Problémy mládežnického hokeje nevyřešíme přes noc

Zpráva, že mé působení u českého reprezentačního týmu do dvaceti let končí, kterou jsem se koncem minulého týdne dozvěděl bez předchozího upozornění jen z médií, mě nepotěšila. Očekával jsem férové jednání z očí do očí tak, jak jsem na to zvyklý třeba od svého vedení v klubu HC Oceláři Třinec, pana Modera, Czudka, nebo Peterka.

Nevěřím, že změna trenéra může okamžitě vyřešit problémy, před kterými český mládežnický hokej stojí, ale tak to ve vrcholovém sportu chodí. Za sebe mohu říct, že jsem pro reprezentaci udělal, co bylo v mých silách a že jsem si tyhle dva roky s mládežnickou reprezentací užil. Soudě také podle vyjádření podpory a poděkování za odvedenou práci od samotných hráčů v uplynulých dvou letech. To je můj motor, který mě nabijí energií do další trenérské práce. Nadále jsem s většinou hráčů v kontaktu a to, že naše společná mise u ČR U20 na MS skončila, pro mě není tak důležité. Stále je beru jako své kluky a jsem jim připraven pomoci v jejich kariéře, aby se zlepšovali a posouvali.

 

 

Se svými kolegy trenéry, jsem pracoval vždy na sto procent. Pro každý turnaj, nebo soustředění jsme stavěli tým, který měl šanci uspět. Jako při všem, co jsem kdy v hokeji dělal a dělám, mohu říct, že jsem do toho dal všechno a věřím, že mám čistý štít.

Samozřejmě, mohli jsme dopadnout líp. Věřil jsem, že máme na medaili. Mohl jsem některé hráče vyjmout, mohl jsem na soupisku i na led dát jiné. Po bitvě je každý generálem. Ale v téhle branži je normální, že se trenér rozhodne podle toho, jak to cítí v daný moment s ohledem na aktuální formu hráče a jeho roli v týmu. Vnímám to jako skvělou zkušenost a nesmírně si vážím šance, že jsem národní tým do dvaceti let mohl trénovat dvě sezóny.

 

Šlo se na krev

Budu se soustředit hlavně na dobré vzpomínky. Porazili jsme finálové Rusko a se silnými Spojenými státy jsme prohráli až v prodloužení. Náš tým hrál na MS na maximum. Byla tam vidět vůle, chuť jít na krev.

Ty špatné vzpomínky, si samozřejmě také nesu dál a poučím se z nich.  Jak by to všechno mělo fungovat lépe, jak by celý realizační tým a jeho okolí mohlo být lépe sladěno. Jinak to nejde a úspěch, pro který v hokeji dělám všechno, se nedostaví.

Na sedmé místo nás umístilo několik faktorů. Třeba zbytečná oslabení. Proti Kanadě jsme měli čtyři vyloučení v první třetině. Ze všech jsme inkasovali a bylo po zápase.  Málo střílíme ze slotu, z prostoru mezi kruhy před brankářem. Odtamtud padá v současném hokeji nejvíc branek, ale přitom tam nejsme moc často vidět. To je pak znát i na brankách – dáváme jich málo.

Hráč má hrát za svou zemi a tým, úspěch dorazí

Chybí nám sebedůvěra na kotouči. Místo toho, abychom si puk ve středním nebo útočném pásmu dotáhli a podrželi, navázali na sebe hráče, tak my to šupneme od sebe, odhodíme ho zbytečným nastřelením a zase o něj musíme bojovat.

Máme nedostatek herní vyspělosti na puku, vědět co s ním ve správný čas hrát a udělat. U našich současných soupeřů a v téhle věkové kategorii je vyspělost v tomhle ohledu daleko větší. Jsou to hotoví, vyzrálí hráči. Jsou zvyklí pracovat ve větší rychlosti a v mezinárodním hokeji je vidět ohromný rozdíl. Tohle se musí řešit primárně v klubech.

Jako trenér po výběru hráčů doufám, že všichni přijedou na akci připraveni. Mám s kolegy v podstatě jen pár dní je stmelit, dát do kupy a připravit je na to, co nás čeká. Ale na ledě už hrají hráči. My tam jsme jen od toho, abychom jim ukázali cestu, která vede k vítězství.

To je moje filozofie. Dát hráčům vizi, důvěru v to, že trenér za nimi stojí a hráči hrají na prvním místě ne pro trenéra, ale pro tým a týmový úspěch.

 

 

Chybí příležitosti pro mladé

Po dvou letech fungování s dvacítkou jsem přesvědčený, že máme před sebou ještě dlouhou cestu. Máme šikovné hráče, ale nedáváme jim dostatek příležitostí v našich soutěžích, a až na vyjímky s nimi v klubech špatně pracujeme a zdokonalujeme jejich dovednosti.

Mladý hráč se dostane do extraligového týmu a jezdí jako bagáž, hraje minimum času na ledě a my pořád čekáme a říkáme si: „To stačí, vždyt‘ už je v extralize.“ To ovšem není zárukou ničeho. Podle toho, v jaké soutěži hraje, se přece nominace nedělá a není to zárukou toho, že bude hráč nominován na MS, jak si možná myslí někteří hráči, jejich agenti a rodiče.

 

 

V ročnících od 16 do 19 let je vidět, že máme velkou mezeru, kterou bez poctivé dřiny, zacelit půjde jen velmi težko.

Je nutné mnoho změnit. Například mít stabilní režim soutěží. Jak to, že juniorka je zase změněná? Proč tam je víc týmů, když máme míň dětí v hokeji?

V téhle době nezdarů, ať už na juniorském poli nebo na poli dospělého hokeje, si myslím, že těch roků bez medaile jsme již měli dost. Každý chce vyhrávat. Kvůli tomu ale musíme víc dřít. Věřím, že talenty a šikovné děti na to máme. Svému nástupci a jeho týmu přeji mnoho štěstí a úspěchy, které si český hokej a jeho fanoušci zaslouží.