Určitě jste také zaregistrovali v médiích, články snažící se hodnotit aktuální stav českého hokeje, nářky nad tím, že dáváme málo branek a obecně jsme před brankou soupeře málo přímočaří či důrazní. Pojďme se v našem dalším blogu zamyslet nad tím, v čem by mohl být kámen úrazu.
K tomu, abychom mohli dávat ve zmiňovaných zápasech proti světové špičce více branek, každopádně potřebujete sebevědomé, urputné, výjimečné a rozdílové hráče. U nás se v poslední dekádě projevuje ústup na předních příčkách a kolech v draftu NHL. Z naší líhně se nerodí dostatek hráčů, kteří by právě tuto vizitku rozdílových hráčů měli mít. Myslím si, že velmi důležitými prvky jsou také chybějící hráčská sebedůvěra, nízká psychická odolnost ve vypjatých duelech, která nám markantně schází.
V samotné koncovce pak vidím problém zejména v důraze, síle a obecně v chuti bojovat, dostávat se k odraženým kotoučům nebo k dorážkám. Spousta gólů padá primárně ze slotu, kde se my dostáváme v utkáních minimálně. Je to z velké části o vůli. O chtíči jít do prostoru, kde to často bolí, kde se válčí o každý puk, kde často můžete nějakou ránu nebo více ran dostat. Je to ale prostor, kde prostě musíme být, když chceme dávat branky a přitom tam chodíme hrozně málo.
Systém soutěží nevytváří konkurenční prostředí
Hlavní problém samozřejmě vidím v nekvalitním nastavení soutěží. Teď právě prožíváme období, kdy budeme sklízet to, co si český hokej před několika lety „ zasel “. Chybí nám dobří mladí a draví hráči, kteří to nedělají jen z nutnosti, ale dělají to proto, že to opravdu chtějí. Současný systém soutěží, kde je více týmů než by bylo zdrávo, tuto konkurenci a zdravé bojovné prostředí nevytváří. Je ale na druhou stranu potřeba mít k dispozici kvalitní trenéry a umět je i navíc správně motivovat.
Na výše zmíněném se dá určitě intenzivně pracovat určitě už v dorosteneckých a juniorských kategoriích, ale dost možná také ještě v kategoriích předchozích. Trenér v mládežnických žákovských týmech, ale vlastně i v těch dospělých, zkrátka musí vycítit, jak a kam se hráč profiluje. Do jaké role v týmu. Každý hráč zkrátka nemůže být členem přesilovkové formace nebo formace na oslabení. Nejde přeci neustále střídat, aby jeden hráč nastoupil v jednom utkání v útoku a ve druhém zase třeba v obraně. Je důležité, aby se hráč už od útlého věku učil adaptovat na danou pozici a měl kolem sebe také spoluhráče, kteří budou pro hokej také zapáleni a pomohou si navzájem k zdokonalování svých dovedností či umu. Aktuální úroveň konkurence však v našich žákovských a mládežnických soutěžích není velká a je těžké i pro trenéra, takový tým, plný hráčů ve správných rolích dle jejich předpokladů a vlastností, vytvořit. Týmů je mraky, ale šikovných, rozdílových hráčů se u nás rodí jako šafránu.
Musí tedy nutně přijít rekonstrukce mládežnických kategorií. A to už od osmé a deváté třídy směrem nahoru. Nedávno jsem si v jednom sportovním médiu pročítal článek, kde bylo uvedeno, že žáci Slavie porazili PZ Kladno 56:0. To přece není možné! Co to těm klukům dá, ptám se?! Měli by přece hrát proti klukům, kteří to proti nim udělají co nejtěžší, oba týmy a jejich hráči se utkáním budou hokejově posouvat dále. Takový zápas totiž nemůže dát nikomu přece nic. Systém je takto nastavený špatně, dochází v něm k podobným zkratům a výsledkem je, že obecně chodí z mládeže málo dobře připravených hráčů do juniorů, potažmo týmu Chance ligy nebo Extraligy.
