Co se v šatně řeší při hokejových zápasech? Jak v ní vystupuje trenér? Jaké věty by neměly zaznívat v rozehraném utkání? A co se třeba děje po něm? V dalším článku trochu nahlédneme do trenérské práce v situacích, které běžný hokejový fanda nevidí.
Přiznám se, že si proslovy do kabin většinou během utkání dopředu, nechystám. Stačí krátké shrnutí toho, co jsme v dosavadním průběhu zápasu viděli, po krátké trenérské poradě, jdeme do šatny s těmi nejnutnějšími informacemi a předáváme je týmu.
Když do ní přicházíme mezi třetinami, mnohdy to vyplyne naprosto přirozeně. Člověk si také třeba při proslovech všímá, jestli hráči sedí vzpřímeně, nebo jim naopak chyby a vývoj utkání sebraly sebedůvěru, hledí spíš do země.
Trenér by se v takových situacích měl pokusit předat týmu sebedůvěru, vyzdvihnout hlavně věci, které fungují, víru v obrat v zápase a doporučení, jak a v čem je třeba přidat a týmu pomoct. Trenérství je i o umění improvizovat a správně reagovat na to, co se děje nebo přichází.
Samozřejmě se toto vše těžko zobecňuje. Vždy záleží na vývoji zápasu, atmosféře v kabině a konkrétních situacích, které se stanou aktuálně na ledě anebo které dlouhá hokejová sezona týmu v určitých fázích přináší. Určitě ale lze trochu rozdělit, jak se liší trenérovy výstupy před utkáním, v jeho průběhu mezi třetinami nebo po jeho konci, s konečným výsledkem týmové výhry nebo prohry.
Určitě nejklidnější bývají týmové porady před zápasy, při nichž se trenéři snaží předat hráčům co nejvíc informací, jakým stylem chceme hrát jako tým a co lze naopak pravděpodobně v tendencích očekávat od soupeře. Mítinky obsahují i krátké systémové videoukázky nebo určitou adresní promluvu směrem k danému utkání, soupeři, jeho aktuální formě a také třeba klíčovým hráčům.
Vše se děje pět až šest hodin před úvodním buly, následující trenérovy výstupy v kabině už ovlivňuje především to, co se děje na ledě.
Do všeho také samozřejmě zasahují i emoce, závisí na trenérské práci a zkušenosti, co se bude probírat v kabině mezi třetinami. Domnívám se, že už všechny extraligové týmy mají možnost si ve svém zázemí okamžitě na obrazovkách pustit vybrané herní situace z předchozí třetiny na videu a okamžitě, pokud i to situace vyžaduje, ukázat detaily.
Hráči odcházejí z ledu, zatímco trenér si musí s kolegy okamžitě sesumírovat, co se odehrálo v předchozích dvaceti minutách. Vyhodnotí si, co považují za důležité a co se má předat týmu. Musí se rozhodnout, zda a co pustí na videu a s jakým účelem. Například může také upozornit na soupeřovu taktiku nebo krátce a heslovitě oživit vlastní herní principy. Video ale nemusí být v provozu vůbec a může se zaměřit na něco zcela jiného, spíše přichází čas na motivační prvky a probuzení týmu po stránce psychické.
Záleží na průběhu třetiny, jak tým funguje, jak je soudržný a jak společně bojuje. Také je dost určující, kolik bylo v třetině zbytečných vyloučení nebo individuálních a taktických chyb. Trenér musí řešit okamžitou nápravu, aby byl jeho tým schopný bojovat o body dále. Už se vše odvíjí od citu trenérů, jestli zdůrazní prvek bojovnosti, soudržnosti nebo se pustí do rozboru útočné nebo obranné hry.
Co se mezi třetinami a po zápase neříká
Nejspíš i kolegové trenéři už zažili třetinu, po které si v duchu řekli, že hra jejich týmu vypadala přesně podle představ. V takovém případě ale podle mého názoru v kabině vůbec nefungují fráze typu, že hrajeme perfektně a jedeme takhle dál.
Sám z vlastní hráčské i trenérské zkušenosti vím, že přemíra chvály v daný čas je kontraproduktivní a hráči mají tendence se ve svém výkonu uspokojovat. Mnohdy člověk pozoruje pokles hned v následující třetině. Vnímám, že i když jsem spokojený s hrou, nastavením týmu i průběžným skóre, s chválou to nepřeháním. Soustředím se na konkrétní situace, které vyšly, nebo které nevyšly. A snažíme se i nadále pracovat a udržovat koncentraci. Je důležité udržet tým v nastavení, aby si nadále šel za třemi body.
Pokud se to povede, pocit vítězství je skvělý. A pro trenéra je ohromně naplňující, když vidí radost hráčů, u kterých byla při utkání vidět vášeň, která je přivedla k dobrému výsledku.
Jakmile zazní závěrečná siréna ve vítězném utkání a hráči se dostanou do kabiny, zaslouží si od trenérů poděkování. Žádná taktika nebo rozsáhlý rozbor už trenéři v danou chvíli neřeší. Na to se dostane čas až den další.
Hráči se po utkání sami o sebe starají. Někteří z hráčů se pečlivě věnují regeneraci, drobným zraněním a šrámům v koordinace s naším medical-staff (doktorem a fyzioterapeutem). Někteří jiní zase v utkání neměli až takové vytížení, takže na to reagují a zamíří na chvíli ještě do posilovny. A s kondičním trenérem dotahují potřebné kondiční zatížení. Navíc je zápasový program ve většině sezony velmi náročný, po utkání si hokejisté dají rychlou večeři a cca hodinu po utkání opouštějí stadion.
Může se i stát, že za trenéry dorazí jednotlivec, který požádá, abychom mu vysvětlili některé jeho momenty a herní situace ještě ten večer. Zrovna mu třeba v utkání něco nevyšlo, trápí jej to a je potřeba si oboustranně danou situaci nebo záležitost vyříkat. Trenéři samozřejmě o utkání diskutují mezi sebou, rozebírají ho slovně i na videu, sdělují si vzájemně poznámky a připravují se na další den.
Chvíle, na které se nezapomíná
Musím říct, že si vybavuji téměř každého svého trenéra, jak se choval mezi třetinami, před utkáními, během nich. Mám hlavě, co říkal v kabině, jak po ní pohyboval, jak se při proslovech pohupoval nebo kde přesně stával.
Přiznám se, že já patřím spíše mezi trenéry, kteří po šatně takzvaně „putují“. Zastavím se maximálně, když něco kreslím na tabuli.
Moc dobře vím, že i hráči si z výstupů mých nebo mých kolegů něco určitě odnesou a zapamatují. Někdy se v kabině řeší i nepříjemné situace, ale taky vznikají úsměvné situace. Formuje to jednotlivce, stmeluje to kolektiv. I k tomu dochází a v tom je hokej jedinečný. Nabídne zážitky a situace, na které člověk nezapomene. A nemusí se zrovna odehrát na ledě.
