Je to v českém hokeji jeden z jevů, ve kterém podle mého názoru pokulháváme. Opakují se případy, při nichž velké množství mladých hokejistů vyhasne okolo ve věku 14 až 16 let. Důvodů bývá mnoho, přitom některým z nich by se mohlo zabránit. O tom se rozepisuji v mém dalším článku.
Pro hokejisty mezi 14. až 16. rokem života nastává náročné období. Vybírají si střední školu, mění zaběhlá prostředí. V jejich vidění světa mají silnější vliv vrstevníci, kamarádky, a třeba i první lásky. Jedná se ale o období, kdy by se z hokeje měla přestat stávat kroužková činnost.
Nebo samozřejmě dál může, ale každý to nedokáže nebo nechce rozlišit. Rodiče například hráče i přes jeho nesouhlas nebo výkonnostní náznaky umístí do jiného klubu, kde mu to vůbec nesedne. Je to krok, který nelze vrátit a jedná se o veliký zásah. Kluk by si možná udržel vášeň pro hokej, který by i v dospělosti hrál závodně, i na amatérské nebo rekreační úrovni. Kvůli špatnému rozhodnutí ale místo toho skončí s hokejem úplně a možná i sportem v globálu, úplně nadobro.
Rodiče hrají ohromný vliv u dospívajících hokejistů. A bohužel někdy volí nesprávná řešení i u svých dětí, které mají zájem a předpoklady pro elitní hokej. Jen potřebují být dobře vedeni.
Snad každý by chtěl mít okamžitě doma malého Jágra. Rodiče mnohdy zasahují do trenérské profese, a přitom hokeji rozumí spíše jako fanoušci. Je těžké se tohoto přemýšlení zbavit.
Trénování mládeže je velmi specifická práce a musím zmínit, že organizace to nemají jednoduché. Pozoruji, že je mnoho nespokojených rodičů, kterým se nelíbí třeba herní vytíženost jejich synů nebo dcer nebo trenérem nastavená skladba tréninkových jednotek či letní přípravy. Často situaci řeší odchody do jiných klubů. Mnohdy je tohle řešení nevhodné a unáhlené. Byl bych rád, kdyby rodiče více důvěřovali organizacím a trenérům v nich.
Na druhou stranu chápu, že každá organizace není až tak kvalitní, mohou se například objevovat špatné zkušenosti s trenéry nebo historické třecí plochy v rámci bývalých zkušeností.
Změny ve vítkovickém klubu
V ideálním světě by taková situace neměla nastat. Nyní mohu mluvit z pohledu našeho vítkovického klubu. Po mém příchodu se snažíme dělat spoustu změn v mládežnickém programu, nastavení, chodu celé organizace a naší akademie. Stejně ale vidíme, že mladí hráči z našeho klubu odcházejí.
Na jednu stranu mě to velmi mrzí, protože si myslím, že je to velká škoda, když náš klub nedostal šanci přesvědčit mnohdy jen rodiče. V našich mládežnických týmech se hrají nejvyšší soutěže, náš první tým také hraje dospělou extraligu a v naší organizaci je možnost zajímavého rozvoje. Nic ale se situací nenaděláme. Můžeme jen poctivě pracovat a věřit, že změnami nastartujeme vítkovickou mládež, kterou vrátíme na úroveň jako v minulosti. Dříve to byla spádová líheň budoucích reprezentantů, což nám v současnosti schází. Bohužel to trvat nějakou dobu bude, nelze mávnout kouzelným proutkem.
S podobným problémem se potýkají snad všechny kluby v zemi. Odchody nutí organizace si navzájem přetahovat hráče. Neustále se řeší nevhodně fungující tabulkové odstupné, do něhož opět zasahují i sami rodiče.
Stává se, že rodič tabulkovou cenu za své dítě uhradí. Mladý hráč je administrativě ve vlastnictví klubů, ale fakticky vlastněn rodičem, jelikož práva hráče nemůže podle ČSLH vlastnit zástupce hráče, což znamená, že může ze dne na den odejít do jiného klubu. Přičemž mateřský oddíl tomu nemůže nikterak zabránit.
Po příchodu do Vítkovic jsem vypozoroval, že se obecně v našich týmech trénovalo spíše méně. Důraz se kladl na dovednostní vybavení, ale hráči nebyli dostatečně fyzicky a kondičně připraveni ve svých ročnících, aby byli schopní na přesun do vyšších kategorií. Obecně jsem málokdy slyšel, že by mladý hráč odcházel nebo rovnou končil s hokejem kvůli tomu, že se trénuje málo.
Na druhou stranu existují případy, kdy i nadměrná a nevhodná zátěž způsobí, že mladý sportovec vyhasne.
Vyhasne, když například nemá jeden den v týdnu odpočinek. Vyhasne, když například místo řádného týmového tréninku nebo času na učení či volna s kamarády navštěvuje speciální dovednostní tréninky. Také tím pádem neprodukujeme hokejisty, kteří umí reagovat na vývoj utkání. Pozoruji, že se z dětí stávají strojově naprogramovaní hráči, kteří se nedovedou přizpůsobit hře a jednotlivým situacím, spíše jsou vedeni k individuálnímu tréninku, bez zátěže nebo jakéhokoliv souznění s ostatními hráči ve společném, týmovém tréninku.
Zopakuji, že velkou úlohu v celém příběhu hrají rodiče, kteří by potřeby svého dítěte měli vnímat. I od nich by měli vznikat podněty: Pojď se se mnou podívat na hokej v televizi. Nepůjdeme si zasportovat ven? Nezkusíme pilovat venku střelbu? Jde často i o způsob podání. Nesmí to být direktivní příkaz, ale spíš přirozené ponouknutí. Takhle se buduje láska ke sportu a hokeji, ale také prohlubuje vztah s dětmi samotnými.
Je mi jasné, že to vyžaduje časově velkou oběť. Hokej a radost z něj to ale dovede vrátit. Ne třeba až tak všem, ale minimálně těm nejvytrvalejším, nejvíce „zakouslým“.
