Respektovali jsme se, ale na společnou kávu jsme první sezonu jako spoluhráči nechodili. Později jsme k sobě s Martinem Růžičkou ale cestu našli. Dnes je to můj kamarád, bývalý spoluhráč i svěřenec, skvělý útočník, jeden z důležitých členů úžasné třinecké kostry týmu a dynastie. Potěšilo mě, že Martin přijal pozvání na náš pravidelný stream. Báječně jsme si popovídali o hokeji, mentálním nastavení, dlouhověkosti nebo názorech na mladou generaci hráčů. Na Instagramu si celý přenos můžete přehrát znovu, tady nabízím několik zajímavých témat.
Jak jsme si k sobě našli cestu
Jak to vidí Martin: Byli jsme spoluhráči, kteří si budovali vztah. Přišlo mi to přirozené, roli hrají i charaktery. Venca je hodně podobný jako já, má stejné myšlení a oba pro úspěch uděláme maximum. Člověk se nemůže pořád jen chválit, a právě v horších časech poznáte, že se na toho druhého můžete spolehnout.
Jak to vidím já: S Martinem jsme se vždy respektovali a cestu jsme si k sobě postupně nacházeli. Jako spoluhráči jsme zažili dobré časy, ale i období, kdy se nedařilo. Přitáhlo nás to k sobě. Víme, co od sebe můžeme očekávat. Víme, kdo jak bude reagovat. Jsme na sebe oba velmi nároční. I přesto jsme však věděli, že jakmile jsme si natáhli třinecký dres s drakem, rvali jsme se společně za tým a výhru. Přeneslo se to následně i do vztahu hráč a trenér.
Tykání hráčům
Jak to vidím já: Když jsem se stal trenérem, pokračoval jsem s Martinem i ostatními hráči, se kterými jsem nastupoval, v tykání. S dalšími hráči to byl dlouhodobý proces. Výhry, úspěchy, tituly a zvládnuté bitvy nebo poklesy formy, výpadky a osobní nezdary, napomohly tomu, že jsem následně v pravý čas nabídl tykání i některým dalším hráčům. Nebylo to tak, že jsem jako trenér přetrhal vazby, přestal tykat hráčům a hrál si na někoho nebo něco, co vlastně nejsem.
Jak to vidí Martin: To by nedělalo dobrotu. Je to ale zajímavé, Venca se stal trenér a musíte respektovat nový vztah, i když jsme ho měli dál nadstandardní. Kluci za mnou občas přišli a ptali se, jestli něco někde nepůjde změnit, ubrat nebo přidat. S Vencou máme podobné pohledy, něco jsem zavrhl rovnou sám a něco jsem s ním komunikoval. A když od něj zaznělo, že to není dobrý nápad, hned jsem věděl, že návrh neprojde.
Založení a fungování dynastie v Třinci
Jak to vidí Martin: Hlavně musí vládnout pořádek. Začalo to s Vencou a my hráči se snažíme pokračovat v tom, co se nastolilo. Důležitý je dobrý charakter a chtíč dostávat se do extrémních situací v play off. Dělat maximum pro to, aby nebyl úspěšný jednotlivec, ale tým. Je potřeba samozřejmě dodržovat systém, ale v bitvách play off rozhoduje, kdo chce uspět víc.
Jak to vidím já: Martin zná mé oblíbené srovnání. Je rozdíl hrát v pohodě, nebo hrát na pohodu, jít si zahrát, nebo jít vyhrát. Kluci mívají tendence po několika výhrách v řadě sklouznout v tréninku do pohodičky a určité neostrosti. Můžeme o sobě vědět, že vyhrajeme, když do toho dáme maximum. Neznamená to ale, že v tréninku můžeme pracovat na 80 procent. Je to o mentálním nastavení, které jsem do hráčů dennodenně dostával. Když do Třince přišel hráč, který se nedokázal adaptovat nebo neměl správné nastavení i přes šanci, kterou vždy každý dostal, nemohl v kolektivu mých hráčů být.
O nastupující generaci
Jak to vidím já: Každá cesta nevede do NHL, hráči mohou mít skvělou kariéru i v Evropě. Někdo dorůstá a zraje v pozdějším věku. V extralize a jiných špičkových soutěžích nám scházejí mladší hráči, kteří jsou schopni být na špičce bodování nebo dominovat herně. Vzpomínám si, že jsem byl jako trenér dotazován, zda nezařadím do týmu víc mladých hráčů, kteří tím získají zkušenosti. Já si je zkoušel a pozoroval na trénincích, srovnával se zkušenějšími hráči. Je samozřejmé, že ztráceli silově, ale nebyli na tom dobře také kondičně. Krok do dospělého hokeje není za zásluhy, ale za to, že si to odpracujete a přehrajete hráče, kteří už něco mají za sebou.
Jak to vidí Martin: Je to složité. Vyrůstali jsem s Vencou v jiných dobách. Chybí mi u většiny mladých pokora a pracovitost. Spousta kluků si myslí, že to přijde samo a dostanou to zadarmo. Musí ale ukázat, že místo chtějí. Nepřijde mi, že to všichni mají takhle nastavené. U mě platí, že když trénink nevypustím já, nemůžou ho vypustit ani ostatní. Občas jsem při tréninku i někoho sekl. Je potřeba klukům ukázat, že jakmile se poleví, těžko se to nahazuje zpátky.
Martinova dlouhověkost
Jak to vidí Martin: Když tomu přestanu dávat maximum a ucítím to, vykašlu se na to a skončím. Zatím chuť mám. Dávám hokeji, co si zaslouží. Cítím, že mám zážeh a baví mě to. Uvidíme, jak to bude pokračovat. Kolikrát mi vážnější zranění ubere velkou část sezony, ale mentálně vypnu od hokeje a pauza mě nabije. Hlava a tělo si orazí od dennodenního zápřahu, což mi přidá další sezonu.
Jak to vidím já: Věřím tomu, že se v brzké době po zranění vrátí na led a bude stoprocentně připravený. Každou sezonu sahá po pozici nejproduktivnějšího hráče extraligové sezony. Martin hraje skvěle, vyzrává. Při zranění zůstává s týmem, na což by možná v minulosti reagoval jinak. Věřím, že pokud mu bude přát zdraví, zůstane mu vášeň a chuť, čekají ho ještě další úspěšné sezony. Na druhou stranu hokejová kariéra není všechno. Je i osobní život, do něhož si z hokeje dost odnese
