Mnozí z vás si třeba kladou otázku, jak vypadá můj zápasový den v roli trenéra. Jak dlouho trvá příprava, jaký máme režim či povinnosti? To vše se dozvíte v novém článku.
Můj režim je během zápasového i tréninkového dne v některých ohledech velmi podobný. Vstávám kolem šesté hodiny ranní a po základní hygieně a snídani, cestuji do Třince na zimní stadion. Do práce to mám vozem ze svého bydliště zhruba 40 minut a v autě mám často prostor na to, se trochu také odreagovat. Poslouchám písničky, často si v autě také hodně rád zpívám 😊. Dělám si to hodně na pohodu a snažím se navnadit na nový den.
Příprava na extraligový zápas zahrnuje poměrně velké množství mravenčí práce. Bedlivě sledujeme soupeře, máme připravena videa z jeho utkání, z nichž chystáme výběr na poradu. Během ní, se zhruba v rámci deseti až patnácti minut snažíme hráčům ukázat nejdůležitější taktické věci, jeho analytickou strukturu, případně na koho se mají zaměřit a co od něj očekávat. Je tam samozřejmě i taktická příprava naší hry na daný zápas, také rozbor klíčových hráčů a ve výsledku je to vlastně práce na několik dnů. Když je pak koloběh utkání rychlý jako teď zkraje sezóny, je pro nás té práce poměrně dost.
Mnoho z vás určitě zajímá, kdy se hráči ode mě a celého realizačního týmu dozvědí sestavu na příští zápas. Už jako hráč jsem měl rád, když mi byla oznámena nominace den před utkáním a totéž aplikuji i coby trenér. Všichni hráči si pak na základě toho mohou udělat svůj režim. Jsou si vědomi toho, že před zápasem při náročném plánu soutěže, je třeba dobře a zdravě jíst, odpočívat a že nějaká velká regenerace také není úplně ideální, že je lepší si ji dopřát až po něm. Takto jsem to měl nastaveno já osobně a vyzkoušel jsem si i ten opačný případ. Vím proto, že to tehdy nebylo úplně optimální. Samozřejmě to pak ovlivňuje i stravovací návyky hráčů, kteří se pochopitelně před utkáním musí trochu více hlídat.
Komfort máme stejný i na „tripech“
U nás trenérů se příprava na domácí a venkovní zápasy příliš neliší. Když jezdíme na několikadenní venkovní zápasové výjezdy, snažíme se, aby hráči měli veškerý komfort i nadále a mohli se plně koncentrovat na svůj výkon. U nás coby realizačního týmu je pak ten režim prakticky úplně stejný. Pracujeme během dlouhých cest na provizorních stolcích, které máme přímo v autobusech a jedeme prakticky na plné pecky neustále. Snažíme se zjišťovat informace o soupeři, pracujeme s videem a zkoumáme další parametry a detaily, které by nám měly pomoci k dosažení úspěšného výsledku v utkáních, která nás čekají.
Po příjezdu na zápas (ať už domácí nebo venkovní) těsně před utkáním, následuje rozbruslení. Na to se já osobně k ledu dívat nechodím, snažím se soustředit na vlastní roli, promítám si formu a rozpoložení svých hráčů a snažím se odpočinout si před náročným výdejem energie, který mě během zápasu samotného určitě bude čekat. Na rozbruslení se chodí dívat mí kolegové a díky nim vím, jak který hráč vypadal při rozbruslení, co mu třeba šlo nebo co nešlo. Probíhá tedy vzájemná komunikace mezi námi trenéry, diskutujeme o tom, jaké měli jednotliví hráči návyky a formu, samozřejmě přijde komunikace i směrem k soupeři, jak vypadal během rozbruslení, co jeho klíčoví hráči a jak se jim vedlo.
Posledních deset minut před zápasem se odehrává podle toho, co tým v danou chvíli potřebuje, co je třeba hráčům ještě říci. Jestli je nutné je ještě více vyburcovat, nebo k nim být naopak trochu „pohodovější“. Záleží samozřejmě přitom i na síle a kvalitě soupeře, na aktuálním rozpoložení týmu, na náročném programu minulých dnů, na důležitosti utkání v průběhu sezony (play-off) apod. Těch věcí vstupuje do našeho závěrečného projevu před zápasem několik a společně s trenéry se snažíme tu řeč formulovat tak, aby to našemu týmu co nejvíce pomohlo.
Během utkání samotného se pochopitelně více soustředím na naši hru. Prožívám to velmi intenzivně, protože jsem sám jako hráč zažil, když trenér utkáním žije a kluci na to konto cítí podporu. Ne vždycky to pochopitelně vyjde, ale hráči to mají rádi, tomu věřím. Jsme jeden tým, jsme na stejné lodi já i oni, není tady žádné dělení na trenéra a zbytek týmu. Prožívám jejich emoční výlevy ať už negativní nebo pozitivní. Musí ale být vždy plně v zápase a bojovat na maximum, hrát nadoraz.
