Jde to vůbec? Tak určitě! S trochou nadsázky lze říct, že je to hlavně tvrdá dřina, potom ještě tvrdší dřina a na závěr taky trochu toho… no víte, hokejového štěstíčka.
Každá kariéra včetně té hokejové má svoje plusy a minusy. Okamžiky, které byste nejradši vymazali a okamžiky, které chcete prožívat pořád dokola. To všechno vás posouvá dál. Jako hráče a později i jako trenéra. Mojí osobní topkou je finále Stanley Cupu před 20 lety. Fakt už je to tak dlouho?! Jako dnes vidím ten podceňovaný mančaft, který se dostal až těsně pod vrchol tehdejšího ročníku NHL. A jako dnes cítím to, co tenkrát. Že psychika hráčů a správné naladění v hlavě dokážou zázraky.
Když vás nakopne olympijské zlato
V Buffalo Sabres jsem začal v roce 1996, to mi bylo rovných dvacet. A už za dva roky jsme se probojovali do finále Stanley Cupu. Byli jsme totiž skvělý tým, který si věřil. A bylo to na nás poznat. Z Česka nás tam bylo víc. Za zády legendární Dominik Hašek, v obraně Richard Šmehlík, na křídle Michal Grošek a v útoku slovenský Miro Šatan.
Důvodů, proč jsme se dostali až finále, bylo sice víc, ale hlavní byl jasný. Šmehlík s Haškem zrovna přijeli z olympiády v Naganu, přivezli si zlato a byli z toho totálně napumpovaní. A na nás ostatní tu energii a euforii prostě… přenesli.
(svatyni strážil Dominik a já mu s tím pomáhal 🙂 )
Na hře to bylo poznat okamžitě. Najednou to byl fakt poctivý, dravý a elegantní hokej, který diváky zvedal ze židlí. Zpětná vazba nás neskutečně nabíjela. Vlastně jsme ani nemuseli střílet moc gólů. Hráli jsme zezadu a bezvadně to fungovalo. Obrovskou roli sehrálo to, kdo střežil bránu. Hašek byl v životní formě, hodně si věřil a svou sebedůvěru přenášel i na nás.
Pokud mám přijít s nějakým životním moudrem, pak že základním stavebním kamenem úspěchu je sebedůvěra. Vím, jak se hráč cítí, když mu to nejde. Rady typu hoď se do pohody, jsou k ničemu. Řešením je netlačit na pilu. Naopak, řešením je jeden trénink za druhým, rutina, která vás bezpečně provede krušným obdobím. I proto dnes spolupracujeme s psychiatrem Dušanem Randákem. Protože sebejistý sportovec má napůl vyhráno.
Spanilá jízda outsiderů
V play off nám tenkrát nikdo moc šancí nedával, ale my jsme věděli, že můžeme překvapit. Najednou do sebe zapadaly i ty nejmenší drobnosti, sebedůvěra rostla a my jsme začali vyhrávat. Kostrou týmu přitom nebyli žádní extra talentovaní hráči, jenomže o tom hokej přesně je. Talent je fajn, ale samotný je k ničemu. Pokud nejsi součástí týmu – tělem i duší, pak se dej radši na krasobruslení.
Netajím, že měl tehdy každý tým v kádru jednoho až dva hráče, jejichž úkolem byla špinavá práce a tvrdé direkty. Takovým hráčům byla hůl spíš na překážku, důležitých bylo 100 kilo ve svalech a tvrdá ramena. Protože ve finále, kde na nás čekali Dallas Stars, bychom se bez svalů a ramen neobešli.
(jedna momentka a “přesná přihrávka” )
Texasané měli tým nabitý hvězdami v čele s Mikem Modanem nebo Brettem Hullem. K překvapení všech jsme první zápas vyhráli 3:2 po prodloužení. Duel jsme navíc zvládli s nevídanou lehkostí a hned jsme byli jen tři výhry od toho zvednout pohár nad hlavu. Nikdo nám nevěřil a my jsme přesto byli tak blízko.
Jenom hokej? Pro nás ne
Dallas zabral. Protivník přece nebude triumfovat v jejich domácí hale! Ukázali větší souhru i zkušenosti a začali hrát líp než my. Když jsme za stavu 3:2 na zápasy pro Dallas hráli šestý duel, byla to neskutečná bitva. Taková, že se šlo až do třetího prodloužení.
Pravidla tehdy jasně říkala, že pokud se alespoň část brusle dotýká při vstřelení gólu brankoviště, branka není uznána. Proto jsme ze začátku nevěřili, že by mohl gól, který střelil v půl jedné ráno Brett Hull, platit. Levou bruslí byl totiž v brankovišti.
Kontroverzní gól ale uznali a my jsme prohráli. Na ten pocit nikdy nezapomenu, byla to ryzí beznaděj a prázdnota. Že je to „jenom hokej“? Pro nás ne. Pro nás je to vzduch, který dýcháme. Jsou to roky tvrdé práce, tisíce tréninků a miliony nastřílených branek. Nečekané vzestupy a tvrdé pády.
Pád ve finále Stanley Cupu byl jeden z nejtvrdších. A to jediné, co jsme tehdy mohli udělat, bylo zvednout se a bruslit dál.
pozn. Dodnes mluví fandové Buffalo Sabres o zápasu jako o No Goal Game. Zápasu přihlíželo 19 tisíc lidí přímo v aréně, 12 tisíc u obří obrazovky na místním baseballovém stadionu a miliony lidí u televizí po celém světě.
