V Ocelářích aktuálně prožíváme skvělé časy. Odměnou za naši tvrdou a poctivou práci bylo stříbro, dva mistrovské tituly a v současnosti i první místo v průběžné tabulce nového ročníku ELH. Přesto byste se možná chtěli dozvědět něco o mých snech či představách. Tady jsou a já vám přeji příjemné čtení.
Česko vychovalo řadu kvalitních trenérů
Pochopitelně jako každý hokejista nebo hokejový trenér mám i já své sny. Tím mým hlavním je zúčastnit se olympijského turnaje v roli trenéra. Motivace je o to větší, že mě to minulo i jako hráče samotného. Dalším dílčím cílem je pro mě coby trenéra i možnost vyzkoušet si nějakou kvalitní zahraniční soutěž. Kterou? To bych zvažoval podle nabídek, jaké by přišly. Každopádně cesta do zámoří je hodně složitá a řekl bych, že určitě těžší pro trenéry než pro samotné hráče. Do budoucna by mě však jakákoliv podobná nabídka hodně těšila, ale aktuálně mám stále skvělou práci u nás v Třinci.
Česká republika vychovala na hokejovém poli nejenom spoustu špičkových hráčů, ale také celou řadu velmi kvalitních trenérů. Byli i tací, kteří se dokázali se svými týmy prosadit i v zahraničních ligách. Za všechny bych jmenoval pány Miloše Říhu a Vladimíra Vůjtka, kteří patří mezi obrovské persony českého hokeje. Hrozně rád bych se mezi takové trenéry zařadil v budoucnu i já. Obecně bych si proto rád vyzkoušel, jaké to je pracovat v zahraničí a co taková nabídka všechno obnáší.
Jistě o mně víte, že jsem velkým fanouškem NHL. Za mě, jak jsem už mnohokrát řekl, je to jednoznačně nejlepší hokejová soutěž na světě. Navíc cesta do ní, je pro evropské trenéry opravdu trnitá. Na druhou stranu je to věc, která mě láká. V dnešní době existují různé stáže pořádané jednotlivými organizacemi, na kterých můžete jako trenér hodně získat a velmi obohatit své dosavadní vědomosti a umění.
Mám stále v zámoří spoustu kamarádů a bývalých spoluhráčů, kteří pracují pro organizace NHL týmů v různých rolích, nebo trénují sami v kvalitních zámořských soutěžích. Jak juniorských, tak i dospělých. Udržuji s nimi přátelské vztahy a pokud by se možnost zúčastnit se takové stáže opět naskytla jako v minulých letech a zároveň mi to nekolidovalo s mým osobním nebo pracovním programem, moc rád bych ji opět využil. Pochopitelně do toho všeho vstupuje také má rodina, se kterou se snažím ve svém volnu být co nejvíce, jejich názor a podpora je pro mě stěžejní.
Věřím, že reprezentace je snem každého trenéra
Jedním z trenérských vrcholů je pochopitelně možnost trénovat národní tým. Osobně se ale teď soustředím teď především na práci, kterou mám před sebou a mohu se v ní realizovat a posouvat. V minulosti jsem už u reprezentačních mládežnických výběrů byl, vyzkoušel si atmosféru MS U18 a U20 a musím říci, že to můj trenérský život velmi obohatilo. Pokud by někdy v budoucnu další nabídka ze svazu přišla, určitě bych ji zvažoval, ale teď se soustředím výhradně na své spojení s organizací Ocelářů. Každopádně, vést jakoukoliv reprezentaci je určitě snem každého trenéra.
Hokejovým trenérem jsem od roku 2014, nějakých 7let. Zkrátka a dobře hokej miluji a chtěl jsem u něj nějakou formou i dále zůstat. K trénování jsem si hledal cestu, snažil jsem se zjistit, jestli to bude něco, co bych rád dělal. Poznával jsem díky tomu hokej i z té druhé strany. Stále mi v srdci hoří plamen lásky k hokeji a já pevně věřím, že nevyhasne. Vše začalo tak, že jsem si během své poslední sezony jako aktivní hráč, podal přihlášku a byl přijat, na studium trenérské licence B. Možná se to zlomilo právě tady. Už coby hráč na sklonku kariéry jsem měl nutkání si trenérskou činnost vyzkoušet a případně se jí dále věnovat. Nabralo to však velmi rychlý spád, já začal následně studovat na FTVS i trenérskou licenci A, posunul se zase o kus dále, za což jsem hodně rád. Důležité však je, že mám pořád ještě chuť na sobě pracovat a posouvat se dál. To si myslím, že je v naší profesi velmi důležité.