Z hlediska koučování se snažím být trochu opatrnější. Je to jak kdy. Mluvíme samozřejmě o tom, jak to vnímají hráči. Důležité je, zda vyhráváme nebo prohráváme. Je tam i spousta věcí, které jdou spíše směrem toho pasivnějšího koučingu, kdy se spíše snažím rozpoznat ty situace tak, abych jim pomohl co nejvíce. Například, když se tolik nedaří, nechci je dostávat do ještě větší skepse, ale spíše si některé věci nechat pro sebe a sdělit je hráčům až posléze v klidnějším režimu.
Samozřejmě jsou momenty, kdy coby trenér musíte komunikovat s rozhodčím. Já si za sebe vždy přeji a chci, aby pískali férově. Občas to ale ve mně samozřejmě i bouchne. Snažím se s rozhodčími komunikovat i proto, aby slyšeli i můj názor jakožto trenéra. Chci však před nimi držet nervy na uzdě, protože jsou to také jen lidé, kteří dělají chyby stejně jako chyby dělám já i všichni ostatní. I oni se pochopitelně těch chyb snaží udělat co nejméně a já bych neměl mít důvod, tomu nevěřit.
Za hráči samozřejmě chodíme i o přestávkách mezi jednotlivými třetinami. Nejprve je ale necháváme vydechnout a nechat si sdělit názory na jednotlivé situaci sami mezi sebou. My pak za nimi přicházíme až zhruba šest až sedm minut před koncem patnácti minutové přestávky. Během zhruba tří až čtyř minut jim pak sdělíme důležité údaje ke hře, hráčům přímo ukážeme formou krátkého sestřihu herní situace, které zlepšit a na co si je potřeba dát pozor. Hráče opět necháváme zhruba dvě až tři minuty před začátkem další třetiny, aby se opět nachystali na led. My pak ještě přijdeme na takovéto poslední nahecování a zbytek už je zase na hráčích.
Ve své kariéře jsem pochopitelně potkával různé typy trenérů. Kliďasem byl třeba Jacques Martin, kterého jsem zažil jako hlavního trenéra v Ottawě. Je to velká persona kanadského hokeje a působil na nás hráče jako táta. Měl rozvahu, věděl co kdy říct, neplýtval slovy. Přirovnal bych ho trochu k Vladimíru Vůjtkovi staršímu. Bouřlivákem byl nepochybně také John Tortorella, který mě vedl na farmě Sabres – v Rochesteru Americans. Tehdy mi bylo dvacet a byl to pro mě silný zážitek, velká škola. John byl pes, byl hodně náročný, ale na druhou stranu také nesmírně férový. Později ho podobné vlastnosti provázely ve všech týmech v nichž působil. Dnes myslím pracuje jako spolu-komentátor a hokejový analytik v kanadsko/americké stanici ESPN.
A jaký jsem já? To je spíše otázka na kluky, jak mě vnímají. Já jsem si vždycky snažil z každého přístupu, z každého trenéra vzít ke své práci jen to dobré. Rád vzpomínám, jak se dokázali zachovat v určitých situacích, vzpomínám přitom i na reakce svoje, mých spoluhráčů nebo trenérů. Vždy jsem nějak reagoval na jejich projevy, ať už byly negativní, pozitivní nebo srdcervoucí. Každý z trenérů ve mně zanechal nějakou stopu a s tím já se teď snažím pracovat.
Hodnocení zápasu je dalším našim rituálem
Pár minut po skončení domácího či venkovního utkání přicházíme za hráči do kabiny a sdělujeme jim ty nejbližší poznatky ke hře, k soupeři a k tomu, jak ten zápas vypadal v našich očích. Snažíme se ten zápas vždy krátce zhodnotit. Není utkání, které by hned pár minut po skončení nebylo zhodnoceno ať už mnou společně s asistenty nebo pouze mnou.
Na závěr nás ještě pak čeká tisková konference. Účast na ní si domluvíme s asistentem podle toho, kdo se jak cítí. Často odtušíme, jaké by mohly přijít dotazy a podle toho se rozhodujeme, aby nedošlo k nějakému faux pas. Pomáhá nám v tom určitě i naše tisková mluvčí, která už má drobné informace o tom, kam by se třeba dotazy po utkání kromě našeho výkonu, mohly ubírat. Já se tiskovkám nevyhýbám, ale je to u nás opravdu o pocitech a aktuálním rozpoložení, zda tam půjdu já nebo jeden z asistentů.
A jak se mi po zápase spí? No, v tomto ohledu to mám s hráči hodně podobné. Většinou se dostanu do postele až někdy nad ránem, pak zase vstávám brzy. Usíná se mi lépe s pocitem, když vím, že můj tým pracoval na maximum a za odměnu zvítězil. Ráno ale zase vím, že sundám bačkory, obléknu si „montérky“ a jdeme zase “fárat“, abychom se zase o kus zlepšili.
Tolik tedy můj zápasový den z pozice trenéra. Moc vám děkuji za přízeň a brzy se s vámi opět těším na některém z našich dalších zápasů nebo přímo tady na mých stránkách.
