Vlastností je mnoho, já vybral ty v mých očích nejdůležitější. Přirozeně, sebevědomě, uctivě, upřímně a spravedlivě. Tak jako ke všem lidem v běžném životě. Přesně tak by se podle mě měl chovat trenér v hokejovém týmu. Zatímco v mém předchozím článku jsem rozebíral členy ideálního realizačního týmu, nyní se zaměřím na hlavního trenéra, kterého považuji také za důležitou osobu v celé organizaci. Osobu udávající směr vývoje hokeje a všech jejich hráčů.
Trenér by měl přistupovat ke každému hráči stejně a neměl by rozlišovat, jaká mají jména. Nesmí dát ani znát, zda je mu hráč blízký například herním stylem, chováním nebo svým nastavením. Trenér, který dokáže s hráči mluvit na rovinu, přísně, přitom však zůstává pozitivní a optimistický, jim zcela jistěji dokáže pomoci ke zlepšení a dosažení jejich cílů, posunu v úrovni jejich dovedností a sportovní činnosti.
Pro trenéra je taktéž nesmírně důležité, aby byl schopen rozvíjet v hráčích jejich vášeň k hokeji a hře, současně je učil a budoval jejich charakter s předpoklady do života – co je to spolupráce, týmovost, odolnost, fair play. Vždy bojovat tvrdě a čestně.
Věřte, že si drtivá většina hráčů bude pamatovat jeho činy, slova a konání, ať to špatné, nebo dobré po celý sportovní a osobní život.
Váže se k tomu historka, ze které jsem se poučil při svých začátcích v organizaci Buffalo Sabres. Šlo o dobu po mé výměně z organizace San Jose Sharks, kterou inicioval tehdejší generální manager Sabres John Muckler, který ve mě věřil. První tým tehdy trénoval Ted Nolan. V organizaci se proslýchalo, že dochází k neobvyklému tření a napětí mezi již zmiňovaným věhlasným, zkušeným managerem (který o mě vždy stál) a tehdy začínajícím progresivním trenérem Nolanem. Vědělo se také navíc, že o příchody Čechů do týmu nebo organizace nestojí. Vzniklo to v návaznosti na Dominika Haška, tehdy největší hvězdu organizace Sabres, možná celé NHL, který nesouhlasil s jeho trenérskými způsoby a chováním. A vše se následně projevovalo v chování Teda Nolana k ostatním Dominikovým krajanům, o tom jsem přesvědčen.
Když mě povolali z farmy do prvního týmu, ignoroval mě. Když na mě mluvil, naschvál komolil mé jméno před mými spoluhráči a následně se tomu s některými vysmíval. Také mne oslovoval v šatně či na střídačce pouze příjmením, přičemž ostatní oslovoval vždy jmény křestními. Věděl jsem, že nemám na růžích ustláno, což nikdy není pro mladého hráče vůbec příjemné. Vzal jsem to z druhé stránky a čerpám z toho v trenérské kariéře dodnes. Jako trenér se musíte snažit najít cestu ke každému hráči.
Hráči nejsou ale jediní lidé, s nimiž trenér neustále komunikuje. Stejně jako k nim, by se hlavní trenér měl chovat k realizačnímu týmu. Jde o to, aby všichni jeho členové pochopili, co je jejich posláním a zodpovědností, proč vlastně v něm jsou a co se od nich vyžaduje, co je třeba na dennodenní bázi.
Člen realizačního týmu by ale měl umět komunikovat a vést dialog s trenérem, nebo se o to alespoň snažit, jako to je například v osobním životě, ve vztahu. Pokud jej něco trápí, má dotaz, podnět či nápad, nebo i výhradu. Jde o to, aby pochopil, že my všichni jsme tady na prvním místě vždy pro naše hráče a není tomu naopak. Lidskostí a dennodenní komunikací následně posouvat věci dál a uvědomit si, že je třeba pro hráče udělat absolutní maximum. Kdykoliv, kdekoliv. Oni vše následně vrátí zpět týmu, organizaci a Vám, svými výkony, výhrami a týmovými úspěchy.
Také mám víru, že jen maximální nasazení a verva u realizačního týmu vyhrává utkání a dílčí sezonní bitvy. Být náročný na hráče, ale nebýt na sebe a členy realizačního, znamená nesoulad, který hráči vždy vycítí. Jedině v rovných poměrech se mohou vyklubat z výkonnostní ulity, posouvat své limity a současně budovat své charakterní a osobnostní vlastnosti.
