V dnešním příspěvku bych se rád rozepsal o juniorském hokeji. O tom, co je z mého pohledu zapotřebí vylepšit na dlouhodobé koncepci trénování, i o tom, proč nám hráči utíkají do zahraničí a vracejí se ve stavu, který je někdy horší, než když odcházeli.
Když je zapotřebí zapojit mozek
Jako trenér reprezentace jsem se snažil o to stejné jako při tréninku Ocelářů. Aby hráči nad hrou samotnou přemýšleli a dokázali se efektivně rozhodovat v těžkých situacích. Aby vůbec tu těžkou, mnohdy stěžejní situaci v utkání rozpoznali. U tréninku mladých hokejistů bychom totiž měli klást větší důraz na to, aby při hře zapojovali nejen svaly, ale i mozek. Kreativita a schopnost aplikovat vlastní správná rozhodnutí totiž znamenají pro hráče nesmírnou pomoc a výhodu nad ostatními. Je proto klíčové, aby hráč věděl, kdy kotouč odehrát, kdy si ho naopak držet… nebo třeba jak hrát v posledních střídáních, když vedeme o gól.
V dorosteneckém hokeji často vídám, že se hráči alibisticky zbavují kotouče. A přesně tohle je jedna z věcí, která mladý český hokej pohřbívá. Když se totiž hráč kotouče slepě zbaví, dává z mého pohledu šanci soupeři. Hrát na puku a dostávat bránící tým pod trvalý tlak unavuje jeho obrannou hru, dochází ke kumulaci chybných rozhodnutí a dalších výpadků, které vedou k vyloučení a nebo dokonce k inkasované brance. Umění přemýšlet nad hrou, taktizovat a předvídat, se v pozdějším věku učí velmi špatně. Hráči už jsou mnohdy tak naučení na rigidní způsob hry, že proces vysvětlování a učení této obměny je otázkou hladiny herní inteligence, která u mnohých již dosáhla stropu. Stiga hokej, tak tomu občas říkám – hráč jezdí ve své drážce jenom nahoru a dolů jako naprogramovaná figurka bez vlastní invence. Proto je v rámci tréninku na ledě klíčové zastavovat cvičení, vysvětlovat, brát si hráče na led zvlášť, dívat se společně na záznamy utkání, analyzovat hru jak jednotlivce, tak týmu a bavit se o konkrétních situacích. Pokud si totiž šestnáctiletý hráč uvědomí, že dobrého hokejistu z něj nedělá jen jeho rychlá jízda a svaly, ale i mozek, posune se ve své hokejové kariéře o významný kus dál, vstříc jeho vysněným cílům.
Reprezentační výběr se od klubového diametrálně liší. Je nutné zmínit, že třeba v Kanadě vybírají do reprezentačního týmu U20 z kanadsko/amerických juniorských soutěží, ve kterých působí až 1600 hráčů! Ti nejlepší hrají ve farmářské AHL nebo dokonce v NHL. V Česku se při výběru vyšplháme na cca 500 hráčů, což není na tak malou zemi málo. Ovšem kvalitou, fyzickou kondicí a dovednostní úrovní se naši junioři nemohou hráčům ze světové top pětky (Kanada, USA, Švédsko, Finsko, Rusko) až na výjimky rovnat.
Pamatuji si na jeden z prvních společných tréninků reprezentace. Někteří hráči už od prvního cvičení (a ani ne moc náročného), jezdili v hlubokém předklonu a já jsem si v tu chvíli říkal, že tady je asi něco špatně, protože taková cvičení na zapracování s kotoučem by po dobu několika minut měli bez problémů zvládnout ve vysoké intenzitě. U některých hráčů bylo zřejmé, že jsou na tom dovednostně docela dobře, ale jejich kondice… ta byla slabá, neuměli si poradit v herních rovnovážných situacích jeden na jednoho. U jiných zase byla kondice velmi slušná a problémy měli spíš v individuálních činnostech a dovednostech.