Setkáváme se i s tím, že někteří hráči proto z českého rybníčku utíkají a snaží se už v útlém věku prosadit v zahraničí, ať už ve Finsku, ve Švédsku nebo v zámoří. Často to jsou ještě hokejisté v dětském věku, kdy za ně některá rozhodčí dělají rodiče. Ne vždy ale může být taková cesta úspěšná. Kluci jsou daleko od rodiny, je tam jiná škola, jiný jazyk, jiné kulturní zvyklosti ve společnosti. Ne každý je přitom schopen se adaptovat. Pokud to hráči nevyjde, může za pár let přijít s tím, že je vyhaslý, hokejově zaostalý a zahraničí bylo pro něj v jeho věku kontra-produktivní. V Česku je obecně velmi malá důvěra rodičů a jejich dětí v trenéry a kluby, která právě k těmto cestám do zahraničí v nezralém věku vede. Já se jako trenér snažím ovlivnit dění v naší organizaci a sledovat kategorie spadající pod nás. V jiných klubech, je to ale zase na jiných. Bez výrazně lepší práce s hráči a rodiči, se nemůžeme posunout nikdo nikam.
Second effort neumíme
Nicméně tématem tohoto blogu mělo být především to, co nás trápí. Tedy to, proč dáváme v posledních letech na mezinárodním poli mládežnických reprezentací a velkých turnajových klání dospělých, poměrně málo branek a obecně se velmi málo dostáváme k nebezpečné koncovce. Pracovat se na tom musí už po přechodu na velké hřiště. Ano, už v této fázi vše začíná. Záleží to ale opět na trenérech a nastavení svého týmu. Musí tlačit na své hráče, aby hráči okamžitě chodili po každé střele pro dorážku, aby číhali na odražený kotouč, aby třeba jen clonili brankáři. Existuje na to spousta cvičení a ta je potřeba aplikovat v trénincích neustále. Důležité je mít puk neustále na očích a být po něm správně hladový. Je to tzv. „ second effort “. Brankář často po střele kotouč pouze vyrazí a nabídne vám prostor k dorážce. Vy tu tzv. druhou šanci musíte využít a souboj o puk vyhrát a za každou cenu vstřelit branku. K tomu, ale potřebujete na tréninku vedení trenéra, velkou pracovitost a poctivost.
Inspirací mi zcela jistě je v tomto ohledu jednoznačně Kanada. Kanadský hráč si vždy uvědomí, že být Kanaďanem je čest. Věří si a je sebevědomý, ve své schopnosti i když se nedaří. Jsou zvyklí dělat na ledě správná rozhodnutí, tlačí se k dorážkám a věří tomuto jednoduchému a přímočarému stylu. A dělají to i velké hvězdy NHL jako Sidney Crosby nebo Connor McDavid. Není to jen o těch jejich hezkých gólech, které sledujeme v sestřizích a naše srdce nám všem plesá (jako v nedávném shotu C. McDavida, kdy vjel sám mezi 4 bránící hráče a skončilo to skvostnou brankou, která byla korunována ještě totálním vymícháním brankáře).
Je to i o tom, že jdou do prostoru, odkud číhají na dorážky, cloní brankáři, tečují. Dělají totéž, co ostatní členové týmu. Výjimeční jsou především díky tomu, že mají velmi širokou škálu způsobů, jak mohou docílit gólu a ještě vše dělají v maximální rychlosti. V Kanadě, ale obecně vedou všechny děti a mládež k tomu, aby neustále chodili do brány, aby se tam správně tlačili tělem, aby brankář viděl co nejméně, aby kotouč měli neustále na očích. Připravenost a zlomek vteřiny, kdy se pak puk objeví na dorážku, rozhoduje pravidelně v jejich prospěch.
Oproti tomu, naše hra působí někdy velmi unaveně. Zdá se mi, že si pořád chceme jen nahrávat, chybí tam jednoduchost či přímočarost. Typickým příkladem je přečíslení dva na jednoho. Ve většině případů se primárně rozhodne český hráč pro nahrávku., i když má do zakončení sám, volnou cestu, nebo i v době, kdy vidí, že najíždějícího hráče dobře pokryl soupeřův obránce. Máme špatnou schopnost rozpoznávat dané situace, kdy je potřeba vystřelit, kdy nahrát, kdy a kam se v danou chvíli postavit. Potíže jsou i při zpracování takové přihrávky nebo u kontroly puku. To jsou vše faktory, které kvalitu zakončení neskutečně ovlivňují.
