První z reprezentačních vrcholů sezony je za námi. Olympijský turnaj nabídl zajímavé zápasy, nečekaná překvapení, ale také české zklamání. Pojďme se alespoň na chvíli za tímto podnikem s odstupem času poohlédnout.
Začneme pochopitelně u českého národního týmu. Většinou se každý logicky dívá na celkové umístění a současně předváděnou hru. Já to vnímám velmi podobně jako všichni ostatní. Konečné umístění je tedy i pro mě zklamáním. Když ale herně srovnám mistrovství světa v Rize v minulém roce a olympijský turnaj v tom letošním, tak se mi líbil spíše projev našeho týmu na olympiádě. Bylo tam vidět nějaké zlepšení, ale i tak to bylo na této úrovni poměrně málo. Všichni byli plni očekávání, před turnajem jsem i já věřil v lepší umístění, a proto je nepostup do čtvrtfinále nezdarem.
Nešli jsme až na dno svých sil – „na krev“
Co mi nejvíce scházelo na výkonech českého týmu? Takový ten pocit, když jdete na krev, hrajete na úplný doraz. V těch utkáních a zejména těch klíčových situacích, jsem to viděl hrozně málo. Chyběly nám také branky, což je ale dlouhodobý problém našeho hokeje. Ani jsme si nevytvářeli moc 100 % brankových příležitostí z tzv. Slotu (trychtýře), odkud tradičně padá nejvíce branek. Málo jsme clonili brankářům, nesprávně stáli v těch situacích tak, aby gólman soupeře střelu neviděl. Při tlaku do branky nám také často chyběla odvaha a statečnost podstupovat osobní souboje o dorážky a druhé střely na brankovišti.
V posledních letech se nám nedaří přejít už přes prvního soupeře v play-off. Když ale srovnám všechny duely na olympiádě, tak ten herní projev našeho týmu byl víceméně stejný a k žádné gradaci v osmifinálovém utkání o všechno se Švýcarskem, bohužel nedošlo. I když nám nevyšlo výsledkově utkání s Dánskem, cítil jsem, že je tam ta chuť a vůle se porvat o vítězství je. Druhý zápas ve skupině se Švýcarskem byl velmi vyrovnaný, nakonec jsme v nájezdech brali bod navíc. Ale jak už jsem zmínil, v utkání o vše jsem neviděl, že by se něco změnilo. Ten projev byl stejný jako předchozí zápasy a tím pádem přišlo brzké vyřazení, které rozesmutnělo všechny fanoušky našeho národního sportu.
David Musil měl asi dostat příležitost
Z útočníků našeho týmu se mi nejvíce líbil Roman Červenka. Byl na kotouči hodně vidět, je to hráč, který si i přes svůj pokročilejší věk odehrál na olympiádě své. Výkony ostatních hráčů pak byly velmi nevyrovnané. V jednom zápase třeba někdo zazářil a v tom dalším už to bylo zase horší. Někomu pak ten turnaj vůbec nevyšel. Je to škoda, protože na takto významném turnaji potřebujete, aby se vám sešlo všechno a ještě navíc, ve správný čas.
Zastavit se musím i u výkonů našich Ocelářů. Začnu u Davida Musila, který nakonec na turnaji neodehrál ani jedno utkání. Šanci by si přitom určitě zasloužil. Je hodně platný při oslabeních, je důrazný v osobních soubojích, patří mezi top defenzivní hráče v ELH v posledních letech a je velmi obtížné se proti němu prosazovat. V obranném pásmu jsme měli spoustu okének a jeho čas na turnaji měl určitě přijít. Tomáš Kundrátek odehrál slušný turnaj. V jeho průběhu se výkonnostně posouval, dostával stále větší a větší prostor i při přesilových hrách, dal i krásný gól a měl šanci v závěru proti Dánům. Takže u něj turnaj hodnotím kladně.
Slovenští účastníci z našeho týmu si určitě v Pekingu odehráli svoje. Markovi Daňovi se nejspíš nevyplatily fauly ze začátku turnaje, kvůli nimž se brzy ocitl mimo sestavu kouče Craiga Ramseyho. Nakonec se ale vrátil do rozdílového utkání o medaili a pomohl k zisku historickému bronzu. Martin Marinčin i Miloš Roman si odehráli svůj standard, potvrdili skvělou sezónu, kterou mají letos v našem týmu.
