Hokejové tehdy a hokejové dnes

Chceš to jednou dotáhnout do NHL? Budeš se muset naučit něco obětovat. Ve sportu je to hlavně rodina, kamarádi a osobní vztahy. Hokej je v tomto ohledu drsná hra, nic pro slabochy a mamánky. Ti nejlepší hokejisti jdou až na krev, a cedí tu svoji, ne cizí.

 

Klukovský sen jménem NHL

Když mi bylo 15, dostal jsem se do vítkovického áčka jen proto, že jsem tvrdě dřel a přehrával i 30leté matadory. Nebyl jsem jen do počtu. Byl jsem součástí týmu a díky trenérovi jsem věděl, kde je moje místo a jaká je moje role. O tři roky a spoustu zkušeností později jsem si uvědomil, že chci pokročit dál. Do NHL.

Uvítání nepatřilo mezi nejvřelejší, s trenérem jsme si moc nesedli. Často jsem přemýšlel, že to zabalím a vrátím se zpátky. Celou situaci totiž zhoršovala moje jazyková bariéra, ze školy jsem uměl jen rusky, anglicky bohužel skoro nic.

 

(sezona 1993–1994 ve vítkovickém A-týmu)

 

Telefon domů? Jednou týdně!

Telefonovat tenkrát z Ameriky do Česka? Šlo to, ale maximálně jednou za týden. Rodiče neměli telefon, v celém paneláku byl vlastně jen jeden. Přes dopisy jsme se domluvili, kdy budu volat, aby mohli rodiče v neděli ve tři přijít k sousedům a počkat, až zavolám. Tohle už naštěstí dnešní hokejová generace řešit nemusí. Hrozně si vážím toho, že mě rodiče viděli hrát nejvyšší juniorskou celosvětovou soutěž v Kanadě.

Dost se mi stýskalo. Nejen po rodičích a přátelích, ale i po Česku jako takovém. Z pohledu osobního života byly mé začátky v Americe jedním z nejsložitějších období v mém životě. Hokejově se mi ale dařilo skvěle. Postupem času jsem trenéra přesvědčil, že jsem pro tým přínosem. Už jsem nebyl jen nováček na zkoušku. Ve volném čase jsem navíc s kapesním slovníkem šprtal slovíčka, takže jsem po pár měsících konečně začal anglicky nejen rozumět, ale i trochu konverzovat.

 

(sezona 1995-1996 v týmu Kelowna Rockets. Juniorská soutěž WHL)

 

Budeš bránit a basta

V týmech, kde jsem hrál, nejsou žádné úlevy. Respekt a stálé místo jsem získal tak, že jsem dělal přesně to, co po mně trenéři chtěli. V hokeji není žádné „pojďme si o tom nejdřív důkladně promluvit“. Když řekli, že budu bránícím útočníkem, byl jsem jím. Snažil jsem se na to zaměřit a to i přesto, že jsem toho na pozici útočníka do té doby moc nenabránil, prostě jsem chtěl jen dávat góly a útočit. Nediskutoval jsem, ani nemachroval.

V tomto bodě vidím trochu střet s dnešními mladými hráči. Mít vlastní názor je super. Pravdou ale zůstává, že kdybych měl jako trenér s každým jedním hráčem nejdřív prodiskutovat, proč mu říkám, ať bruslí tak či onak, proč ho posílám do jiného pásma… nikdy bychom se k hokeji nedostali, namísto něj bychom měli hokejový debatní kroužek.

Podobné je to se zraněním. My jsme byli zvyklí rychle zajet na střídačku, nechat si ošetřit zranění, se kterým se někdy skoro nedalo hrát, a rychle zpátky na led a bojovat až do konce. Dnes se toho mnohem víc nafňuká.

 

(konec sezony 1995 -1996. Tým Rochester Americans (farmářský tým Buffala Sabres), se kterým jsme získali titul v Calder Cupu. Na fotografii s prstenem pro vítěze)

 

O nutričně vyvážené stravě

Když jsem byl v kanadské juniorce, bydlel jsem v rodině se třemi dětmi. Náhradní rodiče pracovali, domů přijeli až v pět nebo v šest. Neměl jsem řidičák, takže po tréninku mě po poledni domů hodili spoluhráči. Měl jsem hlad a tam na mě čekala pizza. Studená. Ohřál jsem si ji a snědl klidně i v den zápasu, protože nic jiného jsem neměl. V mé americké rodině se vařilo jen o víkendu a někdy ani to ne. Když jsem to vykládal doma, máma z toho byla úplně na prášky.

Další rok jsem byl rodině, kde se o mě paní neskutečně starala. Pořád bylo navařeno teplé jídlo, což jsem nesmírně oceňoval. I po 30 letech jsem s ní stále v kontaktu. Dneska je to jinak, kluci daleko víc dbají na životosprávu, mají k dispozici různé potravinové doplňky a výživového poradce. Žádná pizza nebo čína. Samé kvalitní suroviny a zdravá jídla. To vidím jako obrovský posun k lepšímu.

 

(7. třída – HC Tatra Kopřivnice)

 

Šlo to i s levnou výstrojí

Samostatnou kapitolou je hokejová výstroj. Tenkrát a teď, to je jako nebe a dudy. Dnes přijde kluk s rodiči do obchodu, kde se ho zeptají, které brusle se mu líbí. Tyhlety, protože s nimi hraje Crosby, řekne kluk. A tak je vezmou a on s nimi hraje. Když jsem hrál v Kopřivnici ještě za mládež, tak v 8. nebo v 9. třídě, dělali oba naši v Tatře a doma moc peněz nebylo.

A už tenkrát byly mezi námi kluky rozdíly. Movitější si mohli dovolit kvalitu, my ostatní jsme měli nejlevnější brusle, helmy a staré hokejky, se kterými puk v podstatě nešel zvednout. Vždycky jsme si říkali „Ty bláho, co já bych za to dal, abych měl takové vybavení, hned bych střílel, nebo bruslil líp!“.

A vidíte, nakonec jsem to do té NHL dotáhl i se začátky na klasických botaskách a s hokejkami, které mi taťka doma spravoval hřebíčky a izolepou, protože na nové peníze nebyly. O vybavení to fakt až tolik není.