Když mladí utíkají pryč
Co vnímám jako velkou slabinu českého mládežnického hokeje, je netrpělivost. Netrpělivost ze strany agentů a rodičů, kteří mladé hráče tahají do zahraničí, kde jim slibují lepší zítřky a okamžitou šanci na splnění jejich snů. Z mého pohledu odcházejí čeští junioři příliš brzy, v mnoha případech nejsou připravení ani dovednostně, bruslařsky, a ani mentálně. K tomu přidejte jazykovou bariéru, emoční nevyzrálost (stesk po domově), slabou kondici… Končívá to tak, že se k nám do Česka po dvou letech vrací zpátky. A jejich dovednostní úroveň je buď stejná jako před odchodem, nebo ještě horší.
V 18 měli potenciál, jenže neuspěli… a po návratu mnohdy narazí na systém odstupného. Jejich vlastní klub je třeba nechce a do jiného si musejí přestup zaplatit, patová situace, která se objevuje čím dál častěji. Kdyby tady zůstali – a teď mohu mluvit jen za svou organizaci HC Oceláři Třinec – ještě minimálně rok nebo dva bychom se tvrdě připravovali, pracovali, dodrželi bychom správný dovednostní, kondiční a psychologický postup přípravy, pracovali bychom s hráčem individuálně, aby se posunul dál a v zahraničí pak maximálně rozvinul svůj potenciál a ukázal, co v něm je.
Nechci nikomu sahat na štěstí. Pokud to chce mladý hráč zkusit v zámoří, je připravený se o místo porvat, zamakat jako nikdy dřív, překousnout mnohdy nepřátelskou atmosféru a potlačit stesk po domově, jen ať jde. Sám jsem se touto cestou vydal a pamatuji si, jak náročné to bylo. Každý junior, který se rozhodne odejít do zahraničí, by měl být připravený na to, že bude muset ze všeho nejdřív přesvědčit své spoluhráče a trenéra, že do týmu patří.
Česko, hokejová telenovela?
Pravdou také je, že by setrvání hráčů v Česku přispělo ke zlepšení kvality našich vlastních soutěží. My nejsme Kanada, nemáme tady tisíce talentovaných hokejistů. My bychom si naše mladé talenty měli hýčkat a držet si je doma, nabídnout jim kvalitní zázemí, stabilní soutěže v jednotném tvaru a prestižní budoucnost. Když se se svými kolegy ze zahraničí (bývalými hráči NHL, kteří trénují v juniorských kanadsko/amerických soutěžích), bavím o systému a nastavení českých soutěží, zpravidla žasnou nad tím, jak nekoncepční prostředí hokejistům nabízíme. Soutěže dorostu a juniorky se mění snad každý rok, stejně tak počty týmů v extralize. A zatímco příští rok tomu bude 60 let (!), co se první člověk podíval do vesmíru… jednotná forma hokejových soutěží je u nás v Česku prozatím v nedohlednu.
Dvakrát měř, jednou řež
V hokeji to platí stejně jako všude jinde, je to hlavně o lidech. Mladého hráče totiž neovlivňuje jen trenér, ale velmi významně i jeho nejbližší, kteří v něm často vidí druhého Jágra i přesto, že jsou jeho dovednosti (ne)malinko jinde. V závěru dnešního příspěvku bych proto rád apeloval na všechny hokejové rodiče. Na ty, kteří hokej nikdy nehráli, i na ty, kteří si prostřednictvím svých dětí plní své vlastní, nenaplněné hokejové ambice.
Dřív, než se necháte oslnit mnohdy iluzorní představou zahraničních soutěží, zkuste se na své dítě podívat bez růžových brýlí. Znamená pro mého syna hokej všechno na světě? Nebo je to jen koníček? Zvládne drsné prostředí, kde nebude mít po ruce přátele, rodinu ani trenéra, který ho zná? Umí dobře cizí jazyk? Je ochoten obětovat hokeji pohodlí, sociální život a vzdělání? Sami pro sebe si upřímně odpovězte a při rozhodování myslete především na… dobro svého vlastního dítěte.