V organizaci má hlavní trenér i nadřízené, s nimiž by mělo fungovat souznění. Jejich přáním jsou dobré výsledky, úspěchy. Samozřejmě, proč je nechtít? Není to špatná myšlenka, ač třeba tým na papíře nemusí vypadat nejkvalitněji. Hráči také nechtějí prohrávat, naopak! Oni také chtějí vítězit v play-off, natáhnout si sezonu, dávat klíčové góly v důležitých zápasech a nekončit sezonu někdy na začátku března.
Myslím, že je zbožné přání všech v klubu, aby tým měl úspěch a snaží se pro to dělat maximum. Vzájemné působení může být poučné a obohacující. Také ale záleží, jak vedení akceptuje hlavního trenéra, který se snaží pomáhat, měnit věci k lepšímu a vytváří opravdovou „hokejovou mašinu“. Těžko se trenérům pracuje v prostředích, kde Vás pořádně ani nevyslechnou, nedají na Vás, nebo Vám dokonce nevěří.
Tvrdím, že v hokejovém realizačním týmu neexistuje pevně daná pracovní doba, například od osmi do tří. Každý v profesionálně fungujícím klubu, potažmo týmu, by měl vědět, co má na starosti, ale v případě potřeby by měl vynaložit i nadstandardní úsilí a přiložit ruku k dílu i jinde. Tam, kde je zrovinka jeho pomoc třeba. Hlavní trenér by měl vše zastřešovat a mít přehled. Velice důležitou roli v tom hraje komunikace, ochota, důvěra a správné nastavení.
V práci se trenérovi stane, že za den nenajde na všechny čas, i když přichází na stadion v brzkých ranních hodinách. O to více musíte důvěřovat a spolehnout se na ostatní kolegy, že svou práci vykonávají podle správného nastavení, potřeb a představ.
Pokud však vyvstane jakýkoliv problém, je trenér připraven pomoci, určitě by měl být časově flexibilní a vždy ochotný reagovat na okolnosti, které fungování v týmu, „živém organismu“, neustále přináší. V realizačním týmu máte cca 10 lidí, v týmu máte 23 hráčů, s nimiž komunikujete na dennodenní bázi, mluvíte s nimi ohledně jejich zážitků, rodinných záležitostí, tréninkového a zápasového projevu, nastavení a nasazení, probíráte možnosti zlepšení nebo i třeba konkrétní situace z utkání.
V mém bývalém zaměstnání, jsem po pořešení všech náležitostí se všemi, důkladném rozboru a přípravě na další den mnohdy opouštěl zimní stadion až pozdě odpoledne, i když tréninková jednotka byla pouze dopoledne.
Nelze být trenérem, který přijde půl hodiny před tréninkem, dohlédne na jeho průběh, ani ho nepovede a ve dvanáct zmizí „do nastartovaného auta“ nebo na oběd. Zažil jsem také trenéry, kterým skončil trénink okolo 11:00 a už před polednem nebyli na stadionu k zastižení. Spoluhráči se po něm vyptávali, ale dozvěděli se, že už není na stadionu. Náročnost v každé pozici by měla být to nejdůležitější. Nemám rád uspokojení a je obrovský rozdíl mezi: „Být v pohodě“ a „Na pohodu“.
I hráči, a to vím z vlastní zkušenosti hráče, chtějí poznat a zajímají se o to, jaký trenér je. Jak a jestli se o ně zajímá, jak je vidí. I oni chtějí být nějak „viděni“ v očích hlavního trenéra a ideálně samozřejmě v tom nejlepším světle, mít s ním kamarádský vztah.
Trenér je z mého pohledu především člověk, který vede hráče v jejich práci, ale i celým životem. Apeluje a tlačí na ně, aby se neustále posouvali a vyvíjeli. Pro trenéra je poté největší odměnou, když se jejich cesty sice rozejdou, ale některý z hráčů mu po čase zavolá, pobaví se, povzpomíná a poděkuje.
I tohle by mělo způsobovat chování trenéra, kterému věřím a za kterým si vždy stojím.
Autor fotografie: Marián Ježowicz
