Kolektiv a správné nastavení atmosféry uvnitř týmu je nepochybně jedním ze základních stavebních kamenů potencionálního úspěchu. Na nás trenérech pochopitelně je, abychom se na vytváření kvalitního dýchatelného prostředí v našem týmu ve velké míře podíleli.
Vše vlastně začíná už během letní přestávky. Řeší se, kolik míst a pozic v týmu máte volných a do jakých rolí na základě toho budete chtít jednotlivé hráče stavět. Někdy se přitom může stát, že ne každému hráči toto nastavení sedne a nemusí se v naší organizaci cítit dobře, samozřejmě se to poté odráží do jeho herní pohody, spokojenosti a bude potřebovat trochu více času na jeho adaptaci a začlenění do týmu. Stává se to ale jen ve výjimečných případech. Obecně je naším cílem vytvořit dohromady dobrou, „zdravou“ a soudržnou partu a i ty, kteří se třeba zpočátku nemusí cítit úplně dobře, do ní vměstnat. Cílem samozřejmě je, aby se tu dařilo dobře všem, to si moc přeji.
Rád vzpomínám na party v NHL
A jak je to u nás v Třinci? Nesedím s hráči pochopitelně v hráčské kabině, i když jsme každý den spolu jak na ledě tak i v našem zázemí A-týmu, v třinecké WerkAréně. Velkou část pracovního času mimo led, trávím hlavně u sebe v kanceláři. Každopádně s hráči se pořád potkáváte a mnohdy jde leccos vycítit. Zda se například spolu baví nebo nebaví, jestli tam vzniká nějaký problém nebo ne. Zkrátka a dobře v rámci fungování týmu toto prostě vnímáte a jako trenér musíte vnímat. Já to nadneseně přirovnávám k manželství. Je to svým způsobem pevný vztah, ale někdy dojde k věcem, které je potřeba urychleně řešit. A to řešení najít musíme společně. V tom spočívá také práce trenéra.
Osobně rád vzpomínám zejména na party, které jsem potkával během svého působení v NHL, ať už to bylo v organizaci Buffala Sabres nebo v Ottawy Senators. Snažím se být v kontaktu se svými spoluhráči a věřím, že to mají oni nastaveno v sobě hodně podobně. Chci, aby ten vztah mezi námi nikdy nevychladl a věřím, že to v sobě podobně mají i hráči v týmech v současném hokeji i týmovém sportu obecně. Často v kariéře totiž může přijít období, kdy se vám osobně zase tolik nedaří, ale je důležité si mít o tom s kým popovídat, rozptýlit negativní atmosféru a vytvořit prostředí víry v lepší časy a sebedůvěry. Hráči a kolegové jsou lidé, s nimiž trávíte v životě hodně času a prostor pro vznik přátelství a jejich pout, tady určitě je.
Vzpomínkou na dobré party v NHL je i tato vtipná reklama s Michalem Groškem
Rusové nezapadli do rolí v týmu
Hodně se v souvislosti s partou mluví o naší zlaté generaci na mistrovstvích světa. Kolikrát jsme třeba nemuseli mít úplně top tým a přesto jsme byli schopni zaútočit na zlatou medaili. Jasným příkladem toho je nepochybně Mistrovství světa 2000 v ruském Petrohradu. Ještě než se dostanu k našemu týmu a sestavě, zmíním domácí ruský výběr. Ten byl z hlediska sestavy a individuálních kvalit dost možná “nejnabouchanější“ v historii, překypovala tehdejšími hvězdami týmů NHL a měl jasný cíl, zcela jistě jediný od vedení celého Ruska – ujmout zlatou medaili.
Jenže v té době působili Rusové ve špičkových rolích v jednotlivých klubech NHL a na šampionátu je bylo problémem správně poskládat do jednoho týmu. Hodně z nich fungovalo pouze na sebe, do správného a vyváženého složení sestavy se ale nehodili. Dobrý tým se postaví tak, že hráč před turnajem od trenéra dostane roli v týmu, přijme ji a pro tým a následný úspěch pracuje. Ruský národ je sice neskutečně hnal, bylo to cítit na každém kroku jak na zimním stadionu tak i venku. Ale ono jim to ale vůbec nešlo. Shořeli, nenašli v sobě sílu vyhrávat společně a účast na šampionátu pro ně skončila ještě ve čtvrtfinále turnaje.
My byli naproti tomu ve zcela odlišné roli. Po vítězství na olympijských hrách v Naganu a zlaté medaili na světovém šampionátu v roce 1999 jel tentokrát tým, který pod tlakem ani myslím být nemohl. Toho roku se omluvilo spoustu hráčů z NHL, ale i tak jsme v naší partě pod trenérem Josefem Augustou dokázali vytvořit dobrý celek. Samozřejmě tyto krátkodobé turnaje jsou i o určitých klíčových momentech v daných zápasech, o tom jak zachytá brankář nebo o tom, zda máte ve správnou chvíli i trochu štěstí a nebo pořádnou „ kliku „ , ale my jsme si došli nakonec pro ten nejcennější kov. Nebylo to vůbec jednoduché, ale bylo to v našem podání věřím zasloužené.