Když jsem se zmínil o tom, jak by byl David Musil platný při oslabeních, ještě se u těch českých na chvíli pozastavím. Nemyslím si, že bychom na dobré bránění oslabení neměli kvalitní typy hráčů. Nedošlo ale k úpravě bránění středního pásmu, změna nenastala ani při hře ve vlastním pásmu, kde jsme působili velmi pasivně a nerozhodně. Když něco nefunguje, je s tím tradičně potřeba něco dělat. Tady se ale jela stále stejná linie a bylo patrné, že to hráčům až tak nesedělo. Možná se měl vyvíjet i větší tlak na hráče s kotoučem. Už na minulých turnajích jsme ale viděli, že naše hra v oslabení na konfrontaci se světovou špičkou nestačí.
Slovenský zázrak a finská prozíravost
Velmi příjemným překvapením turnaje se stali Slováci. Jak turnaj postupoval dál, také jejich výkon rostl. Trenéři se nebáli se promíchat v nominaci mladší a starší hráče, což se ukázalo jako velmi prozíravé. Postupně se takto sehráli a působili neustále velmi živým dojmem. Skvěle se jim rozchytal původně třetí brankář v turnaji Rybár a bylo to znát. Životní turnaj odehrál sedmnáctiletý Juraj Slafkovský. Padalo mu to tam znamenitě, ani si nemyslím, že by to někdy mohl zopakovat. Ale chytil slinu a je to pro něj vzpruha do další práce, byť to může mít v budoucnu i opačné následky. Může si už nyní myslet, že je to hotový hráč, ale musí na sobě stále tvrdě makat. Určitě dostane po draftu příležitost hrát NHL a uvidíme, jak mu to tam sedne. Budu ho bedlivě sledovat. Každopádně má velkou šanci být na draftu v nejlepší trojce. Už před olympiádou ho mnozí experti pasovali mezi nejlepší desítku, teď jeho cena ještě stoupla.
Vítězem turnaje se nakonec stali Finové. Už před ním jsem je pasoval do role jasných favoritů. V mých očích to přitom není jen ta herní kvalita, ale především správné navození komunikace a nastavení uvnitř týmu, rozdělení rolí pro jednotlivé hráče a jejich akceptace. Měli tam zkušený tým, špičkové hráče, kteří přesně seděli do daných rolí a akceptovali je. Herně to možná nebyl až takový válec, ale vždy dokázali najít cestu k vítězství, což je to důležité. Gólman je ve vypjatých momentech podržel a tým byl nachystán na boj o zlato.
Je to pochopitelně zásluha i kouče Jukky Jalonena. Samozřejmě měl k dispozici dobrý materiál, ale velmi dobře s ním dokázal pracovat. Byl tam například hráč z popředí KHL, který na čtyři zápasy vypadl ze základní sestavy a byl třináctým útočníkem. Trenér vsadil na ty hráče, o kterých byl přesvědčený, že najdou nakonec cestu k vítězství. Finové možná nikoho nepřehrávali, ale hráli přesně to, co potřebovali. Všichni věřili, že jim to nakonec přinese zlato, což se také stalo.
Zklamáním turnaje pro mě byli navzdory stříbrnému umístění Rusové. Jejich projev se mi obecně moc nelíbil, byť tam byli mladíci jako Voronkov nebo Gricjuk, jejichž výkon byl velmi živelný. Ostatní se tak nějak nesmířili se svou rolí před turnajem, pasovali se do role největších favoritů a nejlepších hokejistů na turnaji, což se jim stalo osudným. V tomto výběru neměli Rusové tolik rozdílových hráčů jako na jiných turnajích a stejně tak i Fedotov dostával v brance poměrně laciné góly. Myslím, že ve výsledku je pro ně i to druhé místo celkem dobrým úspěchem, speciálně na úzkém ledě o velikosti NHL.
Tolik tedy můj ohled za nedávno uskutečněnou olympiádou. Mějte se i v těchto nelehkých dobách krásně a věřím, že se brzy setkáme na tribunách během blížícího se play-off.