S týmem vždy žiji celých šedesát minut
Pochopitelně ale i v trenérském životě jsou někdy momenty, kdy se nedaří výsledkově, nelíbí se předváděná hra vašeho týmu. Je to vlastně o tom se přes to nějakým způsobem dostat. Nikdy jsem ale u sebe nezažil tzv. „empty tank“, že bych už nemohl dál. Pořád jsem se cítil, že mám energii s tím pohnout a když jsem ji třeba někdy neměl dostatek, snažil jsem si dobít „baterky“ doma s rodinou, přáteli a blízkými. Musíte v sobě zkrátka uchovávat víru, že když pracujete a připravujete se poctivě, tak se to jednou zlomí a vy tomu musíte jít naproti. Musíte si neustále uvědomovat, že ta vaše práce má smysl. Ono je to ostatně hodně podobné jako u hráčů samotných. Musíte věřit a udělat vždy maximum proto, abyste byli úspěšní.
Zápasy se vyvíjejí různě. Ať už v nich vedete nebo prohráváte, i já mám během nich odlišné pocity. Už jako hráč jsem i za rozhodnutých stavů šel do osobních soubojů se 100 % nasazením a naplno, protihráči na mě, ať už česky nebo anglicky kolikrát pokřikovali, proč tak blbnu 🙂 Je to ale prostě má povaha. Já hrál naplno celý zápas, hraje se na šedesát minut a rozuzlení přichází až potom.
Samozřejmě jsou i zápasy, které jsou z hlediska průběhu velmi vyrovnané. Často jsou to i důležité zápasy během play-off, kde třeba v prodloužení stačí jeden gól k tomu, aby se série nasměrovala úplně jinam, třeba i ve váš neprospěch. Samozřejmě takové duely mě nenechávají chladným, s týmem žiji po celou dobu, moc by mě mrzelo, kdybychom třeba dostali nějaký gól. Ale řekl bych, že zůstávám zároveň pořád zdravě nervózní, nějaké černé scénáře si nemaluji.
A kdy jsem v zápase nervózní nejvíce a kdy naopak nejméně? Nejvíce určitě v době, kdy je zápas vyrovnaný, my třeba vedeme o jednu branku, ale je to pořád o jedné chybičce, která zase může utkání přetočit. Nejméně zase v situacích, kdy se skóre vyvíjí v náš prospěch, zvyšujeme náskok a především, když cítím, že soupeř to dnes s námi bude mít těžké, protože naše hra je výborná. To se uvnitř cítím o poznání klidněji.
Zmiňoval jsem, jak důležitá je role rodiny. Tu pochopitelně stavím na první místo a když jsem s ní, snažím se od hokeje co nejvíce odprostit. V životě jsou situace a stavy, na kterých vám neskutečně záleží a tak se snažím alespoň ve volných dnech odkládat telefon tak, abych toho klidu na všechny milované, měl co nejvíce.
Samozřejmě jako hokejový trenér rád sleduji ostatní zápasy. Užívám si je, protože se mě přímo netýkají. Během nich si i často říkám, že bych tam třeba do určité situace nasadil jiného hráče nebo zvolil jinou taktiku. Snažím se přitom pracovat s tokem myšlenek, které mě při sledování utkání zrovna napadají. Ale myslím, že tohle je hodně podobné u většiny trenérů, kteří hokej milují jako já.
Tolik tedy můj další blog a už zanedlouho očekávejte další 🙂 Těším se až se opět potkáme na některém z našich dalších domácích zápasů a že nám i nadále budete zachovávat přízeň. Děkujeme!