Jen dobrá atmosféra ale nestačí
Na druhou stranu, nejen dobrá parta vám a vašemu týmu nezaručí úspěch na turnaji. Na posledních dvou šampionátech hráčů do dvaceti let s morálkou a přístupem jednotlivých hráčů problém nebyl. Samozřejmě je to nezbytná součást práce realizačního týmu, abyste navodili dobrou atmosféru, ale potřebujete mít také dostatečnou herní kvalitu, aby jste byli s kvalitními soupeři na MS mohli odehrát utkání vítězně. A zde se ukázal velký rozdíl mezi našimi hráči a top týmy Kanady, Ruska, USA nebo Švédska.
Když se nad tím zamyslím celkově i z hlediska minulých let, tradičně v českých výběrech žádná velká extempore nebývají. Problémy s chováním také ne a charakter reprezentantů obecně není špatný. Ale i v té zlaté generaci na přelomu století, jsme vždycky potřebovali mít velkou kvalitu na to, abychom se se špičkou mohli měřit. To je prostě ten základ. Pak k tomu můžete navrch jako bonus přidat dobrou partu nebo adekvátní rozpoložení týmu spojené s odhodláním a vůlí vítězit, nicméně bez potřebného množství hokejových dovedností a individuálních kvalit, nebudete mít šanci uspět.
Určitě se ptáte, jak to chodí v týmech, kde to úplně době nešlape. I já jsem ve své kariéře prošel několika organizacemi, kde se objevili dva možná tři hráči, kteří se trochu vyjímali ze standardů, jakými byl daný klub veden. Samozřejmě vím, jako bývalý hráč, že ve většině týmů jako první probíhá také interní hráčské pokusy o provedení nápravy a nastavení hráče problémového typu, pomocí intervence starších a zkušenějších hráčů, formou společné komunikace. Následně, pokud k nápravě nedošlo však bylo důležité, že to vedení klubu nenechalo jen tak a udělalo rozhodnutí o vyjmutí hráče nebo jeho výměně. Správné poznání vašeho týmu je totiž nesmírně důležité. Musíte vědět, koho v něm máte. Ale také to, jak hráč reaguje na porážky a nezdary, nebo naopak na výhry a uspokojení ze své hry.
Neříkám ale, že vždy vedení klubu udělalo správné řešení. Stalo se mi, že jsem přišel před tréninkem do kabiny a že jsem svého spoluhráče už nepotkal, protože byl vyměněn do jiné organizace. Říkal jsem si, to je škoda a přeci oslabení pro náš tým, mohl nám ještě hodně pomoci. Ale vedení mělo hlavní slovo. Někdy se pak stalo, že ten hráč co přišel místo něj, předváděl následně ještě horší výkony než ten původní, jindy to ale zase bylo opačně a nový hráč byl pro tým opravdovým přínosem.
Kamarádství na ledě? Až po zápase
Možná jste v nedávné době zaregistrovali mé vyjádření o tom, jak jsem to měl s českými protihráči, které jsem třeba potkával na ledě při zápasech NHL v dresu soupeřů. Prostě jsem to bral tak, že je to válka. Nemohl jsem být nastaven na kamarádství těsně před úvodním buly nebo v průběhu hry. Ano, po zápase jsem neměl problém se s nimi zastavit, pobavit se, poklábosit. Mně ale šlo vždycky o vítězství a tomu jsem chtěl na ledě podřídit všechno.
Když pak přišla pozvánka do reprezentace, necítil jsem se vždy úplně nejlépe. V duchu jsem si pro sebe říkal, že tam bude ten a ten, tomu jsem dal kartáč, toho zase narazil na mantinel a jiného dohrál v každém střídání. Jenže bral jsem to tak, že je to moje profese. Na druhou stranu v reprezentačním týmu jsem tady od toho, abych tu svou práci dělal i pro něj, abychom společně dosáhli úspěchu. Jsem tady proto, abychom vyhrávali. Ne se všemi jsme si sedli, ale na ledě jsem se vždy kohokoli snažil bránit už jen proto, že to v národním týmu byli mí spoluhráči.
Vítězí u mě empatie? Já si myslím, že ano. Hráči u nás v Ocelářích mají nastavené podmínky, večerku, řád. Vyžadují ho však v rámci svého profesionálního přístupu sami od sebe a sami ho také naplňují. Samozřejmě se někdy objeví nějaké problémy druhu, že daný hráč třeba přijde pozdě na trénink nebo zaspí, ale to se stává. Důležité si je z toho vzít ponaučení. Je tady dvacet profíků, které respektují a věří v nařízení a dělají, co se po nich chce. Nikdy nebudu typem trenéra, co by jim klepal na dveře od pokoje a kontroloval, jestli na něm jsou. Na druhou stranu si nepřeji, aby jasně daná pravidla nedodržovali.
V sezoně vždy přijde chvíle, kdy je potřeba si trochu odpočinout, nebo společně posedět. Já osobně se tomu nebráním. Sám jako hráč vím, že je někdy potřeba si oddechnout, ne pořád jenom jezdit na trénink nebo na zápas. Pokud hráči cítí prostor, že někdy k takové situaci dojde, snažíme se jim společně s trenéry vytvořit určitý prostor, aby mohli být spolu i mimo led. Pochopitelně to musí mít hlavu a patu, v návaznosti na rozpis utkání a nemůže to také být ob den nebo týden.
Správná atmosféra v týmu je pro mě určitě jednou z nejdůležitějších složek trenérské práce a prakticky každý den se na ní snažíme společně pracovat. Jedině mužstvo táhnoucí za jeden provaz může zvládat klíčové bitvy sezony.
