Neznám hokejistu, který by aspoň jednou za život nezažil situaci, kdy mu to na ledě prostě „nelepí”. Kotouče odskakují, vy se snažíte sebevíc a namísto radosti ze hry, kterou milujete, přicházejí pocity zklamání nebo dokonce zranění. Vaše hokejové štěstíčko si vzalo dovolenou a vy máte pocit, že horší už to snad ani být nemůže. Jak z toho ven?
První zranění
Možná jste dítětem štěstěny a celým životem ladně prosportujete bez závažnějšího zranění. Můj případ tohle nebyl. Kosmetických úrazů mám za sebou desítky, ale ten první vážný z hlavy nikdy nevymažu. Hrál jsem zrovna v ottawském drese proti Bostonu, když se mi spoluhráč postavil do cesty (tímto zdravím Patrice Bergerona z Boston Bruins). Jenže namísto toho, aby mě atakoval ramenem na rameno, sehnul se a přišla kolize. Na poslední chvíli jsem ho sice viděl, ale jel jsem zrovna na jedné noze, navíc hodně rychle a už jsem prostě nestihl nic udělat. Noha se mi v koleni propnula tam a zase zpátky, přeletěl jsem přes něj a už v letu jsem věděl, že tohle bude hodně zlé. Vždycky jsem si o sobě myslel (a myslím si to doteď), že nejsem žádná padavka a vydržím toho hodně. Tehdy jsem ležel na ledě, řval jako tur a nebyl k zastavení.
Podobnou situaci jsem pak zažil ještě dvakrát. Jednou opět v zámoří a jednou v Liberci, když mě nějaký protivník dohrál u mantinelu a noha bohužel nevydržela. Osudovým se mi stal i fotbal, který hraju hrozně rád… teda hrával jsem :-). Vždycky mě bavila pozice defenzivního záložníka, ale při mých tehdejších sto kilech to asi nebyl nejlepší nápad… dvakrát jsem si při hře zranil koleno, odnesly to kolenní vazy, a proto od té doby fotbalu fandím už jen od televize.
Honem rychle zpátky na led
Co se týká rekonvalescence po operacích, po dvou měsících jsem byl vždycky zpátky v plném tréninku a po čtyřech měsících jsem si troufl na utkání. Byl jsem úplný blázen, hra mi strašně moc chyběla a nic mě před návratem na led nemohlo zastavit. Nebylo to o penězích, jak by si někdo mohl myslet. V NHL jsme každý měsíc platili hráčské asociaci NHLPA určitý obnos, který pokrýval kompletní zdravotní pojištění. K tomu jsem si navíc sám ze svého platil připojištění úrazu pro případ, že by mě nějaké zranění nebo nehoda vyřadila ze hry na delší dobu. Prostě jsem si neuměl představit, že budu mimo hokej delší, než absolutně nezbytnou dobu. Většina hráčů se po úrazech kolenních vazů nebo podobných zranění vracela tak po půl roce. Když nad tím zpětně přemýšlím, kdybych dal pooperační léčbě třeba víc času, kdybych nebyl tak netrpělivý, možná by mi ty vazy nemuseli operovat pětkrát… kdo ví, po bitvě každý generál.
Z bláta do louže
Po prvním velkém úrazu kolene jsem se na led vracel s pevnou ortézou šitou na míru. Dohrál jsem s ní sezónu a když jsem si na ni konečně zvyknul, zranil jsem si druhé koleno. Poslední sezóny kariéry jsem dohrál na dvou ortézách a místy jsem si připadal jako RoboCop. Můj hokej byl vždy fyzicky velmi náročný a důrazný. Ortézy mi dodávaly pocit sebevědomí – pocit, že můžu zase hrát naplno, že se nemusím bát dalšího zranění. Kolem pětatřicítky jsem navíc začal cítit záda, a tak jsem se před zápasem nechával natřít hřejivou mastí Emspoma, která obsahuje kapsaicin z chilli papriček. Celé tělo jsem měl během zápasu jako v ohni, ale právě ten pocit kontrastu – ledu a ohně, se mi líbil a pomáhal mi zapomenout na jiné bolesti spojené s únavou.
Když ti to nelepí
Hokej není výjimkou, stagnace potká dřív nebo později každého sportovce. Kolikrát jsem cítil, že se mi rodinný život promítá do hokeje… třeb, když jsem na Vánoce 2006 přišel o maminku, věděl jsem a cítil, že si musím vzít na pár týdnů volno. Dodnes jsem svému tehdejšímu trenérovi Arnu del Curtovi ze Švýcarska vděčný, že se k tomu postavil tak „lidsky”. Nic nenamítal a poskytl mi tolik času, kolik jsem potřeboval na to, abych se s nelehkou životní situací vyrovnal.
V živé paměti mám i sezónu 2005/2006 v Ottawě. Dostali jsme nového trenéra, který mě jako hráče neznal. Byl jsem zvyklý hrávat a mít větší prostor na ledě, ale on mě zaškatulkoval do čtvrtého útoku s minimem času a prostoru na ledě. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem ho přesvědčit o tom, že si zasloužím víc šancí a jeho větší důvěru. Tehdy jsem to vnímal jako obrovskou křivdu a rozhodl jsem se, že odejdu někam, kde se budu moct realizovat a hokej mě zase bude naplňovat. Nechtěl mě ale pustit manažer klubu John Muckler, který mě do Ottawy přivedl z Buffala, a tak jsem sezónu musel dohrát v Ottawě, i když to bylo psychicky obrovsky náročné.
A stejně jako všichni spoluhráči jsem i já zažil období, kdy jsem nedokázal trefit branku. Jednou dokonce 25 zápasů v řadě, to bylo něco strašného! Tehdy jsem si říkal, že jediná šance na gól je ta, že mě tím kotoučem někdo trefí a on se ode mě do branky odrazí 🙂
Nesnaž se být někým, kým nejsi
Jako trenér jsem tady na ty výkonnostní problémy velmi citlivý a rychle poznám, když je něco špatně. Někdo se zabejčí, má tendenci být neustále v opozici, naštvaný na celý svět. Jiný hráč se spíš uzavře do sebe a nechce o ničem mluvit. Já jsem tady pro všechny hráče stejně a základem úspěšného řešení problému je vždy diskuze. V první řadě se vždy snažím zjistit, co se stalo. Občas to na klucích vidím… tak moc se snaží a ono to jakoby naschvál nejde. Vždycky jim radím, ať si veškerou práci zjednoduší a zůstanou jen u té role, která je jim herně blízká. Abych byl konkrétní – např. důrazní hráči, kteří hrají hokej nahoru a dolů, snaží se dohrávat hráče a chodí do branky, ze sebe nemůžou dělat hvězdy a snažit se na ledě „míchat”, protože na to prostě nemají, to není jejich styl. Zůstaň u toho, v čem jsi dobrý, nepolevuj, poctivě pracuj a nevymýšlej kraviny, složitá řešení… a ona se ta smůla z pat určitě zanedlouho zase odlepí!
