Je to něco, co se řeší v každém hokejovém klubu. Je lepší hráč a zaměstnanec z domácího prostředí, třeba i bývalý hráč týmu, nebo ten přespolní? Jaké jsou výhody a úskalí? A stane se automaticky z bývalého úspěšného hráče ve stejném prostředí i úspěšný trenér nebo funkcionář? I o tom bych se rád rozepsal v dalším článku.
Když nad tím přemýšlím, nenacházím žádná velká negativa. U hokejisty z „domácího chovu“ vidím pro tým jen plusy. Hraje doma, nebydlí daleko. Cítí extra motivaci, lidé ho často poznávají a vědí, že mu na klubu záleží. Funguje vzájemné sepětí. Často se stane, že potom na stadion nechodí jen do práce, ale proto, že hokej i celý klub miluje, odevzdá se mu.
Samozřejmě také neskutečně záleží na povaze a charakteru osobnosti člověka a tom, kolik je ve finále hokeji ochoten obětovat.
Když přestupuje hráč nebo i trenér do nového a neznámého prostředí, je to z mnoha pohledů náročnější. Člověk se zabydluje, zároveň ale nastávají chvíle, kdy řeší odloučení od rodiny, svých blízkých nebo daných stereotypů, navíc také může hrát roli dojíždění. Také tak, za pochodu poznáváte zvyky a nálady, celkové nastavení regionu vůči klubu, celé zázemí a fungování nové organizace.
Samozřejmě do nové organizace přicházíte s cílem hlavně vítězit, pomáhat hráčům, zlepšovat je k dokonalosti a vyzrálosti, pracovat na vybrušování jejich potenciálu. Nezáleží však jen na tom, co chcete vy. Velikánskou roli ve Vaší adaptaci v novém klubu hrají Vaši spoluhráči nebo spolupracovníci.
Jak Vás přijmou, jak moc si přejí stát se profesionály každým coulem, zda udělají vše pro výhru svého týmu, nechají a chtějí si nechat pomoci stát se těmi nejlepšími ve svém oboru. Mnohdy do toho vstupují ega, jejich zažitá přesvědčení a vy doufáte, že nastane souznění a Vám se podaří z nich vybrousit ty top hráče a top odborníky ve svých profesích.
Jako trenér postupně dospívám k tomu, že kostra týmu nemusí být nutně poskládána jen z domácích hráčů. Pokud se to povede, je to samozřejmě skvělý benefit z pohledu ekonomického i fanouškovského. Již v minulých článcích jsem to částečně popisoval, neskutečně záleží na výběru hráčů a členů realizačního týmu. Citlivá, zodpovědná a uvědomělá rozhodnutí ohledně posílení kádru nebo realizačního týmu hrají velkou roli ve skládání mozaiky úspěšného týmu. Hráči i členové podpůrné jednotky, realizačního týmu, ale mohou být i odjinud, jsem přesvědčen, že i tak mohou jejich i Vaše představy a vloženou důvěru klubu, trenérovi, fanouškům a týmu vrátit – nejdůležitějšími atributy výběru je většinou však hokejová výkonnost, charakterové vlastnosti a nastavení.
Zažil jsem jako hráč i trenér situace, kdy byl daný jedinec platný na ledě, ale svým chováním, povahou a fungováním, nemohl do týmu zapadnout. Postupně si takovými kroky koledujete o průšvih. A pokud je takových hráčů v týmu vícero, musíte soustavně řešit tahy, kterými řešíte „nápravu a zdokonalení“ hráčů, kádru, fanoušků nebo organizace. Nakonec vše může být nabourané a dopadnout zcela naopak, kontraproduktivně.
Zastavím se ještě u jevu, který se děje velice často, ale nejen v českém hokeji. Bývalí hokejisté v daném klubu často plynule přecházejí do realizačních týmů nebo funkcionářských pozic. Dost trenérů, manažerů nebo funkcionářů těží z hráčské kariéry, ale skvělé úspěchy na ledě automaticky nezaručují, že si je přenesou do další své kariéry.
Tvrdím, že trenéři i členové realizačního týmu se musí hokeji oddat stejně jako hráči. Je rozdíl hrát v pohodě a na pohodu, to také říkám svým hráčům. A hodí se to i k fungování dalších lidí v organizaci.
Domnívám se, že nemá spojitost, když že se Vám bude v klubu dařit jako hráči, že Vám to ve stejném klubu půjde i jako členovi realizačního týmu nebo trenérovi. Jako trenér musíte mít například vůdčí schopnosti, hokejový cit, charisma, rovný a férový charakter. Hráči za Vámi musí přirozeně jít. Takové vlastnosti jen tak na cestě nenajdete. To buď v sobě máte, nebo ne, to naučit nejde.
Existuje spousta bývalých hráčů, kteří se snažili uchytit jako trenéři, ale příliš neuspěli. Hráči prokouknou, kdo je jaký trenér. Jen žít z dobré hráčské kariéry v pozici trenéra, nestačí. Jako trenér se musíte neustále posouvat a zlepšovat, makat na sobě. Trenéři musí mít velkou ctižádost a vůli. Myslím, že i tohle je věc, kde český hokej tlačí bota, že nás takových moc není.
A vyřčené věty podle mého názoru neplatí jen pro trenéry. Kolem hokeje se pohybuje spoustu lidí, kteří mu neodevzdávají maximum nebo kteří si to myslí, přitom skutečnost je ale jiná. U takových lidí je důležitá otevřenost, sebereflexe a chuť nechat si poradit. Zatímco hráč cvičí a piluje dovednosti, posouvat se musí i trenér nebo člen realizačního ansámblu. Navštěvuje stáže, semináře, vzdělává se, buduje si sebevědomí, získává zkušenosti, které následně předá hráčům a vloží zpět do vítězné „mašinérie“ chodu týmu.
Nelze si myslet, že když sklízíte medaile, nemusíte na sobě již pracovat. Takhle to nefunguje a fungovat nebude. Minimálně u mě ne.
