Dva roky před ukončením hráčské kariéry jsem začal přemýšlet, co bude dál, až jednou skončím.
Hokej jsem miloval celý svůj život, takže mě logicky napadlo, že u ledu zůstanu jako trenér. Udělal jsem si v Olomouci trénerskou licenci B, ta obnáší roční studium zakončené zkouškou, a vedle profesionálního hráče jsem se stal navíc asistentem trenéra. Moje předposlední sezóna byla poměrně vydařená – na hráče, kterému bylo skoro 37 let. Pamatuju si, že jsem se po ní v létě rozhodoval, jestli do toho jít ještě jednou. Na jednu stranu jsem to chtěl zkusit, sám jsem byl na sebe zvědavý. Na druhou stranu mě (naštěstí!) celý život provází dostatek sebereflexe, takže jsem objektivně viděl i důvody, proč už se na led jako hráč nevracet.
Když ti hoří tělo
Musel jsem si přiznat, že ze mě chuť hrát už nějakou dobu vyprchávala, byl jsem unavený a především otrávený z toho, že už nejsem tak dobrý jako dřív. Přiznat si něco takového hodně bolí. Hlava a srdce by hrály dál, ale tělo mi jasně říkalo, že si chce oddechnout. Prodělal jsem pět operací křížových vazů na obou kolenech, bolela mě záda a před každým zápasem mě masér natíral hřejivou mastí, která pomáhá tělo zaktivovat. Hořelo mi celé tělo… a v takovém momentu jsem si říkal, že takhle to asi být nemá, že je zkrátka na čase vydat se novou cestou. V mé poslední sezóně jsem jako hrající asistent trenéra odehrál 30 zápasů. O Vánocích jsem se rozhodl, že už se v novém roce na led nevrátím. Zpětně jsem rád, že jsem dokázal skončit. Že jsem si na nic nehrál, přehodil výhybku a rozhodl stát trenérem.
Zpátky do lavic
Co se týká mého trenérského vzdělání, po získání licence B jsem se vrhnul na licenci A. Absolvoval jsem příjmačky a stal jsem se studentem Trenérské školy, která spadá pod Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Studium je dvouleté a zahrnuje předměty jako anatomie, fyziologie nebo psychologie. Závěrečnou práci jsem věnoval analýze juniorského U18 mistrovství světa, kterého jsem se účastnil jako trenér české reprezentace U18.
A přestože mě studium bavilo, ještě mnohem víc mě baví učit se praxí. Vždycky se těším na stáže v zahraničí, protože hmatatelně cítím, jak mě jako trenéra posunují dál. Je to vlastně taková škola životem.
Sebereflexe je dobrá věc
Lidé se mě ptají, jestli mi nechybí život hráče. Přiznám se, že mi během zápasu občas probleskne v hlavě „Proč není před tou brankou?! Kdybych tam byl já, víc bych clonil…“ Obvykle se ale dost rychle proberu, hlavně když vidím, jak kolem mě kluci sviští, jaký mají neskutečný drive a energii. To si pak tak sedím na lavičce a naopak si říkám „Co já bych tam dělal? Vždyť oni jsou jak stroje! Tohle už bych fakt nedal.“ Uvnitř budu vždycky hokejistou. Navenek jsem teď hlavně trenér, jehož posláním je učit mladé a dravé hráče, předávat jim zkušenosti a pomáhat jim plnit si hokejové sny.
Když nikdy nevynecháš rozcvičku
Když jsem hrál, často jsem se díval na trenéra jako na člověka, který dojde na trénink, hodí klíče na stůl a má z půlky hotovo. Nikdy v životě by mě nenapadlo, co všechno musí dnešní trenér dělat, aby udržel kormidlo a loď navíc směroval správným směrem.
Tréninkům s klukama předchází obrovská příprava. Stejně jako jsem dřív přistupoval k hraní hokeje, přistupuji dnes k roli trenéra. Celé hodiny trávím plánováním časových segmentů přípravy, nastavením herního plánu a především sběrem informací. Dívám se na videa ze zápasů, abych věděl, jak hrají jiné týmy, jak hraje i můj vlastní tým. Abych věděl, na čem zapracovat. Před každým zápasem se snažím vymyslet takový herní plán, který bude v boji proti soupeři co nejefektivnější.
Co se týká tréninků, jsou období, kdy jsem spíš kamarádský a cítím, že kluci potřebují psychologickou podporu. Taková období pak střídají ta méně oblíbená, kdy jsem trenér-pes a po hráčích toho chci opravdu hodně. V sobě samotném to mám nastavené pořád stejně. Tak jako jsem byl poctivý dřív a nikdy jsem například nevynechal rozcvičku, ani teď nic neponechávám náhodě.
I trenéři mají své sny
Vždycky jsem vnímal, když se trenér dívá jinam a moc se nezajímá. O to víc se snažím takový nebýt, kluky neustále pozoruju, abych měl přehled. Abych je dokázal co nejlíp připravit. Jsem to já, kdo rozdává noty, ale jak písničku zahrají, to už záleží jen a jen na nich.
V hokeji bych toho chtěl ještě hodně dokázat. Mám konkrétní sny, o kterých se ale zatím neodvažuji mluvit nahlas. Spíš se plně soustředím na to, co se nachází bezprostředně přede mnou. Nikdy jsem se nesnažil jít svým cílům agresivně naproti… osud mě do cíle vždycky nějak dostal. Možná je to tím, že když dělá člověk pro danou věc maximum, úspěch se jednoho dne dostaví. A kdo mě zná… ví, že do hokeje dávám maximum vždy.
