Někde je větší, jinde menší. Je to ale něco, s čím se musí v kariéře každý hokejista vypořádat. Ve svém dalším článku se budu věnovat konkurenci a rivalitě. Napíšu i názor, jak na vše nahlížím jako trenér.
Dodneška si vybavím dvě jména – Wayne Primeau a Curtis Brown. Jednalo se o kanadské útočníky, kolegy z draftu 1994 a vrstevníky, kteří byli po přechodu do dospělého hokeje v organizaci Buffalo Sabres nejen mými spoluhráči, mými kamarády, ale také velikými konkurenty.
Na místa v útoku prvního týmu Buffala byla veliká tlačenice, kterou jsem dosud jako mladý hráč v kariéře nezažil. Primeaua draftoval tým už v prvním kole, Browna jen o kolo později. Názory trenérů a manažerů v organizaci na naše výkony se první sezonu měnily. Někdy hrál v NHL jeden z nás, jindy to byl další. Taky se stalo, že jsme se všichni tři potkali na farmě v Rochesteru.
Nakonec jsme se ale všichni tři do NHL natrvalo dostali a udělali v ní i velice hezké kariéry. Tehdy nám všem prospěla a pomohla konkurence.
Tehdy jsem ji doopravdy vnímal nejsilněji. Cítil jsem i obavu, zda si místo vůbec vybojuji. Sabres tehdy vedl Ted Nolan, který příliš nepřál Evropanům a Čechům obzvlášť. Jako mladý hráč z juniorky jsem přecházel do dospělého týmu. Začínal jsem se adaptovat na hokej v Severní Americe. Bylo to nejtěžší období v mé kariéře, než jsem si vybojoval místo mezi dospělými v NHL.
Uvědomoval jsem si, že na mě v NHL nečeká místo v první nebo druhé formaci. Musel si vybojovat šanci v nižších útocích. Přes spodní šestku útočníků týmu, vedla má cesta do NHL. Musel jsem být lepší a houževnatější než hráči, kteří tam nastupovali. Musel jsem vůbec nějak zaujmout trenéry a současně ukázat všem hráčům našeho týmu, že si zasloužím být jeho součástí.
A podařilo se!
Konkurence může být zdravá. Nadřízení vnímají vaši hráčskou vůli urvat si místo v sestavě. Tlak na výkon může hráče posouvat. Na druhou stranu může konkurence přinést i negativní efekt. Může být pro některé hráče až moc psychicky náročné, když necítí podporu, kterou potřebují. Vaši hru může zase ovlivnit vědomí, že nesmíte při zápase udělat třeba jen jedinou chybu, která vás může vyřadit ze sestavy.
Organizace v NHL často sledují a hrají si i s mentální stránkou hráčů, jak jsou schopni zvládat těžkosti nezdaru nebo chvíle, kdy nepatří mezi vyvolené v aktuální sestavě. Pozorují také vaše návyky, řeč těla nebo i tréninkovou morálku. I to hraje roli, jestli se nastálo uchytíte v NHL.
I mně se stalo, že jsem vypadl ze sestavy. Měl jsem ale nastavení, že jsem to bral jako ponaučení. Zdravě jsem se naštval sám na sebe, abych se zlepšil a víc pracoval. Vnímal jsem to jako známku, že mi ve hře něco schází a že musím přidat. Pokoušel jsem se zlepšit výkon a soustředil se, abych si vybojoval místo zpět, rval se o něj.
V kabině se stává, že konkurence přeroste až v nezdravou rivalitu. Hráči se perou o místo a třeba si ani nepadnou do oka. Může to nést následky v rozpoložení celého týmu i jeho mentálním nastavení. Podobné chvíle jsem zažil i jako hráč. Věřím tomu, že někteří mí spoluhráči hůř nesli, když jsem jim například uzmul jejich místo v sestavě. I to se ale v hokeji běžně děje.
Teď na konkurenci a rivalitu nahlížím jako trenér. Kabina je živý organismus. Je to kolikrát velikánská alchymie, kterou musíme jako trenéři namíchat a dennodenně s ní pracovat. V týmu musí vládnout konkurence, která ale nesmí přerůst v nenávist. Zdravá kabina se vypořádá se spoustou nástrah sama. Někdy je ale potřeba zásah a výpomoc trenérů nebo i vedení, které tým nasměruje k vyřešení situace pro dobro celé organizace.
Jako trenér také vnímáte, že každý hráč je úplně jiný a různě přistupuje ke konkurenci, tlaku nebo životním a hokejovým situacím. Někdo je splachovací typ, další hráč si negativa bere až moc osobně. Dobrý trenér by to měl rozpoznat a přesvědčit hráče, ať jsou vždy připravení a zodpovědní za svůj výkon, což se přetaví v dobré výsledky celého týmu.
Hráče vnímám jako diamanty, které neustále obrušujete, aby se s z každého stal třpytivý poklad, který je ve své roli a v rámci svých možností, ten nejlepší. O tom je trenérství.
Na závěr ještě doplním, že slova jako konkurence a konkurenceschopnost se zmiňují jako velký nedostatek českého hokeje. Troufnu si říct, že se konkurence v dospělém hokeji zlepšila. Hráči do daného věku ale musí dozrát a v mládežnickém hokeji mi konkurence stále chybí. Neustále se řeší úroveň mládežnických soutěží, jejich systém, neustálé změny, přestupy hráčů nebo jejich vývoj. V podstatě od kategorie do 16 let vidíme nedostatky, potřebovali bychom i větší členskou základu a více s mladými pracovat po silové a kondiční stránce, aby se hráči snadněji adaptovali na dospělý hokej.
Někdo dospívá později, ale konkurence je důležitá už v mladém věku.
