Každý chce dávat góly. Potají o nich podle mě musí snít i brankáři.😊 Jenže každý není na ledě od toho, aby dával branky. Na rozdíl od střílení se ale snad každý musí umět pohybovat, v dnešním hokeji to platí obzvlášť. Považuji za důležité, aby se už menší děti učily výborně bruslit. V jejich hokejovém životě jim to může výrazně pomoct a provázet je to v podstatě celou karieru.
Jako malý kluk jsem v Kopřivnici zkoušel různé sporty, např. fotbal, tenis a házenou, k hokeji jsem se dostal až o něco později. Posunutý start znamenal, že zatímco ostatní děti už trénovaly s kotoučem, já byl na opačné straně kluziště v koridoru od brankové čáry k mantinelu, kde jsem se učil pouze a jen základy bruslení.
S odstupem musím přiznat, že jsem nějakou dobu trpěl a v hlavě mi šrotovalo, proč už nemůžu hrát s pukem i já, když ti ostatní už s pukem hrát mohou?
Manko jsem ale dohnal během několika měsíců a všestrannější sportovní průprava, kterou jsem současně s tréninky na ledě absolvoval, mi později jen prospívala.
Nebyl jsem žádný super tenista, ale raketu jsem uměl chytit do ruky. Zvládal jsem fotbal nebo basket. I v různých hokejových situacích jsem si také dovedl poradit. Když jsem byl na sklonku aktivní hráčské kariéry a na letním tréninku se hrál fotbal, pozoroval jsem, že spoustu mladších spoluhráčů si už moc nerozumí s balonem. Přestože na ledě měli veliké nadání, byli šikovní a hokejově talentovanější. Kolikrát ani hráči v NHL v rámci zápasové rozcvičky nedokázali mezi sebou kloudně kopnout do míče, až to bylo úsměvné.
Sportovní nedostatky mladších hráčů už částečně vyplývaly z toho, že se hráči od brzkého věku zaměřovali a specializovali na hokej. Sám dnes cítím, že se s čistě hokejovou specializací začíná velmi brzy. Když vidím mladé hokejisty ve věku sedmi až deseti let, mnohdy si říkám, že mají velmi slušné bruslení, dokážou si poradit s kotoučem na malém prostoru a pokrýt si ho. Jde jim to však nejvíce v situacích dovednostního rázu, umí spojovat, slaďovat své pohyby a koordinovat své ruce a nohy současně.
Je vidět veliký pokrok oproti mé generaci.
Následně, ale dané jedince vložíte do odlišných situací s více spoluhráči nebo protihráči a najednou klesá předpoklad, že cvičení nebo hru vůbec zvládnou. Že se dokáží prosadit a projeví se to i na matnosti jejich výkonů. Hůř se hře přizpůsobují, zmenšuje se prostor, kde mohou vyniknout jejich přednaučené dovednosti s kotoučem, tréninkové metody nemají širokou herní škálu.
Chci tím říct, že bruslení a dovednosti obecně jsou nesmírně důležité, ale neměly by jít na úkor jiných pohybových aktivit. U spousty dětí, které se příliš brzy zaměří pouze a jen na hokej, také vyhasne jejich nadšení a elán. Stává se, že zimní stadiony během několika dalších sezon nadobro opouští.
Na bruslení se dá pracovat i bez bruslí a ledu
Současný hokej je hlavně o rychlosti. Pokud má někdo předpoklady, stavbu těla a dobré dolní končetiny, má potenciál se samozřejmě více prosazovat. Za posledních dvacet let vidíme neskutečný posun hokeje. Dnes už každý v profesionálním světě dobře bruslí. Kvalitnější bruslař se rychleji adaptuje na špičkové zatížení, díky svému skluzu.
V mých časech se hrál také jiný styl hokeje. Byl fyzicky náročnější, šlo v něm hodně o fyzický kontakt, vyváženou sílu horních a dolních končetin. Dnes si troufnu si říct, že 60 procent vychází z dolních končetin, 20 procent ze středu těla a 20 procent z vrchní části těla.
Sám jako trenér vidím na svých hráčích, jak jsou fyzicky připravení, šlachovití, ale možná o něco méně objemově (ve svalech) zdatní. Mají sílu v dolních končetinách, neustále budují rychlá vlákna, čemuž se také uzpůsobuje jejich trénink, který se i tak neustále vyvíjí.
Těžko říct, kam přesně se bude hokej vyvíjet dál. Když se ale někdo v mládí pilně věnuje bruslení, jsou viditelné rozdíly a pokrok. Jakmile hráč stárne, posouvá a zdokonaluje dovednosti dál.
Vybavuji si z naší zlaté generace například Martin Ručinského. Byl silný na nohou, díky dobrému bruslení ustál spoustu soubojů, čímž si vytvářel šance a ostatním vytvářel také zajímavé herní situace. To si přenesl až ke sklonku kariéry, přitom bruslení možná už ani netrénoval. Celkově se ale udržoval a hokej miloval.
Za opačný příklad vezmu útočníka Jana Kováře, ještě stále aktivního skvělého hráče. Je to neskutečný a velmi platný hráč s rozmanitou kariérou, přestože není nejrychlejší bruslař. Je důkaz, že lze i dnes uspět s jinými přednostmi. On nebo jeho mládežničtí trenéři si jistě uvědomovali, že nemůže do zbláznění jezdit nahoru a dolů. Naučil se využívat jiné dovednosti, dokáže hru zpomalit nebo přesně rozdat kotouč.
Chci tím naznačit, že k úspěšným hokejovým životopisům vedou různé cesty. Přestože je bruslení důležité, nechci, aby rodiče malých hokejistů a hokejistek okamžitě po přečtení těchto řádků začali vyhledávat a platit speciální bruslařské lekce či „power skating“.
Dost se toho dá natrénovat i mimo led. Děti by měly pilovat aktivity, které se podobají bruslařskému pohybu. Mohou to být kolečkové brusle, běh nebo pohybová aktivita, kde zapojují i horní část těla. Je důležité také trávit s dětmi čas, budovat vztah, lásku ke sportu i chtíč být co nejlepší.
Kolem třináctého až patnáctého roku života se začíná pracovat na síle a detailech. Síla dolních končetin rozhoduje. Výkonnost a rychlost se výrazně odvíjí od letní přípravy.
A víte, jak jsem tehdy bruslařské manko smazal já? Odjakživa jsem byl takzvaně “udělanější“ J, míval jsem klidně o deset kilo víc než někteří další vrstevníci. Od školních let jsem také pozoroval, že nejsem žádný běžec ani vytrvalec. Jenže spoluhráčům jsem se dokázal i s těžší bagáží konkurovat v krátkých sprintech nebo výbězích do kopec. Pracoval jsem a měl víru, že se to přenese na led. A věřím, že se mi to povedlo.
