Proč propadají profesionální sportovci po ukončení kariéry depresím, úzkostem nebo gamblingu? Proč je důležité mít v týmu kromě kondičního trenéra i mentálního kouče? O tom všem v dnešním příspěvku s MUDr. Dušanem Randákem.
MUDr. Dušan Randák je psychiatr, psychoterapeut, supervizor, kouč a amatérský sportovec. Sám se dříve věnoval hokeji, uběhl i několik maratonů a dnes mimo jiné trénuje florbalovou přípravku. S Václavem Varaďou začal spolupracovat před pár lety. Jak sám říká, všechno začalo jedním večerním telefonátem.
„Venca mi jednoho dne z čista jasna zavolal, znali jsme se už z dřívějška. On byl zrovna čerstvým koučem reprezentační osmnáctky, se kterou ho čekal boj o Memoriál Ivana Hlinky (který mimochodem následně vyhráli). Řekl mi, že po hokejové stránce zná svoje hráče dobře, ale rád by je poznal víc komplexně, a to především po jejich osobnostní stránce, která se může otisknout do jejich výkonu a nastavení. Požádal mě, abych vymyslel způsob nebo nástroj, jak co nejefektivněji rozkrýt osobnost jednotlivého hráče tak, aby byly výsledky aplikovatelné na hokej. Přišlo mi to jako zajímavá výzva a tato spolupráce mě lákala i proto, že jsem sám hokej dřív hrával a mám ho dodnes moc rád.
Po konzultaci s kolegy z branže jsem se rozhodl pro standardní osobnostní dotazník, který se využívá v personalistice s tím, že jeho vyhodnocení bude vztaženo k hokejové problematice a týmu. Skládá se z více než 200 otázek, na základě kterých si dokážu udělat poměrně hodně jasnou představu o motivaci hráče, jeho hnacím motoru, týmovosti, schopnosti empatie, nebo třeba mentálnímu nastavením na zvládnutí fyzické zátěže.
Abych byl konkrétní, trenéři mohou stavět tým třeba na soudržnosti, a potřebují hráče se silným týmovým cítěním a nastavením. V tu chvíli může být osobnostní charakteristika jedním z faktorů pro to, aby byl tento hráč nakonec součástí definitivního výběru, samozřejmě s ohledem na to, že je jeho herní kvalita na potřebné úrovni. Takový hráč je potom schopen se pro tým rozkrájet a maximálně vydat, třeba i v krizových situacích. Je dobré vědět, že týmové hodnoty jsou pro daného hráče prioritou a že je třeba schopen nasazením, nastavením i emocemi a zápalem pro hru strhnout i ostatní k maximálnímu výkonu. U brankáře je naopak třeba velkou výhodou, aby byl emočně stabilní, klidně může být i trochu sólista, ale je fajn, pokud emoce drží pod kontrolou.
Zajímavé bylo kupříkladu to, že mezi mladými hokejisty, které jsem měl možnost testovat, se na juniorské reprezentační úrovni objevovalo velice málo těch, kteří byli osobnostně přirozenými lídry. To může být třeba zajímavou otázkou, čím to je, že česká hokejová škola přirozené lídry neumí vychovat, nebo lépe, objevit a následně vychovat.
V dotazníku hráči v sadě otázek posuzují sami sebe a výsledky s nimi potom osobně probírám. Bylo fajn vědět, že hráči ve valné většině hodně stáli o zpětnou vazbu a byl to i dobrý začátek pro rozhovor, protože ne každý člověk, natož výkonnostně nastavený chlap, je zvyklý se autenticky bavit o sobě a svých pocitech s cizím člověkem, byť odborníkem. A sezení se mnou, to je hlavně o rozhovoru. Mohu v tu chvíli být důvěrník. Hráči se mnou mohou mluvit o všem – o rodině, partnerských vztazích, ambicích nebo třeba tlaku, který v mládí, ale i nyní cítí ze strany nejbližšího okolí včetně rodičů.
Práce s hráči ale může být realizována i formou některých terapeutických technik s využitím relaxace, či autosugesce. Pracovat můžeme na zklidnění, uvolnění a třeba i na usínání po zátěži bez podpory léků. K tomuto lze využít i některé specifické techniky, kterými je třeba autogenní trénink. Zrovna na ten někteří hráči reagovali nevěřícně a naopak někteří jej vzali za svůj a relaxovali s ním velmi rádi.
Psychologická podpora sportovců je nesmírně důležitá v průběhu celé jejich kariéry. Jednak je pro každého člověka (nejen sportovce) dobré vědět, kam směřuje, odkud pramení jeho motivace, jaké jsou jeho silné či slabé stránky. Zároveň je u profesionálních sportovců potřeba, aby chápali to, že jednoho dne jejich kariéra skončí, ale život půjde dál. Aby se nehroutili z představy, že skončí letitá rutina skládající se z tréninku, naplánovaného jídla, zápasu, relaxace…
Během své profesní kariéry jsem se opakovaně setkal u aktivních i bývalých sportovců s depresemi, úzkostmi, vyhořením, prázdnotou, gamblingem i závislostí na alkoholu, či lécích. Celé řadě těchto problémů lze předejít včasnou psychologickou přípravou, mentálním koučinkem, nebo psychoterapií. Základem je prostě o problémech mluvit a nestydět se za to, že se o svých pocitech otevřeně pobavím s odborníkem.”
