Máme za sebou další světový šampionát dvacítek. Už po „našem“ MS v Ostravě jsem hovořil o tom, jak a kde jednoznačně zaostáváme a nedržíme krok s těmi nejlepšími. Pro srovnání tak odkážu na můj rok starý článek Poslední mistrovství dvacítek ukázalo, co nám dlouho chybí který je i po roce aktuální a turnaj to jenom potvrdil, byť to kluci měli ve skupině těžké a potkávali se světovými top týmy.
V základní skupině se nám tedy kromě povinné výhry nad Rakouskem povedlo ještě uhrát vítězství nad Ruskem. Těžko říci, proč se nám proti tomuto soupeři občas podaří uhrát výsledek, ale nejspíš je to dáno jednak historií a jednak taktikou. Rusové jsou v počátcích turnajů obecně založení velmi individuálně a mívají problém se situacemi, kdy hrají do plných a jejich soupeř úporně brání. Nám tato taktika dokonale vyšla, hrálo nám do karet i to, že jsme dokázali vstřelit první gól a soupeř byl poté hodně nalomený.
Půl zápasu a pak už nic
Nicméně to, co funguje proti jednomu týmu, nemusí fungovat proti dalším. Zápasy proti USA a Švédsku jsem pozorně sledoval a oba jsme odehráli velmi podobně. S jasnými favority jsme to vydrželi přesně půl zápasu. V obou duelech jsme hráli opravdu ultra-defenzivně, s maximální obětavostí ve vlastním obranném pásmu a soupeři polovinu utkání i přes vytvořené šance a více ze hry, marně hledali cestu, jak se dostat k vedoucí brance.
To ale může vydržet jen nějaký čas. Postupně ubývají síly, z čehož zákonitě pramení fauly a šance pro soupeře. Po dosažení klíčového rozdílového gólu mu navíc obrovsky naroste sebevědomí, zatímco naše hra se pomalinku rozpadá. Například v utkání proti Švédsku jsme se ve druhé polovině hry prakticky nebyli schopni udržet na puku a ukazovalo se, jak velký rozdíl mezi oběma celky aktuálně panuje. Nebýt brankáře, klidně bychom v tomto utkání mohli prohrát i mnohem vyšším, dvojciferným výsledkem.
V zápase proti Kanadě jsme sice měli více střel na branku, ale do pořádných šancí se prakticky nedostávali. Ono také dostat se do opravdové gólovky, vyžaduje velkou porci umu a odvahy. Musíte mít skvělé bruslení, být silní na kotouči, ustát osobní souboj. Teprve pak máte vůbec šanci, že se do nějaké nadějné příležitosti vůbec dostanete. Navíc z ní pak ještě musíte vytěžit maximum. Spojit všech pět výše jmenovaných prvků do jednoho je opravdový kumšt a my v tuto chvíli nejsme natolik dobře vybavení a sebevědomí, aby se nám to povedlo. Když už se do nějaké lepší příležitosti dostaneme, trefujeme brankáře do znaku na hrudi nebo do betonů.
V některých situacích by to chtělo hru zjednodušit. Musíte k tomu ale dobře bruslit, mít určitou dávku osobní odvahy, sebevědomí a statečnosti. Ale to nám zatím chybí. Často se o tom jen mluví, ale u samotných hráčů nadále nepěstuje. Není tam takový ten chtíč, zarputilost bojovat o každý kotouč. Přitom na hráčích ostatních týmů to vidět je. Hrozně chtějí, jsou sebevědomí, bojují a usilují o výhru. To my zatím nemáme.
Sestřih utkání z MS v Edmontonu proti Rusku
Špatně nastavené soutěže
Klíčovou kategorií je z mého pohledu ta mezi 16. a 19. rokem hráče. V ní nám ale absolutně nenahrávají rozdělené soutěže. Konkurence je slabá, hráči nemají k dispozici dostatek kvalitních zápasů, které by je posouvali dále. Nastavený systém je pro ty talentovanější nastavený špatně, takže logicky volí volbu odchodu jinam, kde doufají, že v kvalitních soutěžích mohou hokejově růst. V minulosti jsme rozdílových hráčů měli hodně, vycházeli z našich soutěží, ale v tuto chvíli se dá říci, že sbíráme pouze zlomek hráčů, kteří do této kategorie patří. Těžko lze budovat v každém hráči nadšení k tomu, aby se chtěl neustále zlepšovat, když tady nemá kvalitní zápasy, které by ho posouvaly dále. Cestu vidím v redukovaných soutěžích a osobně si přeji, aby to všechny naše kluby vnímaly podobně.
Hodně se mluví o tom, že hráči naší dvacítky v extralize nedostávají prostor nebo tam jen paběrkují. Ale pokud na to daný hráč ještě nemá dostatečnou kvalitu, je pro něj kontraproduktivní, aby hrál a trápil se někde ve čtvrté formaci. Větší prostor v extraligových zápasech si tito hokejisté musí vydobýt v Chance lize, která je pro ně stavěná. Aby hráč chtěl být lepší a mohl třeba v budoucnu zabojovat o NHL, musí tomu jít naproti.
