní formou, u toho vzpomínají, jaké to vše v minulosti bylo. Určitě jim láska ke sportu zůstala dál. Tradičně se věnují třeba golfu nebo tenisu, ale u hokeje už opravdu zůstávají jen v pasivnější roli, případně v manažerských nebo skautských pozicích. Přál bych si, aby nás bývalých hráčů bylo na trenérských postech více, ale logicky se k tomu ne každý hráč hlásí.
Ohodnocení je u nás nedostatečné
Dalším problémem je mnohdy špatné nebo minimální ohodnocení trenérů. Jsou kluby, které mají trenéry na plný úvazek i v mládežnických kategoriích, ale jsou i ty, kde je funkce trenéra vykonávána pouze mimo jejich hlavní pracovní poměr. Tito trenéři navíc mají také své rodiny a děti, kterým se musí také věnovat a zabezpečit je, tím pádem jim samozřejmě tolik času pro trénink a celkové působení na zimním stadionu bohužel nezbývá. Obecně i proto je málo trenérů, to se také pak projevuje na kvalitě našeho hokeje. V některých klubech proto musí trenéři za sebe často zaskakovat a suplovat, hlavně při rozděleném dovednostním tréninku na skupinky, v nich se vždy dělá určitá hokejová dovednost. Neříkám, že je to v Česku všude špatně, ale myslím si a připadá mi, že se to tady dělá tak-nějak „na koleni“, lepí se vše kde se dá a na poslední chvíli. Dokud nebudou všichni adekvátně ohodnoceni, bude to tak vždy a já to vnímám jako jeden z dalších problémů, který tady u nás máme.
Ohodnocení zkrátka musí být lepší. Je samozřejmě nereálné, aby u každé kategorie byli v každém klubu tři trenéři a ještě za to všichni byli dobře zaplaceni. Na druhou stranu, ale nemohou dostávat „něco na pivo a párek“, za jejich čas a úsilí. Je tady také řada trenérů, kteří jsou na zimáku od pondělí do neděle, musí se hokeji a svému týmu kvalitně věnovat, ale zároveň mají ještě své zaměstnání, kde vše musí také dělat naplno, aby se postarali o svou rodinu. Kvalitní práci musíte dobře ocenit.
Pravidelně máme tendenci se proto porovnávat s tím, jak to dělají v dalších vyspělých hokejových zemích, jako třeba ve Finsku nebo ve Švédsku. Nicméně i tady je to hodně podobné. Nikdo však nic neošidí, v tréninku a přípravě všichni jedou minimálně na sto procent, zatímco my tady pořád hledáme nějaké výmluvy. Takzvaná „česká vyčůranost“ tady je nejen u hráčů, ale i u trenérů. Proto tu dochází k situacím, kdy skončí trénink a tím skončí i všechno okolo. Všichni trenéři se rozjedou domů, hráči v poklidu stráví čas v smradlavé šatně a zpocených věcech, už se nedělá nic navíc, no – když se nemusí…. Trenér by mohl v některých situacích zavelet, aby se třeba hráči šli ještě společně s ním vyběhnout, protáhnout nebo udělat něco jinak tak, aby je i ho to posunulo dále. Musí také prostě vidět, že hráče někam během společné přípravy a tréninku, někam posouvá.
Na druhou stranu se ale také stávají situace, kdy má trenér třeba v den předzápasového tréninku na ledě jen 2/3 kádru. Přitom právě tady potřebujete, aby bylo mužstvo spolu, aby bylo kompletní, jinak trénink postrádá většího smyslu. I mně se jednou stalo, že jsme museli na zápas nejvyšší juniorské extraligy odcestovat pouze ve třinácti hráčích do pole, plus dvěma brankáři. Ten zápas jsme sice tehdy srdíčkem vyhráli, ale sám sebe jsem se ptal, jak je to vůbec možné, že nás bylo a je, tak málo. Kde je tedy problém? Proč to tak prostě je? Je tady spousta klubů, které mají přihlášeny do soutěží mládežnické kategorie, ale chybí jim v nich hráči. I proto by stálo za to, přemýšlet nad zúžením soutěží.
Chci ale říci, abyste se jako trenéři, nikdy nenechali odradit prvotními nezdary. Ani já jsem původně nevěděl, zda mě role trenéra bude bavit nebo naplňovat. Jako dospělý aktivní hráč si dáte dvě nebo tři hodinky tréninku a pak jedete domů. Jenže správná trenérská práce je opravdová řehole. Musíte nachystat trénink, správnou taktiku, přípravu na zápas, pracovat s hráči individuálně. Už při studiu mi ale spousta věcí otevřela oči. Jak funguje fyziologie těla sportu, anatomie, zdravá výživa, jak s tím pracovat tak, aby to bylo k co největšímu užitku. Postupně jsem si vzpomínal a navazoval na to, co jsem dělal během své hráčské kariéry a jak by případně mohli reagovat mí svěřenci. Jako hráč jsem si bral od všech trenérů něco. Od těch, co mě moc nemuseli, stejně tak i od těch, kteří se ke mně chovali s respektem a věřili mi. I proto si myslím, že je hráčská kariéra pro budoucí úspěšnou trenérskou pozici velmi přínosná.
Musím konstatovat, že mě ale trénování stále baví a naplňuje. Jsou sice dny, kdy se nám nedaří, prohraje se a elánu je trochu méně, ale snažím se to vždy dát bokem. Apeluji na kluky, aby se nenechali zlomit nezdary, připravovali se a hráli neustále naplno. Jedině tak máme dohromady šanci, uspět v každém zápase.
Tolik tedy můj další blog. Užívejte si předvánoční čas a věřím, že se alespoň s některými z vás opět uvidíme u dalších extraligových zápasů. Mějte se fajn a zůstaňte zdraví.