Odkud máte největší šanci na vstřelení branky? To je dobrá otázka. Není totiž střela jako střela. České týmy často v minulosti dokázaly své soupeře přestřílet, ale výsledkem jejich snahy byla jedna, možná dvě branky. Jenže na jedné straně máte střelu z úhlu od mantinelu, kdy brankáři nikdo necloní a ta z podstaty nikdy moc nebezpečná nebude. Góly ale padají především z tzv. slotu. Tedy z pozice v bezprostřední blízkosti branky zahrnující nejen prostor před brankovištěm, ale také pozici mezi kruhy. Odtud můžete být pro soupeře velmi nebezpeční a vaším cílem by se mělo být dostávat tam, co nejvíce.
Pro mě byli v tomto ohledu velkou inspirací hráči jako Wendel Clark, Brandon Shanahan nebo z těch novodobějších Thomas Holmström. To pro mě v aktivní hráčské kariéře, byli velmi důležití hráči. Hlídali před-brankový prostor, clonili, tečovali, doráželi. Vždycky jsem si pak říkal, že přesně takové hráče bych měl rád v týmu. Sám jsem si proto kladl otázku, jak to že jich my nemáme daleko více? Zase to souvisí s tím, jaké role hráčům jako trenér rozdáte a jak se oni s rolí v týmu, srovnají. Každý by měl mít na ledě svou úlohu a ta by měla odpovídat profilu daného hráče.
Před branku chodí clonit a dorážet i McDavid nebo Pastrňák
Samozřejmě nejedná se o obecný recept proti všem týmům. Já osobně se snažím chystat taktiku na každého soupeře jinak. Ne vždycky vám daný recept vyjde. Někdy musí hráč hrát jednoduše, hodit kotouč do pásma, uhrát osobní souboj a jít přímočařeji do brány, jindy zase platí více kombinace apod. Ale to správné nastavení je z velké míry, starostí trenérů. Obecně však platí to, že nemůžete hrát dvě minuty na kotouči v útočném pásmu v rozích a rotacích a v podstatě nevystřelit.
V české extralize však takových hráčů, kteří se v útočném pásmu chovají správně mnoho nenajdeme nebo je napočítáme na prstech svých rukou. Stejně tak je tomu i v Chance lize. Přitom to není žádná věda. Před branku a do míst, kde to bolí více než jinde, chodí v NHL všichni. Ať už je to McDavid nebo Pastrňák. Ten hráč tam prostě musí jít. U nás se o tom pořád jenom mluví, ale nikdo to pořádně nedělá. Mým úkolem je vybrat hráče na led, „otevřít mu oči a mysl“, dát mu vizi a možnost být ještě lepším než je. Rozhodně ho ale nepřemlouvat a neprosit, aby chodil více do brány, zjednodušil si to a nebral si toho na sebe moc. Ti hráči to musí mít zažité, zautomatizované a musí se ztotožnit s tím úkolem. Ty bys to jako útočník přece měl chtít sám, to je to místo, odkud padají góly a ty je chceš přece dávat!
Často je ale problém i na straně trenéra. Právě on totiž musí vyhodnotit důležitost situace, umět posoudit hráčovy předpoklady, jeho kvalitu a předpoklady. Koho v danou chvíli poslat na led, koho do přesilovky a na oslabení. Kdo je obětavý, kdo umí ránu rozdat i přijmout a bude v před-brankovém prostoru, pro svůj tým, platný. Věřím, že je to i na trenérovi a správném nastavení hráče, taktiky a hry týmu, vedení v tréninku a spoluhráčích, nicméně k tomu se základy musí získávat už v útlém věku.
Tolik tedy další zamyšlení nad tím, co je také v českém hokeji aktuálně špatně. Čeká nás ještě mnoho let tvrdé práce, abychom se celkově zlepšili a kvalita střelby, chtíč a správný výběr místa před brankou jsou k tomu určitě velmi důležitým prostředkem. Mějte s krásně a zůstaňte zdraví.
