Hokej se zrychluje, vyvíjí a mění. Často se ale zapomíná, co to znamená pro samotné hráče. Ve svých dalších dvou letních článcích se zaměřím na psychické a fyzické zdraví hokejistů. Srovnám, jak se peče posunula od mých hráčských let. Pojďme se nejdříve podívat na psychiku.
Když se nyní jako trenér rozhlédnu po kabině, moc se mi líbí, že je na dospělých a zkušenějších klucích vidět, jak si váží hokejové kariéry. Všímám si, jak se připravují, jak pracují v létě i v rozehrané sezoně nebo jak si poctivě hlídají životosprávu.
V tom vidím obrovský pokrok oproti minulosti, kdy kabina byla tak trochu rozdělená. Polovina kluků měla profesionálnější přístup, zatímco ta druhá fungovala v pohodovějším režimu. Hráči často spoléhali na talent, který se ale časem vypařil a najednou jim pomalu ujížděl vlak. V současnosti cítím, že si hráči daleko víc uvědomují, že kariéra není nekonečná. Pokud samozřejmě pomineme nesmrtelného Jaromíra Jágra…😊
Na druhou stranu si kluci spoustu tlaku vytvářejí sami svou ctižádostí a touhou být profíkem.
Při dnešním vývoji hokeje si troufnu říct, že nenajdete hráče, který by alespoň nesnil, že si jednou zkusí NHL. Každý správný hokejista by ve svém nitru měl mít, že ji chce hrát. Měl by to být jeho hnací motor. Samozřejmě je obrovská čest nastoupit za národní tým své země, což jsou ovšem nárazové a turnajové záležitosti. Kouzlo NHL spočívá něčem v jiném. Závisí na talentu, pracovitosti, štěstí, ale i charakteru. Tím se dostáváme k dalšímu bodu mentální stránky.
Hráč se může těžko vypořádávat s tím, že NHL pro něj neotevře brány. Jsou kluci, kteří po juniorské anabázi v zámoří nebo AHL mají problémy s nastavením hlavy do zbytku kariéry. Někdy doopravdy není jednoduché si udržet přesvědčení, že dál můžete být dobrým profesionálem, i když zrovna nebudete válet v NHL. Někdo se na to adaptuje a dovede být úspěšný. Existují ale hráči, jejichž kariéru to ovlivní a postupně „sportovně odcházejí“.
Těžké chvíle ale zažívají i hráči, kteří se prosadí do NHL. Mohou se vyskytnout psychicky náročné chvíle z důvodu, jak se k nim v organizaci chovají.
Pamatuji si, že v týmu Buffalo Sabres jsme měli k dispozici mentálního kouče. Sice nefungoval na denní bázi, ale během sezony za námi jezdil na stadion, jindy se i vypravil s námi na sérii venkovních zápasů. Byl to starší, ale velice příjemný pán. Někdy pozval vytipované jednotlivé hráče dle svých poznatků o týmu a jeho fungování, někdy i menší skupinku hráčů na oběd nebo večeři. Řešil s nimi různé věci, jejich hru, nastavení, ptal se na jejich životní a rodinné pocity, bylo to velice příjemné povídání. Jeho nadhled nám mnohdy pomáhal zvládat nejrůznější trápení a útrapy na cestě profesionálního hráče NHL.
Je to už skoro dvacet let a mentální stránka hraje čím dál významnější roli.
V dnešní době si spolupráci s mentálními kouči řeší hráči po vlastní ose, s čímž jim pomáhají agenti nebo jejich zastupující agentury. Dá se ale natrefit i v uvozovkách na šarlatány, kteří spíš předstírají, že dovedou někomu pomoct. Na klubové úrovni se s odborníky na psychiku, až na výjimky, nespolupracuje. Souvisí to s ekonomickou stránkou i tím, že kvalitních expertů je obecně ve zdravotnictví nedostatek. Pokud je trenér erudovaný, připravený a nápomocný, měl by i on mít představu, jak řešit životní a hokejové problémy, které se týkají sportovních vztahů, adaptace v týmu nebo vhodného nastavení kabiny.
Sport ale přináší i hlubší problémy, jako je třeba gamblerství, závislost na alkoholu či jiných látkách nebo rodinné problémy, které zasahují do hokejové profese. V takovém případě už je nutná odborná pomoc. Trenér by měl být schopný hráče nasměrovat. Spolupracuji již dlouhá léta například s kamarádem a psychiatrem Dušanem Randákem, který momentálně plní funkci psychoterapeuta u baseballového týmu ČR, existují ale i další kvalitní odborníci.
Hokejista – a člověk obecně – by si měl uvědomit, že někdy nemůže vše zvládnout sám. Není ostuda si říct o pomoc a je minimálně dobré a přínosné, si poslechnout názor zvenčí.