Na těchto dvacítkách jsme měli v kádru Jana Myšáka, jako kapitána našeho týmu. To je bezesporu hokejista s velkým potenciálem, který ale v Litvínově do MS nastupoval na cca 14 minut. Nehrál přesilové hry, hrával v týmu na pozici centra, celkově měl v Litvínově zatím spíše ne klíčovou roli. Přijede se pak najednou na MS a od něj se očekává, že bude mít roli ze všech nejdůležitější, klíčovou, vůdčí. Možná, kdyby pravidelně nastupoval v Chance lize, dostával by na ledě prostor okolo dvaceti minut, více by si zvykl na větší roli a přeneslo by se to na něj pozitivněji, dával by branky, více se soustředil na útočení a budoval sebevědomí. Možná by mu také více seděla pozice křídla, na které působil během minulého mistrovství světa v Ostravě a na níž ho jako trenér, vidím spíše.
I tak ale Myšák společně s Michalem Teplým rozhodně patřili k tomu lepšímu, co náš tým v Edmontonu na mistrovství světa mohl nabídnout. Oba byli schopni ustát souboj, když byli na ledě, něco se v soupeřově pásmo dělo. Produktivita sice u nich mohla být o větší, ale nepřestali makat a za mě patřili k nejlepším útočníkům v týmu.
Z dalších hráčů bych ještě pozitivně vypíchl Martina Langa. Loni se do kádru pro MS těsně nedostal, ale ukázal, jak se posunul dál nejen hokejově, ale také lidsky. Měl skvělý tah na bránu a byl jedním z lídrů. Svoje si nepochybně odehrál. Z obránců bych pak vyzdvihl výkon Radka Kučeříka a také Davida Jiříčka, který může být i v dalších letech lídr reprezentace U20 a v něm máme aktuálně určitě zajímavý příslib do budoucna.
Na toto téma a mnoho dalšího, jsem minulý týden odpovídal v rozhovoru pro deník iSport, který najdete ZDE:
Nepatřičná kritika
V médiích pak velký rozruch vzbudila také kauza šéftrenéra Filipa Pešána a útočníka dvacítky Michala Teplého. Co mě opravdu zaráží, je hození viny takto veřejně na jednoho hráče. A ještě na jednoho z těch nejlepších, které jsme na MS měli. Problém patrně vznikl na Karjale při turnaji mužského národního týmu, kde koneckonců odehrál Teplý nakonec jen jedno utkání. I trenér dvacítky Karel Mlejnek ho po MSU20 označil za jednoho ze tří nejlepších hráčů. Nic to ale nemění na faktu, že takové vyjádření bylo nad rámec chování a charakteru, které by trenér měl mít v sobě.
Hodně se ohledně dvacítek diskutuje také o projektu Dukla v Litoměřicích. Myšlenka je určitě velmi dobrá, realizace už tolik ne. Přitom teď v covidové situaci byli hráči k mání a mohli zde dostat prostor k ideálnímu rozehrání. Ve výsledku, stihli odehrát tři až pět zápasů, což jim nedalo tolik, jako kdyby tam strávili delší čas, delší dobu poctivě trénovali a připravovali se. Předpoklad, že by odehráli takto spolu velkou část sezony, mohli do zámoří odcestovat sehraní, zvyklí na to, co chtějí hrát a jakou hru chtějí prezentovat. Důležité je také položit si otázku, jakou tito hráči v litoměřickém kádru měli ve výsledku roli. Patřili k lídrům týmu? Mohli si zvyknout na pozici, kterou pak měli zastávat v národním týmu?
Je o mně známo, že já jako trenér hledám pro hráče ty optimální role. Vždy jsem byl u reprezentace strašně zvědav na to, jak mi hráči přijedou připravení z klubů. U někoho to vždycky bylo lepší, u někoho horší, ale bylo potřeba na to správně reagovat. Pokud se vám sejde skupina hráčů, která dobře brání, musíte jí určit spíše defenzivní taktiku. Pokud máte naopak hráče do kombinace nebo hračiček na kotouči v útočném pásmu, zase stavíte taktiku spíše ofenzivněji. Jak nebyli hráči v zámoří, bylo více času je do těch jednotlivých rolí připravit. Obecně, ale teď do Kanady nebo USA nechodí tolik hokejistů co dříve, protože o ně není až takový zájem a stále častěji se nám asi bude stávat, že je budeme hledat v Evropě, a jejich juniorských soutěžích.
Na adresu připravenosti hráčů v klubech už reagoval v médiích také Tomáš Vlasák. Snažíme se u nás zařazovat postupně mladé hráče do sestavy, ale musí na to mít. Pokud si takový hokejista řekne, že se přes náš klub chce dostat do NHL a obětuje tomu maximum, vždy mu tu šanci dám. Mladí si nejprve šance váží, pak to někdy opadá a jejich výkon s tím klesá dolů. Zase se poté musí hledat a postupně drápat nahoru. Každý chce ale zapracovávat do sestavy své odchovance, věřím tomu. V áčku Třince jsme například měli nedávno šest hráčů, kteří vyhráli titul v mém týmu, s juniorkou třineckých Ocelářův roce 2016. Nicméně jen to, že je někdo mladý, ještě aktuálně neznamená vstupenku do extraligy.
Věřme a pracujme tak, abychom si po dalších dvacítkách nemuseli číst stejné řádky. Aby se postupně rodili hráči, kteří opět vrátí Českou republiku zpět na medailové pozice. Cesta to ale bude trnitá a kromě nutných změn bude potřeba i nezměrného úsilí a vůle.